PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2088)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 7.3.2025)
Autorka N. Segal použila Ibsenovo drama spíše na pozadí (ve hře se natáčí jeho filmová verze), téma postavení ženy a křehké hranice svobody a závislosti však zůstalo. Dramatička se zamýšlí, s čím by se mohla Ibsenova hrdinka potýkat dnes. Výmluvné je umístění děje do uměleckého (filmařského) světa, kde je tvůrčí svoboda stále více koordinována a omezována předpisy a pravidly, přesto nadále dochází k manipulaci a zneužívání; rafinovaná variace tím dostává ironický nádech. Pečlivá dramaturgická a režijní práce se odrazila na hereckém naplnění všech postav. Za zmínku stojí i scénografie D. Němečka, jenž si poradil s omezeními menšího prostoru.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Setkání dvou hvězd české prvorepublikové kinematografie v roce 1968, několik měsíců před Haasovou smrtí, je přiznanou fikcí. Režisér R. Sedláček ve vlastním textu nahlíží na obě osobnosti s pochopením, zároveň se nevyhýbá jejich slabostem a chybám; nejednoznačný obraz se jeví jako vyvážený a dramaturgií dobře ohlídaný. Přestože K. Cibulková i J. Dulava charaktery obsáhli a zdařile dotvořili, nedaří se jim celou dobu udržet napětí a dramatičnost, což má příčinu spíše ve způsobu, jakým je dialog napsán. Každopádně během večera se divák může dozvědět známá i méně známá fakta nejen o dvojici, ale i o jejich vztahu, profesi a složité době.
(zadáno: 7.3.2025)
Inscenace vychází z novely A. Ernaux. Režisérka E. Říhová se se svým týmem vydala alternativnější cestou. V krátké inscenaci se neplýtvá slovy, výrazný prostor dostávají i jiné vyjadřovací prostředky (pohyb, scénografie apod.). Zaujme, do jisté míry i překvapí, práce s prostorem. Tvůrci nevnucují svůj pohled, snaží se diváky směrovat k vlastnímu přemýšlení a domýšlení. Scénář je však přece jen na slovo skoupý až příliš a leckdo může cítit nedostatek záchytných bodů. Herecky dostává prostor hlavně I. Uhlířová, přítomnost P. Uhlíka je spíše sekundováním.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Režiséra V. Liptová a dramaturgyně V. Macková Ibsenovo drama radikálně adaptovaly a zkrátily. Snažily se s herci o generační výpověď, hlavní hrdina doznal pečlivé aktualizace. Dynamicky koncipované obrazy jsou působivé a efektní, absolventský počin by obstál i na repertoáru kamenného divadla. Z mnoha nápadů zaujme např. zpřítomnění Solvejg na scéně během Peerova putování světem a zachycení jejího vývoje. Naopak nahrazení vztahu s matkou vztahem sourozeneckým v této podobě adekvátní alternativu nepřináší. Nejde o případ, kdy herci odříkávají „starý“ text v moderní výpravě, přesto není vždy dostatečně zřetelné, o čem se vlastně hraje.
(zadáno: 7.3.2025)
75%. Během večera trojice herců převypráví dvě povídky F. O’Connorové z knihy „Dobrého člověka těžko najdeš“. Příběhy plné překvapivých zvratů a point se odehrávají na venkově na americkém jihu, mají nezvyklou poetiku, zvláštně se v nich snoubí drsnost s humorem. Malý sklep Café Clubu Míšeňská je ideálním prostředím s vhodnou atmosférou. Herci hrají více postav, sami obstarávají hudební doprovod a skvěle interpretují několik písní. Vyplatí se zůstat na koncert, který následuje po skončení představení a krátké pauze. Titul si právem získal oblibu publika a je škoda, že malá kapacita prostoru neumožnila během reprízování uspokojit více zájemců.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Autoři libreta neodhadli nosnost jednoduššího příběhu, který nevystačí na dílo o takovém rozsahu. Možná se žádný ze songů nestane hitem, nicméně hudba E. Perfecta se k hororovému ladění a k žánru hodí a na jevišti funguje. Zdařilá je i česká verze O. Brzobohatého. Z hlediska zpracování nelze mít karlínské inscenaci mnoho výhrad. Efektní scéna a kostýmy, jejichž autoři (D. Benson a M. Hořejší) se vyhnuli nebezpečí kýče. Profesionálně odvedené hudební nastudování. Dobře vybrané obsazení obstálo i herecky, což je u pražských muzikálů někdy nadstandard. Představitel titulní role J. Sklenář si zaslouží hlubokou poklonu.
(zadáno: 7.3.2025)
Autorsko-režijní dvojice K. Nebeská & M. Bitto užili Westovu novelu pro vlastní vyjádření ke zneužívání a „vysávání“ druhých ve vlastní prospěch, tak příznačném pro komerční svět. Osobitý přístup mladé dvojice je svým způsobem pozoruhodný, scénáři i inscenaci by však prospěla podnětná supervize zkušenějšího tvůrce, která by mohla ovlivnit uspořádání a vyznění. Nebeská a Bitto více než obstáli v práci se začínajícími herci; ti si zachovali energii a spontaneitu a zároveň byli v nelehkých partech s mnoha úskalími dovedeni k přesnosti, která je u studentů nebo čerstvých absolventů málo vídaná.
(zadáno: 7.3.2025)
Výrazná úprava K. Jandáčkové zaujme jiným pohledem na některé motivy klasického dramatu a bezesporu stojí za poznání. Např. prohození osudů Evina a Zuzčina dítěte přineslo další rozměr, kdy Eva kvůli lásce opouští nejen manžela, ale i dítě. Překvapují humorné prvky, nejvýrazněji v některých scénách s Mešjanovkou; jejich účel je zřejmý, do logiky celku však zapadají pouze částečně. V úpravě nebylo dostatečně zohledněno, že hlavní představitelka A. Šťastná (obsazená proti typu) opomíjí Evinu přirozenou vyzývavost; ve vztahu s Mánkem tak ve výsledku cosi chybí. Živá hudba je obrovským zdrojem energie, dopomáhá i účinku emočně silného závěru.
(zadáno: 7.3.2025)
Inscenace připomíná tři umělce řazené k předválečné avantgardě, jejichž osobnosti zůstaly ve značné míře obestřené tajemstvím. Pohled M. Kinské na „trojlístek“, opřený o řadu materiálů, se zdá věrohodný. Pomáhají i herecké výkony, zejména A. Šťastná skvěle obsáhla nejednoznačný a mnohovrstevnatý charakter Toyen. Režírující autorce trochu chyběl odstup, ani pod dohledem dramaturgyně se nevyvarovala některých chyb v konstrukci textu a režii, čímž utrpěla atraktivita hodnotné obsahové stránky. Například odskoky do minulosti v této podobě mohou mást a je třeba si připomínat informaci, že se děj odehraje během jednoho večera.
(zadáno: 7.3.2025)
Adaptace režiséra M. Langa se zdatně vypořádává se složitostí románového děje, v němž vnímavý divák i díky scénickým prostředkům nezabloudí. Vzrůstající napětí Dořina pátrání v minulosti neztratilo působivost ani po několika letech od premiéry, k čemuž přispívá zvládnutá koordinace všech inscenačních složek a především výkony početného obsazení v čele s P. Gajdošíkovou v titulní roli.
(zadáno: 7.3.2025)
Nová dramatizace románu K. Manna děj převypráví srozumitelně. Na první pohled statičtější první část zaujme vhledem na charaktery a vztahy. Proměnlivá, až oslnivá scénografie ve druhé části využívající i dotáčky a live cinema objasní, proč se činohra po letech vrátila do Státní opery. Paradoxně v ní však forma chvílemi přebíjí obsah, scénám by prospělo krácení, inscenace M. Amslera ke konci ztrácí dynamiku. Soustředěný výkon R. Mikluše v hlavní roli, dechberoucí je zachycení zhroucení v posledních scénách. Z dobrých výkonů herců ve vedlejších rolích si zaslouží zmínit P. Beretová, jejíž Nicoletta k výpovědní hodnotě významně přispívá.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Německý dramatik již od 90. let svá dramata často (ne vždy) koncipuje tak, že postavy vyprávějí děj ze svého pohledu a jen občas mezi nimi dojde k dialogu. Takto zpracoval již řadu témat, v případě hry „100 songů“ teroristický útok; tentokrát navíc vyprávění obohatil písněmi spjatými s jednotlivými postavami. Inscenaci Š. Gajdoše a jeho týmu nelze mnoho vytknout. Výklad poskytl potřebnou oporu hercům předávajícím autorovo sdělení, povedla se scénografie a také bylo dobře pracováno s původní i převzatou hudbou. Setkává-li se však divák s Schimmelpfennigovým „rukopisem“ již poněkolikáté, nadšení může být umenšeno pocitem opakování se.
(zadáno: 7.3.2025)
Autorky jevištní adaptace slavného Felliniho filmu, režisérka L. Engelová a dramaturgyně J. Kudláčková, se pokusily hledat vlastní jazyk a najít divadelní alternativu pro filmové prostředky. Představitelé hlavní klaunské dvojice B. Hrzánová a R. Holub se svých rolí zhostili dobře a zároveň jinak než filmoví představitelé. Dobře je doplňují představitelé vedlejších postav. Některé z obrazů jsou zbytečně natahované, pro celek nemají opodstatnění a během večera nastane několik hluchých míst. To podstatné se však nevytratilo. Stejně jako ve filmu vidíme i na scéně veselý i smutný příběh, při němž se můžeme zasmát a zároveň dojmout.
(zadáno: 7.3.2025)
Hlavní hrdina komedie W. Allena se po rozchodu upíná nejen na pomoc přátel, ale v představách rovněž rád utíká do svého oblíbeného světa filmových hrdinů. Režisér O. Zajíc a dramaturgyně V. Mašková k autorově poetice nepřistoupili správně a nenašli vhodné herce, kteří by si s ní rozuměli. Typově ideální hlavní představitel J. Šlégr se omezil jen na některé vlastnosti postavy, nebyl dostatečně veden k odkrytí mnohem rozmanitějšího charakteru. Se žánrem i stylem humoru se ještě více minul O. Černý, z hlavní trojice nejlépe obstála H. Hornáčková. Několik vděčných a vtipných situací by se našlo, Allenovský humor však tvůrcům protekl mezi prsty.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Scénář pracuje s útržky několika Erbenových balad, autorka a režisérka E. Říhová vybírá pasáže související s mateřstvím a snaží se klást verše do souvislostí. Záměrem alternativního přístupu pravděpodobně není předložení názoru tvůrců, spíše nabízení různých pohledů podněcujících k zamyšlení. Záleží na divákovi, zda dokáže přemýšlet nad tím, co se na jevišti odehrává. Nalezení smysl některých obrazů a prvků je mnohdy obtížné. Jak zmiňuje kolegyně H. Grégrová, vnějškové efekty se možná dostávají do popředí až příliš. Ve specifickém tvaru M. Kern v roli matky obstál na výbornou!
(zadáno: 7.3.2025)
Inscenace byla prvotinou souboru Ductus Deferens a s odstupem je patrné, že předznamenala poetiku a styl, jimiž jejich další počiny zaujaly. Hříčka vznikla řízenou kolektivní improvizací. Slibně započatou zápletku se sice daří rozvíjet s kolísavou přesvědčivostí, nicméně herci (podpoření živou hudbou) od začátku do konce hrají se sympatickým nasazením, čímž se o zábavu obecenstva postarají.
(zadáno: 7.1.2025)
65%. Román slovenského autora J. Kariky z období 2. světové války si zaslouží, aby vstoupil do širšího povědomí i u nás, čemuž dramatizace Divadla D21 může dopomoci. Spletitý děj je těžké srozumitelně na jevišti převyprávět, inscenační tým přiblížil složité souvislosti v rámci možností úspěšně. Zpracování zaujme invenční interpretací různých motivů a situací, mimořádně působivý je závěrečný střet dvou hlavních hrdinů. Přehnané zvýrazňování emocí a křik se však v některých obrazech míjí účinkem, v kontextu pak nedochází k potřebnému kontrastu. Přes diskutabilnost některých řešení jde však o počin, jež nelze přehlédnout.
(zadáno: 7.1.2025)
Motivy hry A. Gryphia byly smysluplně adaptovány v sérii epizod souvisejících s třicetiletou válkou, resp. s jejími následky. Diváci obklopují herce ze tří stran a uprostřed se odehraje morbidní vyprávění tří vojáků plné drsného humoru. Skvěle odvedené pohybově náročné akce, zaujme i hudební složka. Režisér P. Hašek ve svých inscenacích obvykle přichází s množstvím nápadů, ale bohužel se často nesvede zříci těch, které výslednému tvaru neprospívají. Tentokrát divák během bezmála dvou hodin bez přestávky dostane neúměrnou „nálož“ obrazů s obdobnou podstatou; téma se vyčerpá dlouho před koncem, jehož působivost může být pak obtížné docenit.
(zadáno: 7.1.2025)
„Porno“ v loutkovém provedení není na divadle úplnou novinkou. Se záměrnou přemírou oplzlostí si J. Kniha se svým týmem v inscenaci pohrává s odstupem, nadsázkou a vkusným humorem. Hlavní hodnotou je originální poetika, za jejímž nalezením stojí nemálo invence. Skvělé herecké akce N. Bednářové a J. Knihy doplňují nápadité loutky, zapojováno je i publikum. Problém představuje nedotažený scénář a málo patrná spojnice mezi nesourodými výstupy. Nedostatečná bdělost dramaturgie, resp. uměleckého vedení, nechala vzniknout počinu, jehož myšlenka a vypovídací hodnota poněkud váznou.
(zadáno: 7.1.2025)
Divadlo Polárka se odvážilo nasadit na repertoár queer pohádku. Již samotná nizozemská předloha nemá kontroverzní ambice, jinakost obou princů je prezentována jako fakt, který by mělo okolí přirozeně tolerovat. V podobném duchu se nese i inscenace, charakteristické rysy menšinové sexuální orientace hlavních hrdinů nejsou opomíjeny, ani zbytečně zdůrazňovány. Návštěva nepobuřujícího titulu dětem do hlavy zmatek nevnese, naopak se může stát jedním z impulzů, jež je v útlém věku začne nenásilně vést ke správnému vnímání. V inscenaci R. Gombarčeka jsou zdařile koordinovány všechny složky, herci navíc svedou i nenásilně interagovat s publikem.
(zadáno: 7.1.2025)
Živožití - Pixa-pro 60 %
65%. Autorská inscenace dramaturgicko-režijní dvojice K. Průšová & D. Ross na samém počátku může budit zdání, že půjde o tuctový příběh s pěticí povrchně načrtnutých charakterů. Různorodost postav je však pečlivě rozvíjena, všechny postupně obhájí svou funkci, mladé obsazení jim navíc na jevišti vtisklo autentickou a věrohodnou podobu. Smysl má i užití „deus ex machina“ (záměrně nekonkretizuji, mělo by zůstat překvapením), tento prvek však byl zakomponován nahodileji a práce s ním nebyla dotažena. Sympatický projekt nadějných umělců, kteří kromě nadšení disponují i schopnostmi; snad o nich ještě uslyšíme.
(zadáno: 7.1.2025)
55%. Román V. Woolfové je mimořádně specifickým, těžko uchopitelným dílem, jehož potenciální zpracování skýtá nespočet přístupů. Režisér M. Amsler a dramaturgyně L. Dombrovská původní konec z 20. let z minulého století s použitím dalších převzatých textů „posunuli“ k současnosti, čímž zároveň obohatili téma genderové identity. Není snadné dostat do popředí myšlenkovou podstatu děje, v inscenaci MDP se bohužel místy ztrácela. Zaujalo výtvarné řešení a kostýmy. Věrohodnější tvář našel V. Franců spíše po přestávce, v ženské části titulní role. Způsob, jakým se tým s náročnou látkou utkal, si nesporně zaslouží respekt.
(zadáno: 7.1.2025)
55%. Autorka M. Nováková do svého dramatu promítla reálie současného Podkrušnohoří, kde zůstaly stíny minulosti, resp. následky 2. světové války. Nedlouho po první inscenaci ČS Ústí, kde text rezonoval i místně, hru nastudoval také I. K. Kubák. Úsporná scénografie sice dovedně pracuje s motivy textu, ale nedostatečně plní funkci rozlišení prostředí, resp. časových rovin; neusnadňuje tak orientaci ve složitých souvislostech. O poznání lépe vyšla vizuální proměna aktérů hrajících více postav, větší počet herců by však titulu slušel lépe. Hra každopádně stojí za setkání a přejme jí, aby se v budoucnu ještě objevila na jevištích dalších divadel.
(zadáno: 7.1.2025)
Goldoni do své slavné komedie promítl skvělé postřehy o lidských emocích, síle i slabostech a především o nestálosti citů. V DnV dostala příležitost především mladší část ansámblu. Jednotliví herci víceméně svedli své postavy charakterizovat, ale jejich komediální talent se ke slovu příliš nedostal. Nápadů režiséra J. Deáka bylo jen minimum, situacím scházela jiskra, pouze tu a tam ze společného úsilí vzešel opravdu zábavný moment. Nepovedené kostýmy S. Hanákové. Televize občas reprízuje záznam úspěšné vinohradské inscenace z poloviny 90. let; u současného nastudování se diváci zasmějí mnohem méně a patří k těm zapomenutelným.
(zadáno: 7.1.2025)
V minulosti i současnosti nevzniklo zrovna málo divadelních her a jiných uměleckých děl o hledání sebe sama, (sebe)poznání či přijetí odpovědnosti za své činy. Hra M. Myšičky sice z hlediska sdělení nepřispěla ničím zvlášť překvapivým, ale obsahuje cenné podněty k zamyšlení, nečekané zvraty a odhalení. Textu i inscenaci by pomohl intenzivnější dramaturgický dohled. Ladění některých scén se vymyká a jejich fungování v kontextu celku je sporné, několik motivů se vrací v drobných obměnách, čímž se bez zřetelného opodstatnění prodlužuje stopáž. Povedená scénografie. K výtečné práci dejvických (i hostujících) herců nelze mít mnoho výhrad.
