„Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka."

Tak takhle popisoval Karel Čapek narození jednoho štěněte. Podobně roztomile na mě působilo narození holčičky ve hře A pak přijde Mirna, kterou ve své domovské Vile Štvanice nastudovalo Divadlo Letí. Než se však na svět vypravila postava ve zmíněné hře, musel proběhnout klasický divadelní proces zkoušení, tedy od početí k zrození. A to, co nakonec spatřilo světlo světa, tedy samotná inscenace, rozhodně stojí za návštěvu pražského ostrova, kde svého času bývávala i porodnice.

Měl jsem to štěstí, že jsem poměrně nedávno viděl ve Strašnickém divadle povedeně zpracovanou hru Sibylle Berg A teď: Svět!, na kterou její další text A pak přijde Mirna volně navazuje. Autorka se opět zblízka dívá na svět současných třicátnic se všemi jejich postoji vůči okolnímu světu, tentokráte však zvolila, řekl bych, důmyslnější „rekvizitu", to jest dítě.

Než však Mirna přijde, respektive se vynoří, jako bychom se skutečně ocitli v předchozí hře Sibylle Berg. Můžeme tak sledovat trojici žen reprezentující generaci narozenou přibližně před třiceti lety. Především pak jejich nadšení pro různě se měnící životní postoje či řadu nápadů kam svůj život směřovat. V této části inscenace však mnoho nového oproti předchozí hře německé autorky není. Pokud bych pominul energický výkon Natálie Drabiščákové, která nad svými kolegyněmi Danou Polákovou a Dianou Tonikovou zřetelně vyčnívá, což však je naprosto v pořádku. Jednak je text soustředěn především na její postavu, a pak, alespoň mi to tak chvílemi přišlo, mohou zbylé dvě herečky, zobrazující její přítelkyně, zpodobňovat určitá alter ega hlavní hrdinky. Navíc je tato živelná část plná humoru.

A pak přijde Mirna. Přítelkyně Natálii Drabiščákovou opustí, a ona tu je najednou sama se svoji malou dcerou, bez muže, se ztracenými sny. Vše se změní jakoby okamžikem. A nemohu se nevrátit na začátek blogu, ona se opravdu narodí strašně roztomilá holčička a postupem doby, kdy sledujeme stárnutí této dívky, ukazuje Kateřina Dvořáková, která Mirnu hraje, že dokáže precizně a nenásilně zobrazovat celé dospívání. A nejde jen o rekvizity, které používá, jako například školní brašnu, šaty, knihy, ale také o pohyby, pohledy, gesta... za ten celkový projev, kterým vývoj své postavy dokonale vystihla, si zaslouží veliké uznání. Ovšem to jsem s jistým nadšením odbočil, podstatné je další dění, které matka s dcerou postupně vzájemně prožívají. Z nadějné bojovnice své generace se pomalu stává žena, jež rezignuje nejen na život ve městě, ale postupně na své zbylé ideály. Tuto proměnu pak umocňuje generační střet a přesně mířené komentáře dcery, která se postupně hlásí o své slovo. A přestože se ještě objeví sem tam bývalé přítelkyně nyní již matky na plný úvazek, život už se ubírá zcela jiným směrem.

Shrnu-li to, jedná se o text, jehož výpovědní hodnota je dostatečně silná, aby se logicky spíše divačky s ním dokázaly ztotožnit a ostatní, aby cítili naléhavé otázky typu: „Pro co chceme žít?" „Kam patříme?" „S kým co chceme sdílet?", aby nakonec zvítězilo to věčné pouto mezi rodičem a dítětem. Zásluhu, že se inscenace podařila má kromě zmíněných hereček, především dvojice Adam Svozil, Marie Špalová, kde se spojil režisérský talent a dramaturgický přehled. Nemalou roli pak také hraje scéna, kterou diváci okupují ze tří stran a je vymyšlena natolik důmyslně, že mizení a znovu se objevování postav má originální efekt.

Přestože jsem nesledoval, a tedy neznám seriál Gilmorova děvčata, který dle mnohých je s touto hrou úzce spjat, mohu s klidným svědomím alespoň konstatovat, že v Divadle Letí si i nadále pohazují s nastavovanou laťkou pořádně vysoko, a tímto svým dalším kusem potvrzují, že na pražské divadelní scéně mají své pevně dané a už nezaměnitelné místo.