Hra kanadského autora Brada Frasera má blízko k sociálnímu dramatu. Odehrává se v rodině, do níž se narodil syn Joey postižený dětskou obrnou, která ho prakticky upoutala na invalidní vozík, z něhož je schopný vstát jen na chvíli. Navíc nemá dostatečný cit v rukou, což ještě více akcentuje jeho nesoběstačnost a závislost na pomoci druhých. Komunikaci s okolím Joeymu znesnadňuje i vada řeči; cizím lidem dost dlouho trvá, než začnou deformované mluvě rozumět. Rodinnou situaci před lety ještě zkomplikovala nehoda, při níž tragicky zahynula Joeyho matka, takže zůstal sám s otcem Jakem. Ten se Joeymu prakticky úplně obětoval, poskytuje mu veškerou potřebnou péči. Jakeova mladší sestra Twyla se snaží alespoň částečně s Joeyem vypomáhat. Sociální služby vzhledem k úsporným opatřením příliš velkou podporu neposkytují, přesto i v nelehké situaci rodina relativně funguje. Jake má díky Twyle pro sebe alespoň úterní večery. Předstírá, že se vydává hrát hokej, ale ve skutečnosti odchází za tajnou milenkou Robyn. Během jedné hádky Joey do Jakea strčí, on nešťastně upadne a po tomto pádu se projeví skrytá nemoc stenóza páteřního kanálu. Stav Jakea se začne prudce zhoršovat, najednou je i on závislý na druhých, nakonec potřebuje péči intenzivněji a ve větší míře než Joey. S rodinou začne trvale žít Joeyho nejlepší kamarád Rowdy, který je sice zdravý fyzicky, ale kvůli fetálnímu alkoholovému syndromu (alkoholismus jeho matky během těhotenství) jsou jeho intelektuální a sociální možnosti značně omezené. Devětadvacetiletá Twyla pomáhá, jak může, ale bojí se, že kvůli tomu propásne vlastní život. Robyn si zase není jistá, jestli se chce nebo nechce s Jakeovou rodinou sblížit.

Přestože se postavy ve hře ocitají v situaci takřka neřešitelné a bezvýchodné, autor nenapsal temné drama. Tragické události v sobě mají rysy, z nichž nečekaně a přitom přirozeně vyvěrá humor. Místy velmi svérázný a drsný. Je to také hra o naději. Nekončící a vršící se problémy ukážou, jak je důležité poslouchat druhého. Nejen pomáhající musí vědět a pochopit, co druhý chce a potřebuje, ale i ten, komu je pomáháno, by měl mít zájem o přání pomáhajícího. Pouze vzájemné pochopení může být cestou, jak zvládnout nezvládnutelné i v situaci, kdy už není pomoci.

Fraser se nebojí pustit i do ožehavějších témat, jakými jsou například právo či možnost eutanazie a především stále do jisté míry tabuizované a většinové společnosti nedostatečně známé služby sexuální asistence pro handicapované. Některé scény zacházejí do velmi intimních detailů, které mohou část publika i šokovat. Svérázným humorem autor bojuje proti předsudkům a opovržlivému odstupu vůči potřebám, k nimž by společnost měla být tolerantní a před nimiž by neměla zavírat oči.

Pozoruhodnou hru s náročnými úkoly pro pět herců v Mladé Boleslavi inscenoval režisér a umělecký šéf Petr Mikeska s citem a pochopením. Pečlivá práce s herci se odrazila na výsledku.

Nejnáročnější herecký úkol padá na bedra představitele Joeyho. Herec je nucen většinu hry strávit zkroucený na invalidním vozíku, musí si osvojit specifickou mluvu a gestikulaci. Milan Ligač projevil mimořádné nasazení, pečlivě nastudoval a obdivuhodně zvládl vnějškové projevy. Zároveň bylo jeho slovům přes hranou předepsanou vadu řeči dobře rozumět. Divák by měl navíc skrze navenek nelíbivou „bariéru" vidět do duše postavy. I to Ligač dokázal zprostředkovat.

Dalším nosným pilířem inscenace byl Roman Teprt. V jeho podání vyznělo vše, co má skrze postavu Jakea být patrné. Otcovská láska, obětování, vnitřní síla, ale i slabosti v choulostivějších a vyhrocenějších okamžicích. Snad jen postupující nemoc byla ztvárněna s o něco menší jistotou než v případě Ligače.

Hostující Jan Hofman vnášel živelnost a energii, kterou má Rowdy zastupovat. Je sporné, zda by specifická mentální zaostalost neměla být zřejmější na první pohled, ale možných přístupů je více. Osud Twyly (Malvína Pachlová) zůstával trochu ve stínu, k čemuž svádí již samotný text. Možná by se v jejím případě dalo dobrat k barvitější kresbě charakteru vedoucí k naléhavějšímu vyznění, nicméně prezentované emoce byly věrohodné a pochopitelné. Lucie Matoušková v úloze Robyn v první části, kdy vede pouze dialogy s Jakem, na premiéře sklouzávala k přehnanému sentimentu, zcela se nevyhnula falši. Ve druhé části, v níž Robyn přichází do kontaktu s ostatními postavami, již byla herečka přirozenější.

Členitá scéna splnila potřeby hry, její těžiště spočívalo v dekoraci bezbariérového bytu včetně obývací místnosti a koupelny. V případě několika odskoků mimo byt (pokoj, v němž se scházejí Jake a Robyn, nemocnice apod.) by neškodilo výraznější odlišení prostoru nosnějším scénickým prvkem, ev. jiným řešením či nasvícením. Kostýmy i hudební koláž z moderních skladeb vhodné.

Výše uvedené nedostatky jsou však pouze drobnostmi, které se na celkovém dojmu odrazily pouze nepatrně. Působivá inscenace Městského divadla Mladá Boleslav, v níž se přirozeně snoubí humorné i dojemné okamžiky, je silným zážitkem a divadlo se jí může chlubit. Zasloužila by si úspěch nejen na domovské scéně, ale také pozornost na zájezdech. Mohla by se rovněž stát součástí tematicky spřízněných projektů týkajících se handicapovaných. Budete-li mít příležitost k návštěvě, neváhejte!