Tvorbu francouzské spisovatelky Marie N'Diaye, alespoň dle mého úsudku, doposud divák na českých jevištích nespatřil. Nyní však v překladu Zdeňka Bartoše uvádí pražské Divadlo X10 její dvacet let starou rozhlasovou hru s názvem Hilda. Přesněji řečeno byla Hilda původně napsaná pro rozhlas, ale minimálně ve Francii již jako divadelní hra uvedena byla. V každém případě se tvůrcům v Divadle X10 náramně povedlo skloubit zajímavý, a i přes datum svého vzniku, navýsost aktuální text s propracovanou audiovizuální složkou a přesvědčivými hereckými výkony, z nichž jeden je pro mě velkým favoritem pro vysoké umístění ve výročních anketách.

Marie N'Diaye se narodila v roce 1967 francouzské matce a senegalskému otci, kteří se brzy rozvedli. Tato prostá informace by mohla být úvodním klíčem k tématu hry Hilda. Ta totiž pojednává o novodobém otrokářství vycházejícího z nadřazenosti kolonialismu v podání dobře situované dámy, jež se bez špetky empatie k lidským bytostem snaží naplnit svůj život, v němž materialismus válcuje vše ostatní.

Samotný děj není nijak rozvětvený. Projevuje se zde možná původní záměr Hildu uvádět jako komorní rozhlasovou hru. O to je však větší síla v textu samotném. Hlavní postavou je paní Lemarchandová, jež jak jsem naznačil výše, je finančně zajištěnou paní. Náhoda ji svedla k opraváři Frankovi, jehož ženu Hildu si vyhlédne do svého domu, v němž by se měla v roli služebné stát standardní placenou silou v domácnosti. Vzhledem k peněžní situaci Franka a jeho ženy je tato nabídka pochopitelně lukrativní. Na první pohled se také nejeví nijak nebezpečně. Nicméně uragán postupné manipulace stále více a více dominující paní Lemarchandové nejen ukazuje zneužívání povýšeného postavení, ale také zoufalství lidí zahnaných do kouta z existenčních důvodů.

Už samotný kontrast dvou hlavních postav hned zkraje představení umocňuje hlavní poselství Hildy. Dělník Frank je v podání Pavla Neškudly od počátku hrán civilně, snaží se k situacím přistupovat pragmaticky a své podřízené postavení si uvědomuje přirozeně pomalu. Oproti němu působí paní Lemarchandová od prvních chvil psychopaticky. Šílenost této postavy její představitelkyně Lucie Roznětínská dávkuje pravidelně a po malých dávkách, čímž její posedlost narůstá do gigantických rozměrů tak nějak bezprostředně. S mrazivě rozzářeným úsměvem se pohybuje ladně po jevišti, ale svoji obludnost rozkrývá každým gestem, myšlenkou a slovem. Svůj záměr zaměstnat Hildu nejprve prezentuje jako bohulibý čin, velmi brzy ale přechází do vydírání, nepřipouští si odpor a zneužívá drtivou finanční nadřazenost. Souběžně s tímto vykořisťováním si také buduje obraz své vlastní jedinečnosti. Zahleděnost do sebe sama, stavění „JÁ" na první místo symbolizuje její obrovský portrét, který se během představení na jevišti vztyčí a oddělí dvě části hracího prostoru. Zatímco na té přední probíhá děj, v pozadí probíhá bravurně doplňující živá hudební produkce. Ta sice může působit monotónním dojmem, ale kromě toho, že je chytlavá přesně tak, jak to Jindřich Čížek umí, vystihuje i myšlenku inscenace. Do kolečka vyjmenovávaná ženská jména začínající písmenem H je doplněno francouzsky roztomile znějícím odmítnutím, což koresponduje s posedlostí hlavní postavy pro Hildu. Podobně jednoduše, ale zároveň naprosto funkčně, působí scéna. Přesně omezený prostor je rovněž v souladu s obsahem hry, podobně jako zobrazení domácnosti finančně strádajícího páru v podobě vozíku značícího určitou přítěž či přípoj.

Pavel Neškudla jako opravář Frank působí přirozeně a jeho ponižování je v mezích uvěřitelnosti. Jednou už režisér Tomáš Loužný Pavla Neškudlu v podrobené pozici vedl. V autorské inscenaci Synáčci, kterou stále uvádí soubor Tygr v tísni. Tam byl však Neškudlův student Basini podroben šikaně vrstevníků. Opravář Frank si nemůže dovolit být dlouhodobě v útlaku, a právě jeho postupná vzdorovitost je zajímavým posunem postavy a jeho marné snažení o to více zdůrazňuje palčivost tématu. Neznaje předlohu, očekával jsem, že dostane více prostoru Nataša Mikulová. Ovšem znaje jejího talentu, potvrdilo se mi, že i menší roli zvládne vždycky přesvědčivě a výrazně. V Hildě se alespoň může vyřádit na poli zpěvu a tanečního pohybu. A pak tu máme paní Lemarchandovou v podání Lucie Roznětínské. A to je pro mě jeden z nejlepších hereckých výkonů minimálně právě končící sezóny. Mrazivý pocit z této Lachende Bestien nevyprchal ani dva měsíce po zhlédnutí. Onen vyšinutý úsměv a samozřejmost s jakou svojí nadřazenost podává je jednoduše na potlesk, úklon a uznání. Bravo!

Hilda je v každém případě aktuální hra, tvářící se možná nenápadně, ale tak tomu je i s tématy, jež sebou přináší. Manipulace, vydírání, nadřazenost, emoční vyprahlost, absolutní nedostatek empatie a prožívání nudy na straně jedné a snaha o důstojnost, základní lidská práva a marnost vyvázání se z dluhové frustrace na straně druhé. Příznačné také je, že o postavě Hildy se ve hře pouze mluví, ale její názor na její konkrétní život se divák nedozví. Toto koresponduje s faktem, že o sebedůležitějším problému společnost v lepším případě mluví, v nejlepším řeší, ale samotné aktéry a jejich pocity ji vlastně dost možná ani nezajímá. A není toto ono mrazivé poselství Hildy? Nejsme všichni tak trochu paní  Lemarchandová? Po inscenaci Zmrzačení je Hilda dalším skvostem této sezóny pod hlavičkou Divadla X10. Jasná dramaturgie, poctivá práce všech tvůrců, výjimečnost výkonu Lucie Roznětínské, a také rodící se talent Tomáše Loužného, který, souzeno dle jeho tvorby, má své téma, jsou hlavním argumentem doporučení Hildy pro všechny.