Kontroverzní francouzský film z roku 1974 Les Valseuses natočil režisér Bertrand Blier podle vlastního románu. Do češtiny se překládá jako Buzíci, což je název poněkud zavádějící, neboť ani jeden ze dvou hlavních hrdinů homosexuálem není a homoerotické prvky jsou zde spíše okrajové.

Peter Serge Butko francouzský film neadaptoval poprvé, v minulosti již inscenoval variaci na Godardova Bláznivého Petříčka. V případě Buzíků předem avizoval pouze volnou inspiraci filmovou předlohou. Vypůjčil si určité scény, domyslel a rozvinul některé ve filmu jen letmo zmíněné motivy (například Pierrotovo zneužití policistou). Na nespočet jiných dějových linií ovšem rezignoval, kupříkladu se vůbec neobjevila jedna z ústředních zápletek s frigidní dívkou Marie-Ange (hrála ji začínající Miou-Miou). Butko se snažil vymanit z dobové atmosféry začátku 70. let, na niž film reagoval, a jeho výklad směřuje k tomu, čím žijeme dnes. Inscenace se odehrává v apokalyptickém rámci, neopomíjí politiku, populismus, kabarety apod. Zatímco ve filmu mladíci rebelují spíše proti zavedeným konvencím a pořádku, v inscenaci narážejí i na politiku či šikanu policejního aparátu. Na konci se ocitají ve zcela jiné situaci a samotné vyústění je oproti filmu tragičtější.

Butkův záměr je zřetelný, má své opodstatnění a přes jistou prvoplánovost a doslovnost se jeví logickým. Problematičtější je samotné řešení. Inscenace je sledem oddělených scén, bezcílná cesta dvou mladíků Jean-Clauda a Pierrota je prokládána zmíněnými vedlejšími motivy. V obsazení však figurují pouze dva herci a herečka. Nevadilo by, že herečka obstará všechny vedlejší ženské postavy, spíše není šťastné, že se oba herci „převtělují" do epizodek a zase se vracejí do hlavních rolí. Snaha o odlišení kostýmem či maskou zde sice je, nicméně diváky mohou odskoky od hlavní dějové linky mást a posléze si nemusí být jisti, zda se na scéně opravdu znovu ocitají Jean-Claude s Pierrotem. Zejména zpočátku se jeví inscenace příliš „rozkouskovaně" a není snadné najít spojnici mezi jednotlivými výstupy. V době uvedení snímek pobuřoval otevřenými sexuálními scénami a nahotou a i po letech může na řadu diváků působit odvážně. Zobrazení choulostivých scén zůstává v divadelním zpracování decentním, je pouze naznačené či nepřímo vyjádřené. Přestože inscenaci tímto schází určitá ožehavost, je třeba mít na paměti, že filmové vyjadřovací prostředky jsou jiné než divadelní a pokoušet se o podobnou otevřenost na jevišti je záležitost ošidná a při nejlepší snaze by u diváků pocit senzace vyvolán nebyl. Potíž je spíše v nejednotnosti stylu, jakým jsou výjevy tohoto druhu koncipovány. Koordinace výpravy a hudby je dostačující a k inscenačnímu modelu náležitá.

Ze tří mladých herců dostal nejpestřejší prostor Ondřej Král jako Pierrot (ve filmu Patrick Dewaere), který je z hlavní dvojice sympatičtější a lidštější. Situace, do nichž se jeho postava dostává, mu umožnily projevovat niterné pocity a alespoň částečně vyjádřit, s čím je nucen se v životě potýkat. V roli povrchnějšího a bezohlednějšího Jean-Clauda (ve filmu Gérard Depardieu) byl Jan Hanny Firla trochu svazován charakteristickým rysem pozérství, pod jehož masku bylo mnohem obtížnější se dostat. I mezi epizodkami se sice Ondřej Král pohyboval s větší jistotou, ale Firla slabým článkem nebyl. Kateřina Coufalová měla herce v několika menších rolích pouze doplnit, svůj úkol splnila.

Peter Serge Butko se v dobrém slova smyslu oprostil od doby vzniku filmu, jeho aktualizace a zmíněný apokalyptický rámec jsou logické, počin budí sympatie. Režijní koncepce má svá úskalí, viditelně chyběl dramaturg. Je třeba ještě dodat, že Butkovo snažení bylo tentokrát smysluplnější než u již jmenovaného, mnohem problematičtějšího Bláznivého Petříčka.