Když jsem jako školáček začal objevovat kouzlo grotesek Charlie Chaplina, byl jsem okouzlen především filmem Diktátor. Možná proto, že se v něm příjemně proplétaly gagy s reálnými postavami, byť uváděnými pod jinými jmény. Parodovat Adolfa Hitlera mi přišlo zhruba v deseti letech úžasné. Když jsem film viděl s časovým odstupem, musel jsem uznat jeho propracovanost, která ve své době musela být skutečným objevem. A poté co jsem si doplnil vzdělání a zjistil jakou měl film historii především před svým samotným vznikem, podíval jsem se na Diktátora naposled. Už jsem jej bral jako uzavřenou kapitolu, která se povedla a v kinematografii obsadila své čestné místo. Také jsem však pocítil, že se k němu již nepotřebuji vracet. To, že jej loni nastudovala a uvedla Městská divadla pražská na své největší scéně v režii Martina Čičváka, mě poněkud překvapilo, a to především z důvodu, že jsem si nedokázal představit, co by mohla osmdesát let stará filmová látka přinést dnešnímu publiku. A co skutečně přinesla? Strhující výkon Filipa Březiny. Ovšem toť vše. Jelikož považuji a evidentně nejen já toho herce za veliký talent, mohu potvrdit, že díky jemu se dá téměř tříhodinová inscenace navštívit a příliš toho nelitovat. Ovšem opět, co dále? Co více může divák dostat? Obávám se, že ti, kdo se nejdou jen nenáročně pobavit, budou zklamáni. Ale nebudu mluvit za ostatní.

 Co se dá pozitivně ocenit je výpravná stránka inscenace, respektive kostýmy, neboť scéna, které vévodilo plechové monstrum příliš funkčně nepůsobila a videoprojekce se do představení trefily jen někdy. Nicméně Filip Březina jako diktátor Hynkel působil věrohodně ve všech kostýmech, což se dalo říct i o ostatních účinkujících s výjimkou milice, která v teplákových soupravách nevypadala ani hrozivě, ani současně. Vzhledem k tomu, že se jedná o mladé a snaživé akrobaty, je mi trochu líto napsat, že celkově bylo jejich zařazení do představení spíše za hranicí trapnosti, ale tak jsem to cítil. Právě na nich se ukázalo, že Martin Čičvák si úplně nedokázal poradit s tím, jak celou inscenaci pojmout. Když se snažil být současný, vznikl z toho jen hashtag, ale když se držel původní předlohy, což se vlastně dělo s důslednou pečlivostí, dostaly se na jeviště i scény, jež pozbyly jakéhokoliv významu. Takže i poměrně slavná holičská scéna, v níž Charlie Chaplin dovedl své umění takřka k dokonalosti nebo filmové příjemné intermezzo, v němž si jeho diktátor s lehkostí pohrává s balónkovým glóbusem, až mu tento svět v rukách praskne, zatímco v Divadle ABC byl jen přepinknut do obecenstva, potvrdily nedomyšlenost řady scén.

 Jestliže v první polovině představení byl zážitek sledovat herectví Filipa Březiny, kdy se kromě pohybové stránky suverénně prosadil i v jazykovém projevu, přičemž parafráze němčiny je na hře Diktátor jedna z mála povedených věcí, po přestávce už ani herecké výkony nepřinášely žádnou přidanou hodnotu. Filip Březina si sice držel svůj vysoký nadstandard, ale ostatní značně pokulhávali, což se nejvíce projevovalo od doby, kdy na scénu vstoupil druhý diktátor Napoloni v podání Ivany Uhlířové. Přišla rezignace na jakoukoliv snahu někam posunout příběh a zůstala jen přespříliš dlouhá řada gagů, často se opakujících a nezřídka jednoduše nijakých či v lepším případě slaboučce jednoduchých. Nastalo to, čeho jsem se obával. Protahující se nuda na jejímž konci by se měl dostavit klíčový monolog, jenž je ve světě filmu brán jako jedna z vrcholných kinematografických scén. Že se opět jedná o silně dobovou záležitost potvrdila i její divadelní podoba. Filip Březina se sice v závěrečné řeči snažil ubránit ataku patosu z jedné strany a vyčpělosti původního textu ze strany druhé, ale oni on nezabránil tomu, že představení končí tak, jak probíhala jeho valná většina. Bez vyznění, lehce prvoplánově, a především naprosto zapomenutelně.

 Z hereckého hlediska je inscenace zajímavá ještě z jednoho pohledu kromě fascinujícího výkonu Filipa Březiny, a sice, že část účinkujících hraje dramaticky, jako kdyby se jednalo o antickou tragédii. To je případ například Sáry Affašové nebo Martina Donutila. Zatímco ostatní se zase odevzdávají svým komickým hrátkám, přičemž jejich postavy jsou žel přirozeně jen bezduché figurky. Mám zde namysli například toporné snažení Radima Kalvody nebo Zdeňka Vencla. Ivany Uhlířové nebo Jana Vlasáka mi bylo až líto, když přihlédnu, kolik nezapomenutelných rolí mi již v minulosti vryli do mé divadelní paměti. Možná nejlépe pak ze všech vedlejších rolí vyšel Viktor Dvořák, který jako jediný našel celkem přirozenou rovnováhu své postavy, byť nijak výraznou. Ovšem jako celek působili účinkující značně dramaticky nevyváženě.

 Závěrem se opět vracím k úvodu a k otázce proč dnes Diktátora uvádět. Když pominu již několikrát zmíněný výkon Filipa Březiny a z něho vycházejících vtipů, je vlastně nejen smutné ale až lehce urážející, že takto velké filmové dílo bylo na divadelní prkna přeneseno takto plytce. Jestliže se v době prvního uvedení filmu tleskalo Charliemu Chaplinovi, jak vyobrazil Adolfa Hitlera, v Divadle ABC je možné tleskat Filipu Březinovi, že k tomu přidal i trefnou kopii slavného komika. Ovšem zatímco v postavě diktátora Hynkela byl jedinečný, v postavě holiče zůstalo už jen u parodování Charlieho Chaplina. Ani zde tedy nelze nalézt nic jiného než zbytky grotesky, což je však na tříhodinovou plnohodnotnou inscenaci žalostně málo. Na výše položenou otázku tak nenacházím odpověď. Ale ani mě to nijak netrápí.