Nejsem znalec komiksů. Dokonce nejsem ani na průměrné úrovni obecně známých pojmů z tohoto žánru. Na druhou stranu nepatřím ani k nedotčeným. Jistě, viděl jsem v mládí Supermana i Batmana. Na Hulka a Catwoman už vlastně ale ani nedošlo, neb když jsem se začal ubírat svoji cestou komiksů, bylo to směrem od superhrdinů, ke kterým jsem nikdy nevzhlížel, natož abych se s nimi alespoň částečně ztotožnil. Šel jsem cestou komiksů bez superhrdinů, cestou, jež kráčí obyčejní, osamělí lidé, jež kráčí osamělý Alois Nebel. Světem, kde se občas objeví (a možná i stejně vzácně jako Superman) třeba Rychlé šípy a pomohou. Přestože tedy nejsem příznivec americké odnože komiksového žánru, neměl jsem sebemenší obavy, že bych inscenaci neporozuměl, a také doufám, že případná neznalost nikoho od návštěvy NoDu neodradí. Byla by to nesmírná škoda. A byť samozřejmě nedokáži plně odhadnout, jak přijali či přijmou hru ti absolutně znalí, a na druhé straně ti zcela nedotčení, myslím, že nakonec si každý dokáže odnést doufám minimálně pozoruhodný, příjemný a nevšední zážitek. Vždyť se jedná především o osamělost a to je téma aktuální bez jakéhokoliv pozadí.

Formu jakou v NoDu zvolili k nahlédnutí do niterních pocitů komiksových hrdinů, jest časosběrný dokument. A ačkoliv nemalou roli hrají projekce a samotná Helena Třeštíková, nejprve je divák s jednotlivými postavami seznámen na přehlídkovém molu v záři reflektorů, čímž je umocněna výjimečnost prezentovaných bytostí, a také je to první z mnoha vydařených výpravných prvků. Přestože scéna není nijak přehnaná, jak by si možná výjimečné osobnosti zasloužily, je promyšlená a vlastně tak nějak podtrhuje, že ačkoliv se jedná o superhrdiny, v inscenaci nejde o mimořádnost, a tak i dětský luk a šíp, flipchart či ten nejobyčejnější čaj podtrhují podstavu celé hry. A kdo se tedy postupně představí?

Každý hrdina měl jako intro projekci sestavenou ze svých několika málo kreslených pásem a první, kdo v oslepující záři světel přišel, byl legendární Superman. Jeho hořekování nad údělem zachránce světa je slibný začátek, přesto jsem s jeho postavou souzněl nejméně. Jediným východiskem ze své situace si zvolil sebevraždu, ale vzhledem k jeho schopnostem je de facto nereálná. A tak celou inscenací prochází jako posmutnělý hrdina, který hledá řešení, jež neexistuje. Vychází z toho i řada humorných situací, konec konců, kdo začne kouřit jen z důvodu, že to znamená alespoň minimální naději na předčasný skon?

Dalším, kdo se divákům představí je Batman. Pro mne jednoznačně nejsmutnější hrdina. Ztělesněná ztracenost, která se sesype už na projekci a jehož brek musí krotit i otevřená náruč Heleny Třeštíkové. Přitom není zatížen nadpřirozenými schopnostmi jako Superman a dokonce zdědil obrovské množství peněz po rodičích (jak vtipně komentuje právě Superman). Co mu však schází? Sám prozrazuje ve větě: „Přál bych si občas volný víkend s kamarády, ale schází mi k tomu dvě věci. Volný víkend a kamarádi." (volně vzpomenuto) Celou inscenaci tak Batman dělá vše proto, aby mohl žít takzvaný normální život. Jeho snahu o začlenění se do průměrné společnosti pak nejlépe charakterizuje i v programu citovaná pasáž o procházkách v přírodě. „Procházky v přírodě. To dělají normální lidi. Tak jo. Taky se budu procházet přírodou. A budu v tom nejlepší, řekl jsem si. Vrátil jsem se z hodinové procházky a jsem zklamaný – mám depku. Zjistil jsem, že při chození v přírodě... se chodí v přírodě. To je všechno. Nic jiného se tam neděje. Je to tak nudná aktivita, že už její název vám říká úplně všechno, co se při ní stane. A navíc mátě spoustu času myslet na nepříjemné věci, které vás při denním shonu ani nenapadnou, jako: „Nakládám dobře se svým životem? Jsem dobrý člověk? Má to, co dělám smysl? Má vůbec smysl se o něco snažit? Proč už jsem dávno neskočil pod vlak? Vypnul jsem sporák, když jsem odcházel z domu? Chození v přírodě je na hovno."  Batmanovy úzkosti jsou přirozené, normální život se mu nemůže podařit a nevyléčí jej ani černý humor, kterým je obklopen, ani pes, kterého si vlastně pořídí také jen proto, že je to známka tzv. normálního života. Jeho pokus o nalezení přítelkyně zrovna nejlépe rovněž nedopadne.

Na přehlídkové molo vstoupila následně jediná dáma. Catwoman. Její trápení je vlastně dost podobné jako Batmanovo. S tím rozdílem, že Catwoman jako správná single lady pátrá především po muži. Hledání toho pravého s potlačením vlastní výjimečnosti je však pochopitelně více než těžké. Tvůrci si pomohli vzájemným rande naslepo pomocí aplikace Tinder, která nechtěně svede dohromady Catwoman s Batmanem. Jejich předstírání a hraní si na někoho jiného však jen těžko může skončit zdarem. Společnou řeč by mohli najít skrze sex, kde se jejich fyzická kondice zúročí, ale nakonec zůstává opět u onoho smutného hledání vhodného muže, kterého schopná žena v dnešním světě hledá jen těžko. Nakolik se trable Catwoman střetávají s realitou, zřejmě nejlépe zhodnotí samy ženy, ale předpokládám, že od reality se její tápání příliš líčit nebude, což přikládá další smutné polínko do ohně marnosti.

Kvarteto superhrdinů doplní Hulk. Civilní pojetí této postavy je velkým plus inscenace. Jeho obava ze své těžce kontrolovatelné síly otvírá cestu duchovní snaze uchopení života. Ta je lemována humorným podkladem, například když Hulk své emoce nedokáže udržet na uzdě při jednání na úřadech, což jsou situace, kdy by si dost možná každý přál disponovat podobnou silou. Dalším příkladem Hulkovy snahy najít duševní rovnováhu může být jeho pronikání do tajů jógy, čímž se již přibližuje nejrůznějším trendům (taková jóga s psychiatrem nemusí být brzy brána už jen jako nereálný žert), ale nemůže být překvapením, že stejně jako jeho předchůdcům, ani jemu se změnit životní styl příliš nepodaří. Zatímco Superman se občas potká na střeše s Batmanem, a ten se pak zase několikrát sejde s Catwoman, je Hulk v inscenaci poněkud osamocen, snad proto mi přišlo, že jeho postava nejvíce komunikuje s divákem, což vybízí k pochopení i jeho bolavého nitra.

A ještě jednoho aktéra je naprosto nutné zmínit. Robot R2D2. Jeho výstupy jakoby mezi živé bytosti nepatřily. Také specifická mluva musí být prezentována titulky, ale i jeho trápení se nemusí brát jen jako humorné zpestření. Jednak doplňuje dvojici violoncellistů oděných v kostýmech Star Wars, kteří se celé představení starají o vhodnou živou hudbu, a pak i robot, vlastně celebrita, může mít svá strádání.

Celá inscenace má nebývalý vtip, energii, tempo, a přesto se jedná o vykreslení zásadních soužení, jež prožívá velká část společnosti. Účinkující superhrdinové oněmi superhrdiny být nechtějí, jsou vyčerpaní ze svých životů a ze snahy své životy změnit. Tím, že se na konci představení čas posune skokem dopředu, protože přeci sledujeme časosběrný dokument, má inscenace pevný dramatický oblouk a výpovědní hodnotu.

Je samozřejmě na divákovi, co všechno si z inscenace odnese. Zda fakt, že hrdinům se jako v případě Supermana málokdy společnost poděkuje, že přátele nenajdete zpravidla ze dne na den, jak by potřeboval Batman, nebo vás nejvíce zasáhne finální postavení Catwoman jakožto smutné potvrzení těžkého údělu žen, případně Hulkova kostrbatá cesta za duševní pohodou, která jednoduše bez negativních emocí není možná. Všichni herci své postavy ztvárnili perfektně, takže nebudu vyzdvihovat výkon nikoho, možná snad jen s výjimkou příjemného překvapení v podobě robota R2D2. Kdyby existovala v divadelních anketách sekce Nejlépe zahraný robot, musel by vyhrát. Nikde jsem však takovou kategorii neobjevil. Podobně jako Nejlepší invalidní zvíře, které jsem nedávno ocenil na jiné scéně. Nedá se nic dělat. Společnost má před sebou ještě dlouhou cestu. Cestu, na které se nemůže spolehnout na komiksové hrdiny, ale může se skrze jejich krásné zpracování v NoDu seznámit s vlastními trápeními. Neváhejte! A je jedno, pokud nejste fanoušek zrovna amerických komiksů. On by i Čtyřlístek překvapil maniodepresivní psychózou, kdyby dostal příležitost.