Recenze

O nové imerzivní inscenaci spolku Pomezí se těžko píše. Když se vás někdo zeptá na názor na divadelní představení, často připojí otázku "o čem to bylo". A to je v případě inscenace Musí se žít dotaz velmi zapeklitý. Jisté ovšem je, že ona neuchopitelná dráždivost patří k velkým kladům novinky, která rozradostní především fanoušky filmového režiséra Davida Lynche.

Pro všechny, kteří inscenaci ještě neviděli, musím přidat varování, že následující řádky mohou obsahovat spoilery. Ne snad, že bych vyzradil nějakou pointu, tak hluboko jsem v pochopení příběhu nedospěl. Ovšem Musí se žít je z velké části založeno na atmosféře a postupném odkrývání tajemna, takže i například popis některých scénických prvků může trochu pokazit zážitek.

Ostatně scénografie Terezy Gsöllhoferové a Evy Justichové je natolik zajímavá, že její prozkoumávání by člověka bez problémů zabavilo na hodně dlouhou dobu. Tvůrci pro svou inscenaci využívají celé jedno patra vybydleného domu v ulici Za Poříčskou branou a vytváří tam magický svět plný potemnělých koutů, těžkých závěsů i hypnoticky působících barů. Pokud bych se na inscenaci vypravil znovu, věnoval bych před jejím začátkem možná více času průzkumu jednotlivých pokojů, jelikož na konci představení jsem zjistil, že jsem minimálně dvě lokace vůbec nenavštívil, a to ani nemluvím o tom, že ve většině místností byly rozesety drobné fragmenty příběhů, které mohly pomoci v lepší orientaci (či možná spíš většímu zmatení).

Během dvouhodinové inscenace na bližší průzkum nezbýval čas, jedině, že by byl divák ochoten obětovat tomu sledování hereckých akcí. A to by byla velká škoda. Nevýhodou brzkého průzkumu hracího pole ale na druhou stranu může být, že se člověk připraví o překvapení. Přijde tak třeba o pocit úžasu, když vstoupí do místnosti, které uprostřed vévodí trabant, nebo když jako ve snu odkrývá rudý závěs a dostane se do prostoru, jež jasně odkazuje k černému vigvamu, místu mezi světy z kultovního seriálu Městečko Twin Peaks.

Popisovat příběh či alespoň vztahy mezi postavami je téměř nemožné, jelikož vše je zahaleno tajemstvím, děj se neodvíjí v nějaké snadno rozluštitelné posloupnosti, chronologie scén je narušena. Zdá se, že jakousi kotvou je slavná zpěvačka Rozálie, která před časem záhadně zmizela. Tereza (Mariana Čížková) si vydělává jako imitátorka této zpěvačky (ale možné, že je to dokonce sama Rozálie, těžko říct) v Doppler klubu, jehož majitelkou je Hana Werk (Kateřina Neznalová). Ta bydlí se sestrou Monikou (Sára Vosobová) a přítelem Erikem (Petr Jeřábek). Je tu také umělec Leo (Vojtěch Bartoš) fascinovaný striptérkou Alžbětou (Josefína Voverková), která žije s Terezou. Pak je tu ještě postava, kterou hraje Jakub Hojka a o níž se mi během představení nepovedlo zjistit vůbec nic, scény, kde měl významnější roli, jsem pravděpodobně minul. Je nutné podotknout, že vše výše uvedené je relativní a proměnlivé. Jisté scény naznačují, že některé postavy jsou pouze vymyšlené, ale kdo je tady vlastně autor se říci nedá. Nebo jsou snad všichni autory vlastního příběhu? Abych parafrázoval populární lynchovskou hlášku: Postavy nejsou, čím se zdají být.

Dialogy jsou napsané velmi chytře a režijně to Lukáš Brychta udělal tak, že má člověk tendenci věřit, že je právě přítomen momentu, který je pro "děj" nějakým způsobem zásadní. Přitom se v danou chvíli na jiném místě domu odehrává jiný dialog, při jehož sledování mají diváci jistě ten samý pocit. Dialogy jsou laděné většinou intimně, řeší se mezilidské vztahy a touhy, tak trochu jako u Čechova, na něhož upomíná název inscenace.

Subjektivně mi přišla tahle dvouhodinovka dost krátká a po skončení představení jsem ještě dlouho pociťoval jistou frustraci. Nepramenila ovšem z nespokojenosti s inscenací, ale z toho, že jsem litoval, že se nemůžu o zajímavě načrtnutých a herci zdařile interpretovaných postavách dozvědět víc.

Sugestivní atmosférou a propracovanou scénografií je nový projekt Pomezí jedinečným počinem. Vyžaduje ovšem diváka, který ví, do čeho jde, a nevadí mu, že jeho šance poskládat si dohromady příběh jsou mizivé. Každopádně mě osobně tahle návštěva nalákala k četbě knihy Daniela Kehlmanna Sláva, kterou tvůrci přiznávají jako inspiraci. A taky k přemýšlení, zda na představení nezajít ještě jednou, aby mohla být tahle recenze informačně bohatší...