Recenze

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy letos poprvé uspořádalo festival Šaldova šňůra, který představil (téměř) všechny novinky uplynulé divadelní sezony souboru opery, činohry i baletu. Za jeho vznikem stojí ředitelka severočeské scény Linda Hejlová Keprtová, jež se dle vlastních slov nechala inspirovat podobně koncipovaným košickým festivalem. Divadelní přehlídka si prošla zahřívacím kolem, které ukázalo, že se tamní divadlo nachází v dobré formě.

Ze třinácti premiér sezony 2022/23 se jich na festivalu nakonec odehrálo „pouze“ jedenáct. S Kálmánovou operetou Čardášová princezna se z provozních důvodů nepočítalo vůbec, Molièrův Tartuffe byl na poslední chvíli z důvodu onemocnění v souboru nahrazen monodramatem Orten! v hlavní roli s Ondřejem Kolínem. Tato inscenace měla premiéru v předchozí tzv. postcovidové sezoně.

Úvodem bych chtěl předeslat, že se profesně zabývám zejména činohrou a muzikálem. Proto berte i moje hodnocení opery (přestože jde o můj oblíbený žánr) a především pak baletu pouze z pozice zasvěcenějšího diváka, nikoli odborníka.

Den první
Festival odstartoval site-specific projektem Cesta operního souboru v režii Lindy Hejlové Keprtové. Dvouhodinová inscenace vyprávějící příběh židovských dětí, jejichž kroky vedou do koncentračního tábora, diváky zavála do čtyř míst Liberce, přičemž první dvě zastávky se odehrávaly v Technickém muzeu. Na jeho nádvoří vládne rukou pevnou a nesmlouvavou bachař pohybující se na chůdách, čímž režie efektně zvýraznila jeho moc, sílu a zlobu. (Nejen) k dětem promlouvá z amplionu, a ty se následně s kufříky v rukách poslušně seřazují do jedné fronty, aby následovaly zlo, které je za zvuků sborové úpravy lidové písně Kačena divoká Leoše Janáčka pomalu odvádí na místo určení… V prostoru Technického muzea byla odehrána zásadní část inscenace, a to opera Hanse Krásy Brundibár, jež se stala synonymem boje dobra proti zlu a zůstává jím i po osmdesáti letech od premiéry. Do onoho Brundibára, proti němuž se bojuje, se převtěluje zlý bachař v podání Petra Jeništy… Drsným závěrem, kdy je happyend narušen sirénami ohlašujícími zřejmě blížící se letecký útok, končí druhá část, v níž se představili zejména členové dětského uskupení Severáček, ale i mnoha dalších dětských souborů. Následující zastavení proběhlo u městského bazénu, kam bylo situováno intermezzo v podobě baletní grotesky na skladbu Bugatti step Jaroslava Ježka, přičemž v jejím prvním podání se jednalo o dětsky rozjuchaný balet plný radosti a života končící výletem do přírody, druhé začalo stejně vesele, ovšem končilo výletem do koncentračního tábora… Naivita a nevědomost dětí, co je na této zřejmě poslední cestě čeká, byla eufemisticky řečeno emočně účinná. Nakonec se diváci dostali až do Šaldova divadla, kde se odehrála závěrečná část inscenace. Začínala poslední scénou Brundibára, která byla zopakována, aby posléze přešla v první větu kantáty Antonína Dvořáka Stabat Mater vykreslující bolest Panny Marie nad ztrátou syna. Právě toto téma vztahu matky a jejího dítěte prostupuje celou inscenací. Decentními textovými doplňky Keprtová též odkazuje na fakt, že téma holocaustu a utrpení (nejen) dětí a žen zůstává nepříjemně aktuální…

O svébytnou verzi Světáků, komediálního filmu režiséra Zdeňka Podskalského podle původního námětu a scénáře Vratislava Blažka z roku 1969 patřícího do zlatého fondu české kinematografie, se pokusili režisérka Kateřina Dušková s dramaturgem Jiřím Janků. Oceňuji jejich snahu notoricky známý film přiblížit současné generaci a přesadit děj do současnosti. Se zájmem jsem sledoval, jak si pohrávali s úpravou scén a replik, které dokázali vtipně oživit přimyšlenými nápady (za všechny uvádím například scénu, kdy Marcelka zapomene jméno Vojtěcha Hynaise a vzpomene si na něj díky určité situaci – nechci prozrazovat pointu). Bohužel se najdou i lacinější vtípky známé třeba z Kirschnerových scének s Hurvínkem (např. „pojď, tady k oknu“ – záměna s „tady kvoknu“ apod.). Věřím, že se tyto nedostatky vlivem repríz „vyretušují“ a zůstanou jen dobré a originální vtipy. Největším problémem inscenace jsou ovšem přidané songy z české popmusic, původní hudba v této verzi Světáků logicky nezazní. Bez hitů Láska je láska, Duhová víla apod. bych se obešel. Písně navíc nabourávají děj, jsou do inscenace naroubovány poněkud násilně. Výjimku tvoří snad jen dva šansony ve skvělém podání Martina Stránského (V penzionu Svět) a Markéty Tallerové (Lampa), které si už jen díky jejich perfektní interpretaci místo ve Světácích obhájí. Herecky vyrovnané, včetně výborně ztvárněných vedlejších rolí. Nebýt zmiňovaných songů, vlastně by mě toto oddychové představení bavilo velice.

Den druhý
Druhý festivalový den začal polozapomenutým celovečerním dějovým baletem Oskara Nedbala Princezna Hyacinta. Na liberecké jeviště se tento baletní příběh vrátil po sedmdesáti šesti letech, přičemž někdejší liberecká inscenace v roce 1947 byla zároveň zatím jeho posledním uvedením vůbec. Inscenační tým původní poněkud klopotný a překombinovaný děj značně zjednodušil, aby byl vstřícnější ke všem generacím diváků, a Zbyněk Matějů pro kompaktnější vyznění novodobé premiéry dokomponoval hudbu.

Tvůrci tak představili baletní pohádku, která může díky vkusnému nastudování baletního souboru Šaldova divadla přiblížit kouzlo divadla těm nejmenším divákům, pro něž je určena především. Napomáhá tomu i snadná orientace v ději, stejně jako herectví tanečníků a tanečnic, kteří se dokázali vyjadřovat nejen pohybovými výrazovými prostředky. Další plus spatřuji v pohádkově (nikoli přeslazeně) laděné scéně Lucie Loosové a v precizním klavírním doprovodu Daniela Wiesnera. Snad jen kostýmy Josefa Jelínka jsou léty okoukané, nepřinášejí žádné nové nápady, i když uznávám – zůstávají stále líbivé.

Tentýž den večer doslova vtrhla na jeviště historické budovy Šaldova divadla poslední francouzská královna Marie Antoinetta, titulní postava ze stejnojmenné hry amerického dramatika Davida Adjmina. Režisérka Janka Ryšánek Schmidtová vytvořila velice energickou, extravagantní a nabíjející inscenaci, která k divákům promlouvá především prostřednictvím představitelky titulní role Karolíny Baranové. Herečka přesvědčivě vykreslila strastiplný osud ženy, která si svůj život nevybrala, jen se prostě narodila do známého rodu (její matkou byla Marie Terezie) … Zprvu zpovykané děvče, které postupem času přichází na to, jak to na královském dvoře opravdu chodí, a že běh dějin zřejmě nedokáže ovlivnit, se v závěru mění v tragickou postavu, jejíž poslední nepatetická promluva dojímá. Výtečnému výkonu Baranové zdařile sekundují i ostatní členové souboru, za všechny stojí za pozornost především Ondřejem Kolínem infantilně pojatý Ludvík XVI. Inscenace zaujme také extravagantní scénou a kostýmy Davida Janoška, jenž umně propojil kostýmy 18. století se současností, stejně tak jako hudbou Vladivojny La Chia, jejíž písně Karolína Baranová suverénně interpretuje. A ještě jeden postřeh. Ačkoli byla Schmidtové inscenace mnohem delší než předchozí kladenské nastudování Daniela Špinara či Šimona Dominika v Západočeském divadle v Chebu, měla dar po celou dobu udržet pozornost a nenudila!

Den třetí
Světově proslulou divadelní hru dramatika Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? proslavil v roce 1966 pěti Oscary ověnčený snímek Mika Nicholse v hlavních rolích s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem. Tímto titulem a inscenací Petra Štindla začal třetí festivalový den. Štindlovo nastudování se vyznačuje značně pomalým tempem, a to zvláště v první části. Velký nepoměr spatřuji také v herectví ústřední dvojice Martina Polácha a Markéty Tallerové, jejichž přiměřené uchopení a pochopení postav Marthy a George ne zcela souznělo s přibližným vytvarováním figur mladšího páru v podání Kateřiny Kornhäuserové a Stavrose Pozidise. Režisér už má na svém kontě zdařilejší produkce, tato bude patřit pouze k jeho lehčímu nadprůměru. Pro herce je jistě nasazení takového komorního titulu atraktivní, pro diváka, který vidí již několikáté nastudování, jde spíše o solidní podívanou, jež v něm nezanechá dlouhodobější stopu.

Pravým opakem bylo odpolední monodrama Orten!, které vytvořil režisér Adam Steinbauer v koprodukci Šaldova divadla a Divadla 3+KK. Inscenace je mozaikovitou adaptací textů, korespondence a deníků českého básníka Jiřího Ortena, jemuž byl osudem předurčen jen krátký čas pozemského života. Ondřej Kolín díky své ve všech hereckých složkách důrazné interpretaci vytvořil jasný obraz dospívajícího básníka. Mladý herec má dar zaujmout, a především pak udržet divákovu pozornost, což není dar, jímž by disponoval každý. Jednalo se o sedmdesátiminutovou divadelně naplněnou podívanou.

Večerní festivalový program patřil dvěma baletním suitám. První zhruba dvacetiminutová vtipná hříčka Šach Mat (na hudbu Benjamina Brittena a jeho skladby Simple Symphony) zaujme svojí choreografickou hravostí, má šmrnc a prostě baví, a to i kostýmním a scénickým provedením. Druhá suita Carmen pochází z pera ruského skladatele Rodiona Ščedrina, přičemž jde o adaptaci slavné stejnojmenné Bizetovy opery Carmen. Ščedrin svoji verzi vytvořil pro manželku, slavnou ruskou primabalerínu Maju Pliseckou. Režie a choreografie Mariky Mikanové mě divácky nadchla, stejně jako výkony Michala Kováče, Máté Brünna a Nurii Cazorla Garcíi. Jde o emočně silnou inscenaci s nečekaným závěrečným propojením s první částí. Zhlédnuté představení mělo i jednu přidanou hodnotu. Na jeho konci se po deseti letech loučila se svým libereckým působením v baletním souboru Annabel Pearce.

Den čtvrtý
Dle mého názoru nejzásadnější činoherní (dvoj)inscenaci aktovek Audience Václava Havla a Příjem Jiřího Dienstbiera v režii Břetislava Rychlíka nabídl čtvrtý festivalový den. Jestliže je Audience jednou z nejhranějších a nejznámějších Havlových her, na ni volně navazující Dienstbierův Příjem, jenž nás zavádí do nápravného zařízení, kde se opět setkávají Vaněk se Sládkem, přičemž se z jejich dialogu dozvídáme, co všechno se během let (nejen) v jejich životech odehrálo, měl v Liberci světovou scénickou premiéru. Režisér navíc aktovky propojil výstupy a promluvami Ivana "Magora" Jirouse, kterého v nebývale ztišené poloze zhmotnil Václav Helšus. Právě Helšusův výkon spolu s dvojicí typově přesně obsazených herců Martina Polácha coby Sládka a Tomáše Váhaly v roli Vaňka je jedním z pozitiv inscenace, která má díky pečlivé režii, jež využila dobových dotáček rámujících celou inscenaci, všechny parametry k útoku na zásadní příčky divadelních anket.

Večer byla v rámci festivalu uvedena opera Dialogy karmelitek Francise Poulenca v režii Lindy Hejlové Keprtové, jejíž libreto je založeno na skutečném příběhu mučednic z Compiégne, tedy šestnácti karmelitánských jeptišek popravených za Velké francouzské revoluce. V České republice nemá její inscenování téměř žádnou tradici, v Liberci šlo o třetí uvedení vůbec, přičemž ve francouzském originále o první. Keprtová se k Dialogům karmelitek vrátila po devíti letech, kdy je režírovala v košickém divadle. Ačkoli se jedná o operu víceméně řekněme „konverzační“, díky nebývale dobře napsanému libretu a detailní režii vznikla inscenace, z níž si divák bude i po letech pamatovat rozhodně více než jen silně zpracovaný emotivní závěr poprav.

Den pátý
Dopolední představení Komedie o narození Páně uvedlo v život pátý festivalový den. Inscenace vychází z tradičních sousedských pochůzkových her, které byly kdysi v Podkrkonoší a v Jizerských horách v období vánočních svátků velmi oblíbené. Hravá vánoční komedie trojlístku Dušková, Janků a Chválová (mimochodem ukrývajícího se pod jménem Jan D. Klejch) disponuje všemi předpoklady pro příjemné strávení dvou hodinek adventního času v kruhu svých nejbližších, jak tomu bývávalo právě za „oněch časů“. Humor, milé dojetí, vánoční atmosféra a zdařilé hudební i pěvecké nastudování známých koled tvoří kompaktní celek. Navíc projekt prokázal svoji životnost i v červnových parných dnech. Dle slov tvůrců se jedná o jednu z nejúspěšnějších inscenací loňské sezony, kdy divadlo díky zájmu diváků přidávalo nové termíny, aby se dostalo na co největší počet zájemců.

Večerní program představil liberecké nastudování jedné z nejhranějších oper světového repertoáru, Madama Butterfly italského skladatele Giocoma Pucciniho. Režisérka Kateřina Dušková zpracovala známou operu s úctou k Pucciniho hudbě a příběhu. Soustředila se především na hereckou akci, kterou v mnoha nastudováních oper většinou přebíjí vyprázdněná režijní (ne)forma. Inscenaci dominovala Jana Šrejma Kačírková, jež dokázala díky svému preciznímu pěveckému i hereckému projevu do postavy Cio-Cio-San vtisknout celou hloubku její tragičnosti. Velmi mě potěšilo hudební zpracování, stejně jako light design či samotná výprava vycházející z principu japonských papírových skládanek origami. Inscenace hravě obstojí v celorepublikovém měřítku.

Den šestý
Závěrečný den se nesl v duchu adaptace povídkové knihy Květy Legátové Želary, kterou autor dramatizace Jakub Nvota taktéž režíroval. Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem divadelních adaptací prozaických děl, poněvadž se tvůrci až na světlé výjimky ve výsledku často potýkají s pasážemi, které v sobě nezapřou literárnost a dění na jevišti pak často „šustí papírem“. S podobným problémem se potýkaly i liberecké Želary, jimž scházela dramatičnost. Dost možná by napomohlo, kdyby se dramatizace „zbavila“ ještě některých postav, čímž by inscenace získala na dynamičnosti. Nvotova verze Želar je v temporytmu značně rozkolísaná, přestože má několik solidně vystavěných scén a situací. Přesto téměř tříhodinová inscenace skýtá spoustu dobrých hereckých příležitostí pro téměř celý liberecký soubor, který je bezezbytku využil. Tímto si nastudování Želar z dramaturgického hlediska své uvedení obhájilo.

K festivalu Šaldova šňůra patřily pravidelné večerní debaty o zhlédnutých inscenacích, během nichž mohli své divadelní zážitky konfrontovat hosté z řad odborné veřejnosti s tvůrci a v některých případech i se samotnými účinkujícími. Jednalo se o podnětná setkání, která byla myslím obohacující pro všechny zúčastněné. Divadlo F. X. Šaldy již ohlásilo druhý ročník Šaldovy šňůry, jehož začátek je naplánován na 17. června 2024, přičemž by měl být pětidenní. Takže napřesrok opět v Liberci.

-----
foto z inscenace Audience a Příjem Roman Dobeš
foto z inscenace Marie Antoinetta Tereza Jiroušková
foto z inscenace Orten! Vendula Hlaváčková
foto z inscenace Šach Mat Daniel Dančevský
foto z inscenace Madama Butterfly Daniel Dančevský