Recenze

V červnu uběhlo sto let od narození téměř zapomenutého velikána českého umění Emila Františka Buriana (1904–1959). Tehdy proběhla diskuze v Divadle Archa, kde se kdysi nacházelo jím založené divadlo D34. Hned v září zde k tomuto výročí uvedli projekt, který vznikl na námět ředitele Ondřeje Hraba, jenž přizval ke spolupráci Jiřího Pokorného. Původní scénář E.F.B. – Kladivo na divadlo nemá za cíl pouze mapovat Burianův život a konstatovat fakta, ale naopak se snaží netradičními postupy vykreslit jeho osobnost v celé genialitě i rozporuplnosti. Jiří Pokorný se nedávno v Divadle Na zábradlí pokusil „rehabilitovat“ hru Gazdina roba, jeho zajímavý počin v Divadle Archa by však neměl být nazýván jen pokusem. Ve „znovuobjevení“ kontroverzní osobnosti si počínal mnohem přesvědčivěji než v násilné aktualizaci české klasiky.

Burianovy představy o divadle se neslučovaly s běžnými konvencemi. Chtěl dělat divadlo, které by otevřeně reagovalo na dobu, ale jeho snažení se střetávalo s nepochopením. Stal se předsedou nezávislého divadelního sdružení D34, které hrálo v zanedbaném nevyhovujícím sklepě (dnešní Archa). Svým uměním předběhl svou dobu a odkryl zcela nové možnosti divadelní tvorby. Poněkud stinnější stránka této velké osobnosti je silná politická angažovanost. Burian sice dokázal bojovat proti fašismu, ale zároveň byl vždy nadšeným marxistou a leninistou. Strávil šest let v koncentračním táboře a jakoby zázrakem přežil nejen nelidské podmínky, ale i potopení lodi na konci války. Po návratu se snažil dohnat ztracený čas. Byl však poznamenaný vězněním a jako spolupracovník pro mnohé nesnesitelný. Přestože Buriana málokdo chápal, dosahoval mimořádných pracovních výsledků. Ve všech ohledech převyšoval kvalitou i kvantitou průměr. Na konci padesátých otřásla jeho smrt celým národem. Zemřel v 55 letech na pooperační komplikace, ale lékařská zpráva neexistuje. Někteří se dokonce domnívají, že začal být pro režim nepohodlný a že mohl být „odstraněn“ záměrně. Byl spisovatelem, dramatikem, dramaturgem, hercem, jazzovým zpěvákem, dirigentem, skladatelem dobových hitů, oper, baletů i lidových písní, filmových, scénických i vážných hudeb, šéfem divadla, básníkem, redaktorem, pedagogem i politikem.

Ve scénáři jsou z devadesáti procent použity původní texty E.F.B. a jeho spolupracovníků, Jiří Pokorný vycházel i z konzultací s lidmi jemu blízkými nebo s pamětníky. Tématem je výhradně Burianův veřejný život, především divadelní činnost. Zobrazená fakta jsou prokládána vykreslováním atmosfér různých dob, čemuž většinou dopomáhají Burianovy písničky či Burianova hudba. Zároveň s dějem jsou promítány autentické fotografie, které několikrát vystřídají dochované ukázky a filmové dotáčky. Přestože je inscenace víceméně koláží obrazů, přesto v ní zůstává dostatek prostoru pro hereckou akci. Žádný člen hereckého týmu, tvořeném třemi muži a třemi ženami, téměř nesleze z jeviště. Všichni hrají chór a celou řadu drobných rolí, zpívají písně a předvádějí náročné pohybové kreace. Herečky (Alena Štréblová, Gabriela Pyšná, Eva Stanislavová) si zde moc nezahrají, vynikají více pohybově a pěvecky. Titulního hrdinu ztvární postupně tři herci. Než si stihneme všimnout Jiřího Hány, už ho vystřídá skvělý Karel Dobrý, jehož náročný úkol spočívá v zachycení stěžejní části vývoje velké osobnosti. V poslední části, od návratu z koncentračního tábora až do smrti, představuje Buriana poměrně mladý Martin Pechlát, který se do středního věku posouvá celkem zdařile za použití drobného karikování. Jeho interpretačně nejnáročnější pasáž představuje velmi dlouhý povýšený projev k zaměstnancům divadla po návratu z koncentráku. Důležitou složku tvoří živá hudba, v níž jsou interpretovány Burianovy melodie. Ta je jen občas nahrazena scénickou hudbou ze záznamu.

Pokorný si text přizpůsobil tak, aby v něm mohl uplatnit své osvědčené postupy. Neodpustil si své tradiční symboliky. Podstatnou roli zde hraje energie – zatímco na začátku tančí v dotáčce mladý Burian nahý se ženami u ohně, při dlouhém poválečném projevu oheň uhasíná a musí být rozfoukáván. Některé metafory jsou snadno průhledné, k jiným se dá po hlubším zamyšlení a seznámení s fakty dobrat (trhání zubů, závěrečné roztrojení osobnosti), k některým by ale řada diváků potřebovala výklad (tahání pupeční šňůry, milování za mříží, klavír na scéně). Málokomu se podaří napoprvé všechno rozklíčovat, ale rozhodně se pouze netopí v symbolech a dokáže si utvořit názor. Autor a režisér inscenaci dovedl do zajímavého tvaru a zdárně propojil všechny složky. Zároveň to není pouze zajímavá forma bez obsahu, ale útržky dochovaných materiálů na sebe spolu s náznaky vysvětlení smysluplně navazují. Burianova politická angažovanost není vykreslena jako prospěchářství, ale jako nadšení a přesvědčení. Výklad mnoha faktů je věcí názoru, Pokorný do nich sice promítá své chápání, zároveň je však nevnucuje, ale spíše nabízí. Na výsledku je znát intenzivní studování tématu a je pozoruhodné, že při množství předkládaných informací je výsledek přehledný a srozumitelný i pro nezasvěcené. Sledování této „nabité“ podívané může sloužit jako doplnění vzdělání, ale zároveň je to stále divadlo a ne nudná přednáška. Účelem inscenace bylo vzbudit zájem o zapomenutého génia, který předběhl svou dobu. Kladivo na divadlo zájem předpremiérového publika o E.F.B. vzbudilo a doufejme, že bude zasloužený zájem budit i dál.

Hodnocení: 70 %