Na miskách vah

Jedno z nejaktuálnějších témat pro českou společnost, (ne)vyrovnání se s minulostí uchopili v Divadle s určitou opatrností. Rozumím preciznosti držet se původního textu, aby se inscenace nerozsypala, ale přeci jen jsem postrádal větší invenci. Více než kladení si důležitých otázek tak stojí představení především na výtečném výkonu Vasila Fridricha, který nad ostatními výrazně vyčnívá. Inscenace se také může pyšnit povedenou scénografií, a protože má druhá polovina příjemný rytmus, vyzní dostatečně důrazně i samotný konec. Doufám, že diváka neopustí znepokojivost tématu se závěrečným potleskem.

Hra zabývající se zásadními otázkami vztahujícími se k tématu propojení politiky a umění. Vyrovnaný duel V. Fridricha, který veskrze zápornou postavu vyšetřovatele obdařil jemnými odstíny v chování, jejichž prostřednictvím se dalo vycítit skryté tajemství, a J. Vlasáka. Ten díky umírněnému projevu oscilujícímu mezi arogancí, egocentrismem a strachem vytvořil zajímavě neuchopitelnou postavu. V menší roli zaujala N. Horáková – škoda jen, že jí na repríze zcela nevyšel závěrečný výkřik – scéna by byla působivější. Inscenace patří k tomu lepšímu, co je v současném repertoáru Divadla ABC k vidění.

Hru R.Harwooda považuji za jedno z nejlépe vystavěných dramat, jelikož diváka skutečně donutí pokládat si otázky o povaze viny. Je to fascinující souboj dvou úhlů pohledu – na jedné straně materialistický a přisprostlý major, jemuž právo vítězů dává možnost soudit intelektuálně založeného hudebníka, který pro své umění odmítal vnímat kontext doby, ve které tvořil. Z herců mě více zaujal V.Fridrich, jeho major Arnold je víc než jen nekulturní barbar (jak by tato postava mohla být chápána). Povedla se také scéna J.Milfajta, očekávál bych možná vynalézavější práci s hudbou.

65 % Tato inscenace způsobila, že jsem hlavní sál Divadla ABC navštívil po 2 letech, 8 měsících a 13 dnech. A čekání se vyplatilo, Harwoodův text zaobírající se otázkami viny a toho, kdo má koho právo soudit a jaké k tomu má motivy, rozhodně stojí za pozornost. Působivá je scéna Jaroslava Milfajta, Vasil Fridrich mile překvapil ve vážné roli důstojníka, jenž má své přesvědčení a pokyny, Jan Vlasák mu je zdatným soupeřem (byť jsem trochu postrádal právě tu noblesu, již zmiňuje Pavel Širmer). Přesto mi přišlo, že celku chyběla jakási vnitřní dynamika, napětí udržující inscenaci v chodu.

65 %. Otázky viny a neviny, osobní odpovědnosti a svědomí lidí vypořádávajících se s neblahými ozvěnami minulosti vyznívají v inscenaci nejzřetelněji především prostřednictvím pozoruhodných hereckých výkonů Vasila Fridricha a Jana Vlasáka. Nezanedbatelným prvkem umocňujícím příběh je velmi zdařilá scéna Jaroslava Milfajta sugestivně evokující zruinovaná chapadla moci rozpínavé fašistické „chobotnice“. V menší, nikoli však nepodstatné roli mě oslovila Nina Horáková.

Výborné drama o nejednoznačné situaci kolem obvinění dirigenta Furtwänglera zaujalo už při české premiéře v roce 1998 v ND; inscenace nastavila vysokou laťku, které se těžko vyrovnává. V MDP se to nepodařilo. Komentáři M. Nováka lze oponovat, co se týká preciznosti režijní práce. Významnými vadami na kráse jsou zbytečně ploché vyznění vedlejších charakterů (zejména Emmi) a místy přílišný důraz na první plán, což nevhodně umocňuje scénická hudba. Inscenaci dominuje V. Fridrich; J. Vlasák ze sebe vydá hodně, ale někdo u něho může postrádat noblesu. Zaujme řešení scény. Slušný standard.

Harwoodovo drama zasazené do doby poválečné denacifikace nevyniká akčností, je založené na propracované struktuře, jejímž základním kamenem je nejednoznačnost, na mistrné psychologii a geniální syntéze historických reminiscencí a mrazivé aktuálnosti všude tam, kde se společnosti nepodařilo vypořádat se s minulostí, politicky i morálně. Do rolí majora Arnolda a dirigenta Furtwänglera byli obsazeni Vasil Fridrich a Jan Vlasák, jejich výkony v tomto duelu jsou strhující a v jistém smyslu nečekané. Precizní režie nebo scénografické řešení jsou dalšími důvody, proč tuto inscenaci nevynechat.

Přes prakticky bezchybné herecké výkony jsem z představení odcházela rozpačitá. První polovina byla poněkud rozvleklá, druhá určitě mnohem víc udržela mou pozornost. Asi nejvíc jsem postrádala nějaký dějový zvrat, který hry s tímto tématem obvykle obsahují.