Úvod

Diváci, kteří mají rádi, a zajímá je, divadlo ve fázi vzniku, mohli nejlépe strávit čas koncem října na šestém ročníku festivalu studentského divadla. Během čtyř dnů, v případě dostatečné výdrže, měli možnost zhlédnout až třiadvacet inscenací. Bývá zvykem poděkovat na konci článku, ale protože jej jistě mnozí nedočtou do konce, píši hned v úvodu, DĚKUJI za tuto povedenou přehlídku mladých tvůrců. Děkuji všem, kteří se na vzniku festivalu podíleli. Jmenovitě pak míří poděkování k Lucii Gabrovské, Kristýně Klimešové a Kryštofovi Lepšíkovi.

Mé krátké ohlédnutí začíná důležitým upozorněním, a sice že v Celetné vás do sálu nepustí s pivem. Mne jako příležitostného abstinenta to samozřejmě nijak nerozladilo, naopak jsem rád, že se podařila udržet úroveň divadla jako kulturního zážitku, kam nápoje do hlediště jednoznačně nepatří.

Den první – 27. 10. 2016

Samotný začátek, po úvodním slově Lucie Gabrovské, obstaral soubor Ty-já-tr NAČERNO, který pravidelně hraje v pražském divadle Radar. Konkrétně přivezl z druhého břehu Vltavy svoji inscenaci Prokletí rodu Baskervillů aneb pozor, zlý pes. Tedy inscenaci, kterou zdejší divadelní prkna dobře pamatují z uvedení spolku CD 2002. A nutno dodat, že zvolit tuto hru na úvod festivalu byl dobrý tah. Nenáročná, svěží a vtipná hra, kde hráli prim logicky především Oliver Cox jako Sherlock Holmes a Jakub Heřmánek jako doktor Watson, měla promyšlenou nejen výpravu a scénu, ale i celý detektivní příběh uplynul tak nějak příjemně zvolna.

Jako druzí nastoupili na jeviště členové souboru OLDstars a tento den už žádný jiný soubor na divadelní prkna nepustili. Nejprve nám členové nezávislé studentské skupiny, kteří mají domov v pražském H2O, předvedli hru Noční. Inscenace z prostředí linky pomoci, a zoufalých volajících, byla zahrána poctivě. Nad všemi pak vynikala Elisa Speváková jako pracovnice na telefonu a Anna Datiashvili v úchvatně procítěných dvou rolích. Škoda jen, že jinak trefně doplněný hudební podkres, a sice song Blue Monday od New Order, tentokráte kvůli technickým potížím na síle inscenaci nepřidal.

Následovalo scénické čtení s názvem Pověsíme jenom faráře. Zaslouženě plný sál tak mohl sledovat, kterak pánové Jan Horák a Lukáš Ruml s výtečnou sehraností a intenzivním prožitím sdělují, v jak krutých podmínkách a s jakými pocity byl dlouhých deset let ve třinácti komunistických kriminálech vězněn a mučen katolický kněz Antonín Huvar. Silný příběh pátera, který zpovídal noc před popravou generála Heliodora Píku, je v podání OLDstars nepřenosný a jedinečný zážitek.

Dále mělo být uvedeno drama Dea Loher Poslední oheň, ale z technických důvodů muselo dojít ke změně. Doufám, že změna nikoho neodradila od zhlédnutí náhradního představení, které bylo Torpédo pro tebe. Sál, který trochu prořídl, tak mohl vidět hru, která je dle mě možná vůbec to nejlepší, co OLDstars mají na repertoáru. Absurdní drama, které diváka nejednou i rozesměje, bylo tento večer navíc poskytnuto s jednou podstatnou obměnou. V postavě, v níž standardně hraje Jan Búrik, se tentokráte totiž představil sám autor dramatu Oskar Bábek. Přestože Richard Juan Rozkovec předvedl tradičně přesvědčivý výkon, přeci jen mne osobně více zajímalo, jak si se svojí postavou, které sám vdechl život, poradí Oskar Bábek. Ti, co hru již viděli, pak mohli sledovat jednotlivé nuance v průběhu celého představení. Autor tak možná lehce poodhalil některé své záměry, které zatím zůstaly skryty. Ti, co hru viděli poprvé, byli doufám tímto kvalitním představením dostatečně nalákáni, aby se na něj podívali opět v původním obsazení.

Večer pak nemohl být ukončen jinak než striptýzem. Konkrétně absurditou Striptýz na širém moři. Tři Mrożkovy aktovky nabídly, pokaždé jinak a vždy přesvědčivě, jak se dívat na téma vnitřní svobody. V prvních dvou aktovkách se divákům předvedly dámy a charismatický Lukáš Ruml. V poslední aktovce, která má zřejmě nejjasnější poselství, se pak jednalo čistě o pánskou společnost, ze které bych kromě opět výtečného Lukáše Rumla, vyzdvihl Martina Letáka, jenž postupem času hraje stále suverénněji a s každou další rolí jeho výkon roste. Tuto hru hraje OLDstars již půldruhého roku, proto neváhejte ji ještě stihnout.

První den skončil a na divadelním baru a přilehlém okolí bylo možné veškeré dojmy porovnat a dlouze o nich debatovat.

Den druhý – 28. 10. 2016

A protože debaty o umění bývají dlouhé, musel jsem bohužel obětovat první dvě inscenace druhého dne. První bylo představení LaKoMec divadelního spolku KoMa, který dle svých slov sdílí nadšení pro Stanislavského metodu výchovu herců. Kdo by chtěl vidět něco z jejich repertoáru, neb se podívá na jejich facebookový profil nebo internetové stránky. Nejčastěji pak vystupují v pražském Divadle Kámen. Druhá hra, která byla v tento sváteční den uvedena, byl Strindbergův Pelikán. Inscenace je nastudována v několika alternacích a dost pravděpodobně bude i dále uváděna v žižkovském prostoru H2O.

První představení, které jsem tedy druhý den festivalu navštívil, nastudoval amatérský soubor Buddeto! z Plzně. A hned musím dodat, že se pro mě osobně jednalo o vrchol celého festivalu, což je ale samozřejmě dáno tím, že drtivou většinu vybraných inscenací OLDstars jsem již viděl. Buddeto! nám tedy naservíroval Přemnohá dobrodružství, jakož i hrdinské skutky rytířů nízkého stolu. V inscenaci se objevila většina ze čtrnácti současných členů souboru a divákům předvedla úchvatný výlet do jejich vlastní minulosti. Pokud tedy přítomní alespoň nějaký čas navštěvovali mateřskou školku. Účinkující tak skutečně skládali po střípkách dávný a věčný příběh a myslím, že všem účastněným se v hlavě opět začaly vybavovat dávné zážitky na dětské hry, lásky, učitelky, jídelny či odpolední spánky. Neskutečně vtipné a roztomilé představení. Přesně takhle si představuji amatérské nadšení. Rozhodně doporučuji soubor, jehož název je složen z počátečních písmen jmen zakládajících členů plus písmene U jako učitel, sledovat a při první možné příležitosti navštívit.

Zbytek dne nebo spíše večera už prkna neopustila pražská skupina OLDstars. Nejprve se na pódiu sešlo osm žen pod pevným režijním vedením Martina Satoranského v inscenaci Nevyslovené. Musím uznat, že při druhém sledování této hry jsem do textů jednotlivých postav daleko lépe pronikl a jednotlivé křivdy historických či literárních postav i na velkém prostoru Divadla v Celetné zasáhly diváka silou přiměřenou. Přesto však komornější prostředí představení sluší více a herecká souhra mezi dívkami tam lépe vynikne. Zajímavým bonusem pak byla postava panny Marie ztvárněná Kateřinou Kovaříkovou s jistě ne Bohem zapříčiněným těhotenským bříškem. Inscenace je tak dočasně stažena z repertoáru, ale pokud bude obnovena, máte další důvod k návštěvě skupiny OLDstars.

Následovala inscenace, na kterou jsem se, přiznávám, vůbec netěšil. Most přes navždy. Bachův text o hledání ideální ženy jsem jako láskychtivý mladík nedočtený odložil s tím, že si v reálném světě poradím jistě daleko lépe, než se mi pokusil namluvit americký spisovatel a milovník letectví. Musím přiznat, že jako láskychtivý stařec, který už ale reálný svět pochopil, jsem se na text začal dívat daleko smířlivěji. Možná i tím, že byl částečně upraven, a pak především díky výkonům obou účinkujících. V jejich podání by s klidem mohla být inscenace uváděná v profesionálním divadle s komorním prostorem. Souhra Martina Satoranského s Terezou Kauckou byla základním kamenem kvality tohoto představení.

Páteční divadelní přehlídku uzavřela hra Jméno. Jon Fosse je právem považován za nejvýznamnějšího norského dramatika současnosti. Když jsem tuhle hru, o netradičních vztazích v jedné rodině, poprvé v uvedení OLDstars uviděl, byl jsem příjemně překvapen. Druhé zhlédnutí mne pak utvrdilo, že to nebylo jen originálním scénickým řešením, ale všemi zúčastněnými, kteří text o neuvěřitelné sobeckosti jednotlivých postav dokázali s naprostou přirozeností uchopit a nenuceně jej vmést divákovi do tváře. Další režie Tomáše Staňka, kde dokazuje, jak výtečně umí s mladými adepty (či studenty) herectví pracovat. A opět musím vyzdvihnout Karolínu Vaňkovou. Její živelnost je v této inscenaci zužitkována v maximální možné míře.

Druhý den skončil a na divadelním baru a přilehlém okolí bylo možné veškeré dojmy porovnat a dlouze o nich debatovat.

Den třetí – 29. 10. 2016

Sobotní dopoledne v Celetné patřilo pohádce. Jalovec bratří Grimmů patří k tomu nejděsivějšímu, co se pod pojmem pohádka dá skrýt, a když si tenhle text vezmou mladí nadšenci z OLDstars, můžete si být jisti, že menší děti by tenhle kus raději vidět neměly. Pokud tedy nepatříte mezi výjimečně sadistické rodiče nebo rodiče, kteří už od kolébky chtějí své ratolesti přiblížit svět absolutně naturalisticky. Správněji než pohádka by tento žánr mohl být nazván jako horor v pohádkovém prostředí. A nutno dodat, že prostředí, tedy scéna, byla řešena nápaditě. To samé platí i o rekvizitách a celkovém pojetí vyprávění příběhu. Je poznat, že na inscenaci se podíleli účinkující jako kolektiv. Sobotní den nemohl začít lépe.

V pravé poledne nastoupil na pódium Divadelní spolek Nenalezen a spustil na diváky nekonečně dlouhou taškařici Rád Tě nevidím. Jistě nemohu upřít aktérům nadšení, se kterým tuhle bláznivou komedii, kde hlavní roli hrají především podivné elixíry, nazkoušeli, ale délka představení byla skutečně neúměrně dlouhá a roztáhlosti hry nepomohla ani přestávka. Hlavně pak, aby komedie dopadla dobře, je potřeba mít správně načasované vtipy a dobrou souhru. Bohužel to ne úplně vycházelo. Ale i přesto myslím, že pokud by se ještě na nedostatcích zapracovalo, mohla by inscenace značně vyrůst. Dle facebookovému profilu Divadelního spolku Nenalezen můžete nejen tuhle jejich hru navštívit i v roce 2017. Tedy posuďte sami.

Na scénu se pak vrátila umělecká skupina OLDstars, a po zbytek dne už pódium neopustila. Když se jedná o divadelní festival, bylo by skoro podezřelé, kdyby se na jevišti neuvedla nějaká hra přímo z divadelního prostředí. Oprašovačka polského dramatika, režiséra, ale také autora komiksů a animovaných filmů Macieje Wojtyszka je zajímavou sondou do zákulisního zkoušení divadelního představení. O to zvláštnější, že se jedná o zkoušku loutkového divadla. A aby toho nebylo málo, tak se oprašovačky účastní jedna činoherní a jedna loutková herečka. Aby se však nejednalo jen o pohled za oponu, dodá na zajímavosti inscenace vztah hereček k již zesnulému režisérovi. Skrze tento vztah, a také vztah k divadlu či životu, se pak divák mohl dostat k hlubším úvahám. Určitě by se na inscenaci dalo ještě zapracovat, ale minimálně suverénní výkon Elišky Vocelové stál za poobědovou návštěvu Divadla v Celetné.

Výlet do historie si pro diváky připravil Jan Horák jako režisér, a také autor hry Jana a Jan. Z lákavého tématu setkání mistra Jana Husa v moderním a charizmatickém podání Samuela Tomana s odhodlanou Janou z Arku v podání přesvědčivé Julie Ondračkové však mohlo být získáno daleko více. Když pominu, že se mohlo zapracovat na režijním vedení, tak největší škodou zůstává, že k samotnému setkání těchto dvou osobností dojde až k závěru inscenace.

Jedním ze dvou vrcholů dne pak pro mne byla promyšlená inscenace s naléhavým sdělením. Menora. Zde se podařilo mimořádně obratně propojit dva velikány české literatury. Konkrétně Josefa Škvoreckého a jeho Sedmiramenného svícnu a Karla Čapka a jeho Knihu apokryfů. Zatímco Škvorecký dodal do příběhu konkrétní židovskou dívku donucenou k odsunu, Čapek do příběhu vložil historické, především pak biblické myšlenky, respektive filosofické zamyšlení se nad židovstvím, jeho učením, a odsouzením Ježíše Krista. A to z pohledu dnešního, řekněme politického. Nesmírně těžké propojení zvládl režisér Petr Smyczek skvěle. Vhodně pak vsadil na Elišku Vocelovou a Jana Battěka, kteří reprezentovali čapkovskou část příběhu, a především pak na Anežku Šťastnou, jejíž židovská dívka křehkým a procítěným výkonem dokázala vyvolat nejen soucit, ale i dojetí. Tedy vytažení kapesníčku poprvé.

Divadelní sál už se zdál být dosti zadýchán, aby se diváci mohli přesunout do chladného Norska. Norway.today, hra, která se na zdejších prknech hrála téměř deset let, a Petr Lněnička v ní předvedl velmi zdařilý výkon, se tedy vrátila domů. Nyní ale v režijním podání Daniely von Vorst. Nemá cenu obě představení porovnávat. V OLDstars si s tím pohráli zcela odlišně. Martin Satoranský hraje mladého, vnitřně zmateného chlapce s klučičí rozevlátostí a s nádechem roztomilosti. Jeho partnerka, se kterou se pomocí internetu domluvili na společném výletu za účelem ukončení jejich životů, je pak ztvárněna hned třemi herečkami. Tereza Kaucká, Kristýna Klimešová i Dominika Lippertová hrály svoji postavu vyrovnaně. Udržely její charakter, přesto jí každá dokázala vtělit něco specifického. Mrazivé téma v horkém sále obstálo.

Druhým vrcholem dne pak byl Natašin sen. Příběh dospívající dívky, jež si doposud prošla nelehkým životem bez rodinného zázemí, Elizaveta Maximová podala divákům s energií, která nelze změřit. Skvěle a jedinečně dokázala měnit jednotlivé pocity postavy, kdy jste před sebou měli v jedné vteřině urputnou bojovnici za vlastní štěstí, v další pak křehkou dívku plnou naděje, a v další pak bolestně zklamanou bytost. Těmito bravurně zvládnutými přechody dokonale Elizaveta Maximová zobrazila, jak těžký život mají dospívající děti, které si veškeré city musí nemilosrdně vybojovat. Jaký zmatek ve svých hlavách musí mít, když nikdy lásku neměly a přichází k nim až v dospívání. Potlesk ovšem také směřuje k Tomášovi Staňkovi, který tento nezapomenutelný zážitek režíroval. Jednou jsem někde zaslechl pana Bartošku, jenž řekl, že kvalitní divadlo se dá dělat i bez peněz, někde v průchodu, a třeba jen s jednou židlí. Už tehdy jsem si řekl, že když to říká „Barťák" něco pravdy na tom bude. Elizaveta Maximová potřebovala kromě židle už jen sponku a žvýkačku, a já podruhé vytáhl kapesníček a tleskal a tleskal a tleskal.

Večer pokročil a na řadu přišla premiéra festivalu. Vražda v klášterní ulici. Režisér Martin Satoranský vsadil na komedii s jednoduchou zápletkou, kterou divákům objasnil hned na začátku. Kolotoč omylů, nedorozumění, a tím pádem i vtipů a humoru, se tak mohl naplno rozjet. V situačních komediích je enormně důležitá herecká souhra, jinak hrozí ztráta nejen zábavy jako takové, ale může hrozit i rozpadnutí se celé inscenace. Tady však k ničemu takovému nedošlo. Jednu z postav dokonce musel režisér sám zaskočit, a přesto drželo představení pohromadě. Kdo hledal tento žánr, byl jistě nadmíru spokojen, a protože hra měla dostatečnou energii a při své optimální délce ani nesklouzla z nastavených mantinelů, byl jsem spokojen i já.

Třetí den festivalu zakončil Sen noci. Šlo přeci o divadelní festival, tak bylo slušné vzpomenout i na velikána Wiliama Shakespeara. Tomáš Staněk tuto hru pro OLDstars nastudoval pochopitelně svébytně. Asi nikdo nechtěl vidět klasického Shakespeara, ale jízdu mladých divadelních nadšenců. A kdo to takhle chtěl, ten to dostal. Hru zbavenou vážnosti, v uvolněné atmosféře, kde nechyběl vtip, hudba, zpěv, to vše v klasickém jazyce, ale bez zbytečných ohledů. Rozsáhlejší Projekt OLDstars využil bezezbytku velké jeviště, které na své domovské scéně nemá k dispozici, a důstojně tak ukončil třetí den divadelní přehlídky.

Třetí den skončil a na divadelním baru a přilehlém okolí bylo možné veškeré dojmy porovnat a dlouze o nich debatovat.

Den čtvrtý – 29. 10. 2016

Poslední den přehlídky se konal beze mne. Kdo však v neděli přišel, mohl zhlédnout tři hry od tří různých souborů. Revizor umělecké skupiny OLDstars, na který stále můžete narazit v divadelním prostoru H2O na pražském Žižkově. Černošský Pán Bůh Klubu uměleckých katastrof, respektive souboru KUK-U-ŘICE, který můžete v lednu navštívit v Činoherním klubu, a nakonec derniéru hry Wódny muž seskupení kreativních osobností různých škol pod názvem Nepřijatelní. Podívejte se na jejich internetové stránky, repertoár mají poměrně bohatý.

Ano, nebyl jsem tam, ale předpokládám, že když čtvrtý den skončil, na divadelním baru a přilehlém okolí bylo možné veškeré dojmy porovnat a dlouze o nich debatovat.

Závěr

Poděkování jsem již vyčerpal na začátku blogu, ale pokud někdo dočetl až sem, tak si ho přečte ještě jednou. Děkuji všem, kteří pracovali na organizaci tohoto festivalu. Děkuji všem, kteří byli jeho součástí. Od herců, přes šatnářky, barmana, až po diváky. Protože čtyři dny v Celetné byli pospolu lidé, kteří, když nic jiného, tak jedno měli společné. Lásku k divadlu. Alespoň v to věřím, neb to bylo nepřetržitě vidět. A bylo mi ctí, že portál i-divadlo.cz byl partnerem tohoto divadelního svátku. Doufejme, že se za rok opět uvidíme.