Recenze

Nejnovější muzikálovou premiérou přineslo Městské divadlo Brno na jeviště své Hudební scény celosvětově známý a proslulý příběh, pocházející z pera amerického autora Noaha Gordona, Ranhojič, jenž se do širšího povědomí dostal i díky stejnojmennému německému filmu Philippa Stölzla z roku 2013. Celosvětový bestseller, první díl z trilogie o lékařské dynastii Coleových, vyšel poprvé v roce 1987. Zatímco jeho americké vydání se setkalo s poměrně vlažnou reakcí, německé vzbudilo okamžitý ohlas a dodnes je právě v Německu a ve Španělsku Gordonův Ranhojič pravděpodobně nejoblíbenější vůbec.

I z toho důvodu nejspíš došlo právě ve Španělsku a v Německu ke vzniku dvou různých muzikálových verzí tohoto příběhu. Za německou verzí stáli jako autoři Dennis Martin a Christoph Jilo, jejichž muzikály Papežka či Ostrov pokladů již Městské divadlo Brno uvedlo v minulosti. Na přípravě španělského muzikálu El Médico, který byl premiérově uveden v roce 2018 v divadle Nuevo Apolo v Madridu, se spolu s autorem textů písní a scénáře Félixem Amadorem a hudebním skladatelem Ivánem Macíasem, spolupracujícím i na scénáři, svými nápady a poznámkami podílel i autor předlohy Noah Gordon. A tuto verzi, muzikál Medicus autorů Macíase a Amadora, nyní uvádí Městské divadlo Brno, v první premiéře tohoto titulu mimo Španělsko. V překladu Zuzany Čtveráčkové, hudebním nastudování dirigentů Dana Kalouska a Františka Štěrbáka a v režii Stanislava Moši.

Ten na titulu, jako i na četných předchozích, spolupracoval se svým osvědčeným tvůrčím týmem. Rozsáhlý příběh spojuje skutečné historické postavy s těmi fiktivními a odehrává se v raně středověkém Londýně, potažmo v celé Anglii, i v daleké Persii a na cestě mezi těmito dvěma místy. Nabízí tak široké pole působnosti zejména pro výpravnou stránku, jíž se tvůrci zhostili skutečně znamenitě. O bohatou scénu, která jak klasickými kulisami, tak četnými projekcemi (jejichž autorem je Petr Hloušek) efektně ilustruje středověký svět, od chudých londýnských čtvrtí přes vyprahlou poušť až k bohatému šáhovu paláci, se postaral Christoph Weyers, neméně povedené historizující kostýmy pak navrhla Andrea Kučerová.

O kus za jejich prací bohužel zůstávají choreografie Michala Matěje. Medicus pro taneční choreografie příliš prostoru neposkytuje, na těch několika místech, kde se přesto objevují, bohužel ovšem ničím nepřekvapují a nijak neoslňují. V mnoha sborových partech (např. ve středověkém Londýně) to působí, jako by se company pohybovala podle vlastních momentálních nápadů, tanec ve scéně s písní „Ai-di-di-di-dai“ pak zase příliš nepřipomíná židovské lidové tance. Choreografie nicméně v případě Medica nehrají až tak zásadní roli.

Tu hlavní zde hraje příběh, hudba a herecké a pěvecké výkony obsazených. Zejména obsazení se přitom v brněnské inscenaci až na drobné zádrhely tentokrát velmi podařilo.

Skvělý výkon v ústřední roli Roba Jeremy Colea podává Libor Matouš, a to jak po stránce herecké (nadšení a zápal pro věc – lékařské vzdělání – jeho postavy působí až nakažlivě), tak po stránce pěvecké. Zdatně mu sekunduje Kristýna Daňhelová v roli jeho životní lásky Mary Cullenové i Stanislav Slovák jako Bradýř, Ladislav Kolář v roli učeného a moudrého Avicenny, Dušan Vitázek jako mocný Šáh, či pánové Kristian Pekar a Jiří Daniel jako Robovi spolužáci na akademii v Isfahánu. Ivana Vaňková v roli Robovy matky, Robert Jícha jako židovský lékař Merlin, či Jiří Horký (v roli Vezíra) a Zdeněk Junák (v roli Vicerektora) mají ve svých rolích minimální množství prostoru, stejně jako další obsazení, i ti jej však využívají plně a s naprostou profesionalitou se představují i v takto malých rolích.

Problematicky tak (na první premiéře) působilo pouze obsazení Gabriely Čtveráčkové v dětské roli mladého Roba Colea a následně i jeho syna. Typově se roli malého chlapce přece jen již věkem vzdálila a dětskou přirozenost hereckým projevem nedokáže nahradit nejeden profesionál. Nejlépe tak její postava vyzněla v momentech, kdy se nepokoušela o dětský, chlapecký tón hlasu. V jediném svém výstupu („Píseň na usmířenou“ ve scéně s názvem Shalom) se pak vedle ní zaskvěl výborný Ondřej Toth, který kromě Robova mladšího bratra ztvárňuje i Dawwida, syna Robova spolužáka Mirdina.

Po řemeslné stránce je tedy nejnovější muzikálový počin Městského divadla Brno opět možné zařadit mezi povedenější či nejpovedenější muzikály na současné české scéně. Problém je spíše v díle samotném, které by potřebovalo výrazný dramaturgický zásah. Ať je totiž původní román seberozsáhlejší, délka téměř tří a půl hodin je pro jeho jevištní podobu přílišná.

Melodická orchestrální hudba Medica je příjemná na poslech, některé pasáže mohou připomínat jiné, známé hudební motivy. Navzdory tomu po prvním zhlédnutí díla z ní v paměti mnoho nezůstává, a délka celé inscenace, velmi náročná pro udržení pozornosti, jí v tom nepomáhá. (Překvapivě se premiéra potýkala také s přezvučením orchestru, v některých pasážích zvukař utopil jak sólisty, tak celou pěveckou company. Nefungovalo dobře, minimálně v daném konkrétním místě v sále, zprostředkování zážitku z vícehlasých písní.) Při soustředěném poslechu původní španělské nahrávky si všimnete dalších zajímavých melodií, jejichž potenciál se v brněnské inscenaci poněkud ztrácí, snad přemírou dalšího obsahu. Patří mezi ně zejména oba sólové výstupy hlavního hrdiny, jak první, při jeho loučení s Bradýřem, tak druhý, při scéně pitvy, či finálová scéna první poloviny.

Příležitost pro krácení by se přitom jistě našla. V první polovině po něm volá například hned velmi dlouhá úvodní část popisující začátek samotného příběhu, rozdělení Robovy rodiny a cestování ještě dítěte Roba s Bradýřem, který v této části působí mnohem více jako hlavní figura díla, než právě Rob. Ten má v dětské podobě jen minimální prostor a nejvýraznější až ve chvíli, kdy dospívá a střídají se jeho představitelé. Jakkoli Stanislav Slovák jako Bradýř podává velmi dobrý a výrazný výkon a jakkoli je jeho postava důležitá i v dalším životním příběhu hlavního hrdiny, vyvolává-li Medicus dojem, že se autoři pokoušeli vytvořit podobné dílo, jakým jsou třeba muzikáloví Bídníci, bylo by vhodné se právě u nich i inspirovat, jak libreto pojímá klíčovou postavu Biskupa z Digne.

A podobných míst, jež by snesly škrty, aby se tak inscenace stala lehčí a svižnější, je v muzikálu Medicus poměrně dost. V současné chvíli z něj bohužel, i přes výše zmiňované kvality, zůstává v paměti především jeho značná délka a s ní spojená těžkopádnost. Až v druhé řadě pak hudba a ostatní jeho klady.