Krležovo drama o lpění na penězích i majetku, o pokrytectví a amorálnosti je dílem, k němuž se má smysl vracet. Režisér Martin Huba se pokusil divákům zprostředkovat co nejvíce autorových myšlenek. Text však přece jen obsahuje některé motivy, které ho příliš „zatěžují“ a ve výsledku mu ubírají na síle vyznění. Huba se však s dramaturgem Martinem Vedralem bohužel neodhodlali k adekvátním škrtům a nedokázali ji od méně podstatného oprostit.

Na druhou stranu byl Huba hercům oporou ve výkladu charakterů, které nebyly zjednodušeny. Vynikající výkon v klíčové postavě Leona odvedl Ondřej Brousek, v množství textu se neztratil, dokázal udržet divákův zájem i pozornost. Herec s každou novou rolí dokazuje, že pro je pro DnV významným přínosem. Kreace Tomáše Töpfera v roli otce sice zaváněla jistou rutinou, ale vše podstatné bylo z jeho podání patrné. Töpferův dialog s Brouskem před přestávkou byl jednoznačně vrcholem inscenace.

Zuzana Vejvodová nepatří na rozdíl od Brouska mezi výjimečné talenty, její působení v DnV evidentně souvisí s předchozí spoluprací s Töpferem a Jurajem Deákem v Divadle Na Fidlovačce. Při správné konstelaci si sice dokáže poradit i s náročnějšími úkoly, což je případ i její Angeliky v Rodu Glembayů. Nelze se však ubránit pocitu, že v mladší generaci by si zasloužily dostat příležitost lepší herečky.

Petr Kostka patří mezi mistry svého oboru a vinohradské stálice. V této hře podal působivý výkon, přece jen se však trochu utápěl v sentimentu a pevnější vedení by mu neškodilo. Michal Novotný umí pracovat ve velkém prostoru, i když jeho projev občas může zavánět jistou povrchností. Advokát Puba by si zasloužil preciznější studii, ale hercův dluh byl jen nepatrný. Martin Finger naopak postavu zpovědníka zahrál naprosto přesně.

Samostatnou kapitolou je herectví Dagmar Havlové-Veškrnové. Než se stala manželkou Václava Havla, mnohokrát zaujala především komediálním talentem a bezprostředností, ale dokázala využít i příležitosti v dramatických postavách. Pak přerušila kariéru, přišla do radikálně odlišného prostředí, stýkala se s jinými lidmi, byla pod mnohem intenzivnějším a neustávajícím zájmem veřejnosti i médií. Je naprosto pochopitelné, že to vše ovlivnilo její osobnost a potažmo i její herectví. Po svém návratu na jeviště se vyhýbala komickým rolím a soustřeďovala se především na postavy dramatické. Dřívější bezprostřednost, která byla její doménou, vzala za své. Od svého návratu po zmíněné pauze vždy hrála především „dámu“ a až posléze i postavu. Původně plánovaný comeback v Boltově hře Ať žije královna! se v DnV neuskutečnil a herecká pauza se protáhla na devět let. V inscenacích Chvíle pravdy a Višňový sad s herečkou režiséři dobře pracovali a výsledek by se dal označit za ucházející. Poté v průběhu zkoušení odešla z Havlova Odcházení, kde měla na scéně Divadla Archa ztvárnit hlavní ženskou roli psanou přímo pro ni. Zahrála si ji posléze ve filmu, který již režíroval sám Havel a ve kterém byl oproti prvnímu divadelnímu provedení vyměněn i Jan Tříska v hlavní mužské roli. Sešlo i z jejího avizovaného účinkování v Divadle Ungelt. V Marii Stuartovně vytvořila v DnV titulní roli, Alžbětu si zahrála Lucie Juřičková. Zatímco Juřičková modernizovaný výklad Daniela Špinara svým výkonem umocňovala, Havlová se nepřizpůsobila a v konfrontaci s Juřičkovou prohrála nejen Stuartovnin boj o život. Krátce po premiéře Marie Stuartovny Špinar z pozice kmenového režiséra DnV odešel, jeho chystaná režie ve Zkušebně byla pozastavena. V Kohoutově Cyranovi hrála Havlová Roxanu a jejího milence Kristána ztvárnil Martin Kraus, jenž je na den přesně o třicet let mladší než ona. Už toto nerovné obsazení působilo jako pěst na oko. Havlová navíc držela „svou“ polohu, mluvila monotónně až unyle, Roxanin charakter příliš nevyzníval. Ze spolupráce na Shafferově Amadeovi, kterého měl v DnV původně připravit režisér Vladimír Morávek, ze známých a v médiích hojně řešených důvodů sešlo; zde měla Havlová ztvárnit císařovnu, přepsanou přímo pro ni z postavy císaře Josefa II. Sestupná tendence úrovně herectví Dagmar Havlové pokračovala v Ibsenově hře Rosmersholm, pro uvedení v DnV přejmenované na Rebeku. Havlová byla věkově obsazena naprosto nevhodně, hrála postavu o desítky let mladší, například zmínky o nedávném těhotenství Rebeky vyvolávaly úsměv na rtech. Herečka zde příliš nešla po smyslu, spíše předváděla divákům, jaké rozličné polohy dokáže zahrát. V jejím podání nebyla Rebeka Westová uvěřitelná. Rod Glembayů a hlavní ženská role Baronky Castelli je zatím největším propadem od hereččina návratu. Havlová mluví nepřirozeně a nelze to omluvit charakterem pokrytecké a afektované Baronky. Střídá polohy, předvádí se, kreace je pouhou exhibicí. Havlová hraje špatně celou dobu, ale ze všeho nejhorší je závěr, kdy Baronka ukáže svou pravou tvář; v tu chvíli se již jedná o ztrátu herecké soudnosti. Podobně jako v Marii Stuartovně a Rebece Havlová svým výkonem inscenaci vysloveně poškozuje. Proč má právě Dagmar Havlová, která dnes již bohužel patří mezi podprůměrné herečky, v DnV výsadní postavení? Jednou z hlavních příčin jistě je, že se jedná o známou tvář a její obsazení je diváckým lákadlem. Najde se dost diváků, kteří kvůli ní přijdou i na náročnější tituly, na něž by jinak nezavítali. Hlediště velkého divadla se i její zásluhou může snáze zaplnit, což není zanedbatelný faktor. Je však plné hlediště za takovouto cenu správnou volbou? Osobně se obávám, kam Dagmar Havlová dospěje v další roli...

Přes slabý výkon Havlové však Rod Glembayů v Divadle na Vinohradech není inscenace, která by si zasloužila přehlédnout. Chce-li se DnV vydat cestou tzv. velké činohry, výběr Rodu Glembayů je vhodný. V moderním divadle se někdy příliš zkracuje a redukuje, obsah bývá zbytečně upozaďován a hledí se především na formu. V Rodu Glembayů o obsah jde. Lze vznést dílčí výhrady k přílišnému lpění na původním rozsahu textu, k režijní nedůslednosti i hereckému ztvárnění. Ve svém základu je však přístup ke hře správný. Divadlu na Vinohradech bychom měli přát, aby se zde kvalitní látky do budoucna dařilo dotahovat k ještě lepším výsledkům.