Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (747)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 22.3.2018)
Dojemné, křehké, intimní, niterní... Nevím, jaké pocity bude mít každý konkrétní divák, ale rozhodně jsem přesvědčen, že nikdo nezůstane stranou. A to nejen velmi citlivým a překvapivě přirozeným zapojením do hry, ale především díky síle společného příběhu, v němž se celý sál ocitne od první chvíle. Těžko hodnotit text, jelikož i vzhledem k benevolenci úpravě samotnými diváky evidentně nebude vždy totožný, ale směr a výpověď jistě ano. Další bezchybné režijní vedení Tomáše Staňka v rámci Oldstars monodramat a to nejdůležitější závěrem... Daniel Krejčík!!! Ten kdo vám svým výkonem pohladí duši.
(zadáno: 14.3.2018)
Působivá inscenace, u které je však potřeba naladit se na stejné kosmické rytmy jako účinkující. Jiří Ondra předvedl křehkou sondu do tajemného světa Štefana Vizira, jehož krásně hravým výkonem ztvárnil Petr Pochop. Magická atmosféra příběhu o ztracení, hledání, spasení a lásce je největší devízou představení. Onu poetickou náladu navíc zdůraznila živá hudba a povedená scéna. Přičteme-li podmanivou a elegantní Anitu Krausovou, všestranného Filipa Šebšajeviče a věrohodnou Stelu Chmelovou, jedná se sice o těžce uchopitelnou, ale o to více okouzlující inscenaci. Přijďte do tajného pokoje Sambôôô.
(zadáno: 13.3.2018)
--- Duševní rozklad člověka aneb když se vám táta definitivně ztrácí --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 8.3.2018)
Nevím, zda byl záměr pokusit se stvořit pro Činoherní studio hru, jež by mohla mít potenciál být hitem, ale "Děkujeme, že zde kouříte" pro to má všechny předpoklady. Od aktuálního tématu, kterým je v souvislosti s kuřáckým zákonem také náhled na hranice osobní svobody a důvody určitého zaprodání se, přes přesvědčivé herecké výkony po nápaditou a hravou režii. Ač mi částečně vadili příliš jednostranné charaktery, a samozřejmě došlo i na demagogickou agitku, jedná se jednoduše o dobře udělanou inscenaci v čele s charismatickým Janem Plouharem, která bezpochyby bude bavit. Jako zábava bez výhrad.
(zadáno: 5.3.2018)
Na první pohled jednoduchá scéna skrývá řadu možností jak vtáhnout do inscenace rozsáhlý prostor, využít několika málo rekvizit a hutnou akustickou kulisou dodat na působnosti celé úvaze, jež divákům s neobvyklým fyzickým nasazením servírují naprosto suverénní Jindřiška Křivánková a Jakub Gottwald. Oba herci i vzhledem k rozsahu a komplikovanosti textu předvedli precizní výkon, na který je nutno upozornit. Stejně jako na nápaditý konec, jenž uzavřel představení originálně. Byť rovněž přiznávám, že v předloze samotné jsem se několikrát ztratil a o celkové výpovědi tak nejsem příliš přesvědčen.
(zadáno: 1.3.2018)
Pokud by se tvůrčí tým držel pouze Kafkovy povídky, trvalo by představení odhadem třetinu výsledného času. Ve Studiu Hrdinů si však s inscenací pohráli, a tak vznikla vizuálně nabitá, ale přespříliš natahovaná hra, jež díky svému pojetí samotný text odsouvá na druhou kolej. A protože nápaditá scéna, kouř či projekce nestačí na kvalitní a zaznamenáníhodnou inscenaci, zůstává jediný důvod pro návštěvu Zprávy pro Akademii. Tím důvodem je Zuzana Stivínová. Její precizní a detailní hra s hlasem, pohyby a celkový fyzický fond jest energií, kterou české divadlo potřebuje. Dobrá "Zpráva pro Diváky".
(zadáno: 1.3.2018)
Jedno z nejaktuálnějších témat pro českou společnost, (ne)vyrovnání se s minulostí uchopili v Divadle s určitou opatrností. Rozumím preciznosti držet se původního textu, aby se inscenace nerozsypala, ale přeci jen jsem postrádal větší invenci. Více než kladení si důležitých otázek tak stojí představení především na výtečném výkonu Vasila Fridricha, který nad ostatními výrazně vyčnívá. Inscenace se také může pyšnit povedenou scénografií, a protože má druhá polovina příjemný rytmus, vyzní dostatečně důrazně i samotný konec. Doufám, že diváka neopustí znepokojivost tématu se závěrečným potleskem.
(zadáno: 28.2.2018)
První, co mě napadlo po zhlédnutí inscenace, byla nedotaženost. V textu i režii. Oskarovi Bábkovi je absurdní drama blízké, ale v této hře mi určitá promyšlenost, a tím i tah na branku, od něj scházela. Rozhodně však je napětí v ději cítit neustále, po herecké stránce se inscenaci nedá vytknout víceméně nic, naopak výkon Lukáše Krále je naprosto suverénní, a také scéna působí věrohodně. Ovšem aby mě absurdní drama skutečně zasáhlo, potřebuji zachytit jistý přesah. To se mi, a možná je to jen má vina, nepodařilo. Myslím, že hra mohla dostat více času k úpravám. Pak mohl být výsledek zdařilejší.
(zadáno: 28.2.2018)
Po Osamělosti komiksových hrdinů přišla stejná tvůrčí skupina s další zajímavou látkou. Příběhem posádky Apolla 11. Jenomže oproti předchozí inscenaci a nepřebernému množství nápadů, je v tomto případě hra už od začátku limitována doslovnými přepisy komunikace mezi posádkou a řídícím centrem. Skulinek, jak do představení vměstnat humor a hravost, je sice nakonec dostatek, jinak se ale jedná především o audiovizuální mejdan, jemuž by spíše slušel hlavní sál klubu Roxy. Tím však tuto složku inscenace nekritizuji, naopak hudba Iva Sedláčka je působivá. Jako celek je ale hra jen malý krok pro NoD.
(zadáno: 28.2.2018)
Samotný text by se dal zřejmě hrát i jako monolog, ale právě zapojení čtyř herců dodalo inscenaci patřičnou naléhavost a zajímavost. A přestože her o nenávisti, zášti, záludnosti či pomstě je dostatek, jako generační výpověď je Bazén (bez vody) zpracovaný v OLDstars precizně. Od režijního vedení, přes hereckou souhru, která byla už na premiéře téměř přesná, až po efektní nasvícení scény. Pominu-li nepříliš šťastný hudební zásah, jedná se o inscenaci, která je jednoznačně zdařilá a rozhodně by měla na repertoáru vydržet dostatečně dlouho. Pro mne osobně tedy více z důvodu zpracování než obsahu.
(zadáno: 27.2.2018)
Prvním důvodem po návštěvu inscenace nejen pro obyvatele Českých Budějovic budiž samotný text a zřejmě i překlad. Pod povrchem, který tvoří jednoduchá a absurdní zápletka, se skrývá žhavé jádro obsahující apokalyptické myšlenky s doteky víry, lásky a zodpovědnosti. Druhým důvodem je pak režie Alžběty Burianové, dramaturgie Davida Košťáka a scéna Petra Vítka. Inscenace je promyšlená a vizuální stránka promlouvá stejně důležitě jako text. Třetím důvodem jsou pak herecké výkony. Na premiéře ještě ne zcela usazené, ale rozhodně jsou neméně podstatným důvodem pro návštěvu inscenace i pro přespolní.
(zadáno: 9.2.2018)
Na základě skutečného soudního procesu s náctiletým autorem "nepřiměřeně oplzlého" komiksu jsme svědky kritiky společenských pravidel, jež místo pomoci ve skutečnosti omezují. Inscenace je zpracována nápaditě a výborně se pohrává i s přesuny v čase. Fantastický výkon J. Böhma v hlavní roli, jenž zobrazuje devatenáctiletého chlapce jako až naivní nevinnou oběť, doplňuje na Komorní činohru nezvykle vyšší počet herců. Každý však má svůj význam a jako celek vše funguje. Zdařile byla zvolena scéna, takže divák může mít pocit, že je součástí odsuzování někoho, kdo by však potřeboval především pomoc.
(zadáno: 9.2.2018)
Hostující renomovaný režisér Jan Klata se zaměřil především na mužskou agresivní macho nadřazenost v podobě zobrazování chtíče nad de facto bezvýchodným údělu ženy. Vybrat si jedno téma a tomu podřídit celou inscenaci byl jistě správný postup, bohužel se však nepodařilo utáhnout celé představení tímto směrem, a tak je řada scén nepřirozeně natahována, nepomáhá "přepálená hudba", registrujeme jednoduchý humor na hranici trapnosti... tím vším je naléhavost sdělení rozmělňována. Silně však vyzní alespoň konec. Ovšem jako už poněkolikáté i díky výkonu Terezy Dočkalové má návštěva inscenace smysl.
(zadáno: 9.2.2018)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
„Je mi k smrti smutno!"
Ale jsem rád, že se nejednalo o jednorázový projekt!
(zadáno: 8.2.2018)
Přesně takhle si produkci OLDstars představuji. Z první režie Ondřeje Kulhavého je patrné, že nad textem přemýšlel a na jevišti je to dostatečně znát. Sonda do soukromí maloměšťanů, kteří v zahledění se do sebe nešetří sebechválou, nám ukazuje pojítko mezi normalizačním "duševně prázdným" životem a dnešní konzumní společností. Suverénní výkon předvedl Maxim Oweyssi. Mária Bláhová si i přes krátký čas nazkoušení role vedla také dobře. Pro charaktery jejich postav je naprostá nutnost hrát sebejistě a to se povedlo. Věrohodně vyzněl rovněž konec s nabouráním komfortního života ústředního páru.
(zadáno: 8.2.2018)
David Košťák a Jan Holec adaptovali kultovní román především s důrazem psychologických dopadů komunikace planety Solaris na ústřední postavu. Tomu kdo předlohu nezná, nemusí být některé situace zcela pochopitelné, ale drží-li se hlavní dějové linky, o zásadní poselství nepřijde. V režii J. Holce se navíc jedná daleko více o lidský příběh než sci-fi, které je v inscenaci zastoupené zejména efektně vizuální stránkou. Herecky přesná Elizaveta Maximová, úsporný ale o to více přesvědčivý Jiří Štrébl pak slibují, že až si hra ještě více sedne, bude tento výlet do zákoutí lidského podvědomí zážitek.
(zadáno: 7.2.2018)
Inscenace plná magických rituálů, v jejichž sledování sice možná není jednoduché udržet plnou pozornost, ale o tom přeci tajemné obřady jsou. O spojování bytostí a vnímání světa jiným pohledem. I přes velkou dávku imaginace se autorka textu Lucie Ferenzová a režisér Jiří Ondra drží původního, byť dosti upraveného antického příběhu a výtečně jej formulují do stavu dnešní společnosti, ve které je strach z neznámého, jenž namísto odstranění poznáním příčin raději přiživujeme, hlavním motorem manipulace. Výkony Michala Dudka, Petra Pochopa a celkové vyznění dělají z inscenace pozoruhodný zážitek.
(zadáno: 7.2.2018)
Výtečný text a osobnost Milana Kňažka. To jsou dvě hlavní devízy inscenace, která se dost možná překvapivě ocitla na scéně Divadla Na Jezerce. Režisér zvolil formu, jež z představení dělá opravdu jen jakousi přednášku, ale díky výše zmíněnému se jedná o promluvu s velkým dopadem. Prvotní téma antisemitismu je následně rozvíjeno především o úvahy politické korektnosti a volně přechází až na tenký led autocenzury, ve finále pak k důležitosti tvůrčí svobody. Suverénním hereckým výkonem Milan Kňažko formuluje autorovy myšlenky jasně, srozumitelně a s potřebným akcentem. A divák by se měl zamyslet.
(zadáno: 7.2.2018)
Nový umělecký šéf Jakub Šmíd si pro svoji první režii v D21 vybral knihu, která ovlivnila nejen ve své době řadu především mladých mužů. A přestože není romantismus období, jež by se na této divadelní scéně hrálo příliš často, svým zpracováním do současného repertoáru zapadá. Nesledujeme totiž pouze citově křehkého až posedlého Werthera a jeho neopětovanou lásku, ale můžeme se i nechat vtáhnout do světa poetiky zdejšího tvůrčího souboru, jemuž je vlastní především nadhled, humor a Sturm und Drang, jak je naspáno na pozadí scény, která je mimochodem opět "klasická", a tedy nápaditá a současná.
(zadáno: 2.2.2018)
--- Smrti je třeba hledět přímo do očí --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 18.1.2018)
Krátká, vizuální zkouška. Napsat inscenace nebo i projekt by asi bylo příliš odvážné. Za zmínku jistě stojí výprava T. Černé a některé nápady tvůrčího týmu jako například použití vojáčků, využití magnetofonů, "baterková hra" na schovávanou nebo počítačová "plošinovka". To je ovšem tak vše. Na pozadí Macbethova příběhu se i přes krátkou stopáž objevila řada zbytečných prodlev při střídání scén a celek tak nakonec působil ploše a bez nějaké větší výpovědní hodnoty. Herci vlastně neměli moc co hrát. Možná kdyby se kus uvedl v naplněném Řetízku a přidalo se více Thunders, proudilo by více energie.
(zadáno: 5.1.2018)
Bohužel mne tato inscenace podstatně minula. Přestože herecky se jedná o vyrovnané a kvalitní výkony, scéna je nápaditá a vytváří přesvědčivý dojem, živá hudba je ideální kulisou a pomalé tempo odpovídá poetice této hry, nepodařilo se mi proniknout do zákoutí textu. Přiznávám, že jsem dost možná vše nepochopil, a také jsem se nechtěně řídil radou Lindy Bassett, jež si ve hře Caryl Churchill zahrála v Londýně, a sice "Nesnažte se v tom hledat přísnou logiku a nechte na sebe text působit." A nezapůsobil. Na podobné téma jsem viděl řadu pro mne daleko povedenějších představení. Posuďte však sami.
(zadáno: 5.1.2018)
--- Něco si přej, padá bomba --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 5.1.2018)
--- Karel Čapek v českoněmeckém soukolí --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 4.1.2018)
Povrchní pohlazení tvorbou Hanse Christiana Andersena a odříkaných nepříjemných zážitků z dětství účinkujících. To vše v zajímavých kostýmech a na nápadité scéně, která však inscenaci sama skutečně neutáhne. Kolik obvykle v představení bývá improvizace nevím, ale v mnou viděné repríze se rozhodně dařila jen Petru Čtvrtníčkovi. Tak zásadní autor, jakým bezesporu Hans Christian Andersen byl, by si zasloužil jistě hlubší zpracování, než jen naťuknutí jeho tvorby a smíchání (navíc nijak zvlášť promyšlené) s pocity hereček a herců. Vizuálně líbivá, ale promarněná možnost vzdát Andersenovi poctu.