Divadelní skupina Kolonie tentokráte zavítala do pražského prostoru DUP39 a pod její hlavičkou vznikla inscenace s názvem Společný smysl, jež měla být primárně určena pro nevidomé diváky, ale přístupná je nakonec všem, což se dá projektu přičíst k dobru, protože právě pro zrakově nepostižené obecenstvo má nezanedbatelný přínos. Zda i pro návštěvníky nevidomé samozřejmě nedokáži posoudit.

Pod inscenací jsou podepsáni čtyři umělci, kteří v rozlehlém prostoru DUPu již uvedli před rokem Superpozici. Filosofickou úvahu s obsáhlým množstvím textu a důrazem na pohybovou složku. Aleš Čermák jako autor a režisér, Michal Cáb podepsaný pod hudební spoluprací a Jindřiška Křivánková společně s Jakubem Gottwaldem, kteří v inscenaci účinkovali. Nyní se k nim přidala ještě Markéta Vacovská, jež má společně s Jindřiškou Křivánkovou na starosti choreografii a tanec.  A aby byl výčet tvůrců kompletní, zmíním ještě Jaro Repku, který je podepsán pod light designem.

Návštěvníci Společného smyslu obdrží před začátkem představení klapky na oči s doporučením mít je celou dobu nasazené a deku pro větší komfort. Následně už je jen potřeba se umístit na praktikábly a zhruba na hodinu zapojit kromě zraku všechny své smysly, aby performance měla co nejintenzivnější dopad.

Další slova už jsou de facto zbytečná, protože představení zapůsobí jistě na každého diváka subjektivně. Inscenací provádí hlas Jakuba Gottwalda, jehož přednes je charismatický, srozumitelný a rozlehlým prostorem příjemně rezonuje. Samotný text Aleše Čermáka je oproti Superpozici alespoň pro mne jednoznačně půvabnější, v ideálním rozsahu a především poskytuje dostatek času jej vstřebávat společně s dalšími vjemy. Jeho základem jsou slova dívky: „Předtím, než jsem přišla o zrak, musela jsem zaplňovat svůj čas různými věcmi. Nyní ne. Prostě žiji. Napadlo vás někdy, že má sněhová vločka paměť? Já například žiji v paměti na sněhovou vločku..."

Podstatnou složkou performance je tanec a pohyb. Vzhledem k tomu, že jsem dodržel doporučení a oči neotevíral, mohu se jen domnívat, jak náročné je představení pro Jindřišku Křivánkovou a Markétu Vacovskou. Každopádně mé představivosti veškeré jejich pády, skluzy a běhy pomáhaly. Vnímal jsem energii proudící kol mne, vibrace, dech i teplo či přes klapky zář z reflektorů. Trochu jsem se obával fyzického kontaktu, ale ten byl jen minimální a měl své opodstatnění.

V DUPu tentokrát proudil čas jinak než kdykoliv jindy. Naprosté soustředění mi umožnilo vidět více než prostou tmu. Má imaginace byla v blízkém kontaktu s textem Aleše Čermáka a minimálně chvílemi jsem skutečně cítil dotek sněhové vločky či zvuk mořského příboje. Je to sice stoprocentně subjektivní dojem a můj smysl rozhodně nebyl společný s ostatními diváky, ale s tvůrci jsem myslím vnitřní soulad našel.

Těžko odhadnout jaký vývoj a dopad experimentální performance, jež vznikla z podnětu Jindřišky Křivánkové, bude mít dále. Po sérii třech představení na sklonku ledna 2019 nevidím v programu další reprízy, ale doufám, že budou mít možnost i jiní diváci ponořit se do Společného smyslu, neb jej shledávám obohacujícím minimálně v síle zachycení jednotlivých momentů. Zda se vám pak poskládají v celek, to už je otázka na každého návštěvníka zvlášť. Pro mě Společný smysl měl smysl.