V Divadle Na zábradlí umožnili dvojici režisérů a zároveň dramaturgů Petrovi Erbesovi a Borisovi Jedinákovi vybrat a nastudovat téma pro svoji novou autorskou hru. Pánové jsou jinak též členové umělecké skupiny 8lidí, která mne osobně velice zaujala svým projektem Press Paradox, v němž tvůrci podrobili zkoumání údajnou vraždu ruského novináře Arkadije Babčenka a dokumentárním stylem velmi zdařile prezentovali palčivá společenská témata. Podobný záměr, tedy reflektovat aktuální problémy, jež naplňují veřejný prostor na základě skutečných událostí má i jejich novinka Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků.

Hra, k níž dvojice režisérů a dramaturgů napsala i samotný scénář, vychází z příběhu Augustina Strobacha, člena řádu Tovaryšstva Ježíšova narozeného roku 1646 v Jihlavě, jenž se po vyučování na jezuitských školách vydal na misijní cesty. Osudnou se mu stala ta, na kterou se vypravil ve svých pětatřiceti letech na Mariánské ostrovy ležící v Tichomoří. Zde působil tři roky a při vzrůstajícím napětí mezi kolonialisty a místními obyvateli nakonec zemřel násilnou smrtí způsobenou kyjem z rukou domorodce. Jeho skon byl podáván jako mučednická smrt a následně posloužil jako příklad pro další misionáře. Ovšem nejen konkrétní Strobachovy životní cesty byly pro Petra Erbese a Borise Jedináka inspirací pro jejich novou hru. Další byla poněkud starší myšlenka některých československých státníků na získání kolonií po první světové válce a zcela konkrétním podnětem, jenž se otiskl do textu, byl fakt, že budova Divadla Na zábradlí koncem devatenáctého století a v první polovině století dvacátého patřila Jednotě katolických tovaryšů, a již tehdy zde probíhala divadelní představení, samozřejmě s důsledným mravokárným obsahem.

Se začátkem představení se jeviště i hlediště promění v kostel sedmnáctého století. Vojtěch Vondráček využije svého charisma a v roli kněze dokáže nenásilně zapojit celé divadlo do probíhající mše. Vydaří se tak hned v úvodu v divácích probudit zájem. Někteří další účinkující jsou rozesazeni po divadle, takže nevzniká případná hráz mezi diváky a herci. Toto navozené společné prožívání představení je ještě umocněno v další pasáži, kterou je jakési výběrové řízení na nové misionáře. Divák se tímto také postupně dovídá potřebné informace o historických souvislostech. Mezi dva nejužší kandidáty se nakonec dostanou postavy, které ztvárňují Václav Vašák a Štěpán Lustyk. Zatímco následný plamenný projev Václava Vašáka z postupně se proměňující kazatelny v doutnající kotel potěší vizuálním zpracováním i příkladně fanatickým vyzněním, Štěpán Lustyk jako Augustin Strobach svojí rezervovaností dostává finální svolení. Je vybrán pro misijní cestu, a tím je ukončena první třetina hry.

Po celkem vydařeném úvodu žel nastupuje nejnudnější část inscenace. Tou je samotné vyobrazení působení Augustina Strobacha na Mariánských ostrovech. Nakolik je důvodem překvapivého poklesu energie v představení nepříliš zajímavě sestavený text a nakolik pomalé tempo, kdy pro mě zcela nepochopitelně tvůrci vsadili na barokní styl divadla, si neodvažuji tvrdit, ale tuším, že obě příčiny se mohou rovnoměrně podělit o vinu, jež způsobila nepřitažlivost prostřední části inscenace.

V poslední třetině se inscenátoři vrací k úvodní živosti, a byť i částečně za pomoci kýčovitě působících rekvizit a hojném využití hudebního a vizuálního efektu, dokáží představení posunout do zdárného finále, přičemž se nakonec daří obsáhnut a předat i důležité myšlenky z textu, o kterých tvůrci především chtěli hrát. Dojde mimo jiné na zobrazení krize víry, temnou tvář kolonialismu, ale i na aktuální stav žití původních obyvatel Mariánských ostrovů v procítěném podání Magdaleny Sidonové. Možná především díky tomuto epilogu dosáhli Petr Erbes a Boris Jedinák toho, že přeci jen je Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků i přes nepřehlédnutelnou nevyváženost zajímavým počinem.

Rozhodně je inscenace příjemným osvěžením repertoáru Divadla Na zábradlí, kterému slouží ke cti, že talentovaným tvůrcům poskytli prostor. Ti sice této příležitost celkově využili, ale možná by neškodil určitý pohled zvenčí. Petr Erbes a Boris Jedinák rozhodně vědí, co chtějí hrát, o čem má hry být, ale zvolený formát příliš často jejich záměry spíše potápěl, než podporoval. Jako příklad bych mohl uvést hned úvod představení, v němž například Kateřina Císařová hraje dívku, která jako by se přímo zjevila ze sedmnáctého století. Působí naprosto autenticky a divák se díky ní může cítit opravdu jako v kostele před zhruba čtyřmi staletími. Naproti tomu je však součástí mše kněze, jenž naopak budí dojem kluka, co před několika málo vteřinami ztišil mobil a narychlo navlékl sutanu. Sice i to působí autenticky, ale dohromady to jednoduše nejde. Ani tedy solidní herecké výkony, efektně znějící hudba Iana Mikysky, oku lahodící kostýmy Kláry Flekové a nezpochybnitelný přínos na poli pohybové spolupráce v podání Markéty Stránské nevytváří dostatečně silně působící celek. Ze zajímavých podnětů sestavený text totiž nenabízí příliš mnoho nového. Asi je smutné, že krutost kolonialismu již tak nepůsobí, a ani věta: „Pokud se nepodřídíte, podřežou vás všechny!" nepůsobí hrozivě, na druhou stranu se nebojím, že by zrovna Petr Erbes s Petrem Jedinákem neměli již co nabídnout. Naopak věřím, že se na českých jevištích brzy znovu objeví. Novinku 8lidí La Moneda již netrpělivě vyhlížím.