Proslulá sbírka básnických balad Karla Jaromíra Erbena nabízí bohatý materiál a nespočet možností, jak ji na divadle pojmout. Inscenování je ošemetná záležitost, zvláště v Národním divadle, protože příchozí diváci mohou být více než u jiných titulů zatíženi očekáváním. Soubor činohry ND Kytici nyní nastudoval ve své historii vůbec poprvé a bylo vybráno osm balad.

Režijní dvojice SKUTRů (Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský), s nimiž balady zdramatizovala dramaturgyně Ilona Smejkalová, ve své inscenaci kouzlí scénickými prostředky a hudbou, pečlivě využívají velký prostor a promýšlejí v něm pohyb. Daří se stvořit vnějškově mimořádně efektní podívanou, jednotlivé složky zároveň nefungují samy o sobě, ale (jak jsme u SKUTRů zvyklí) vzájemně spolu souznějí. Inscenátoři se vyhýbají popisnosti, na jevišti zpravidla nevidíme přímo znázorněné akce či ústřední předměty nebo postavy. Nespatříme například zářit zlatý kolovrat, neuvidíme herce v roli Vodníkova dítěte či obávanou figuru Polednice. Místo toho zůstává u zástupných znaků či pohybů, něco je jen popsáno slovy. Režiséři také pracovali s výraznými osobnostmi herců, kteří byli někdy obsazeni vysloveně proti typu či věku, hledali s aktéry osobité způsoby vyjádření.

Lze vznášet dílčí výhrady a otázky. Proč je balada Polednice odrecitována jedním hercem, jehož přednes není doprovázen scénickými akcemi? Kdo měl při čtení problém porozumět Záhořově loži, toto ztvárnění mu asi příliš nepomůže, zvlášť když je rozdělené napůl a umístěné na začátek a konec (ve scénicky nádherné ilustraci). Opravdu je Záhořovo lože jako rámec a propojení s ostatními baladami funkční? Iva Janžurová v roli mladé dívky ve Štědrém dnu pronáší verše se svou typickou dikcí, která se s nimi poněkud tluče. Je její obsazení do této role opodstatněné? Nepůsobí herečka nakonec spíše trapně? Nemohly být role v některých baladách přerozděleny jinak? Neměly se určité scénické akce místo slovního popsání na jevišti také objevit? A konečně, není obsah převážen líbivou formou a oslnivými efekty?

U této látky se není možné zavděčit rozdílným představám širokého spektra diváků. Každý návštěvník může mít názor, jak něco vyřešit jinak či lépe. Kukučka s Trpišovským prostě dospěli k tomuto ztvárnění a nabízejí je. K Erbenově předloze přistupují s úctou, ale zároveň ne s přehnanou pietou. Vytvářejí vlastní poetiku, která by neměla urazit konzervativního diváka, jenž zejména v historické budově očekává „klasiku". Zároveň je jejich přístup originální, moderní, takže inscenace nemusí být nezajímavou ani pro návštěvníky vyhledávající progresivnější přístup. Kytice je inscenací, která je rozumným kompromisem, ale zároveň jí nechybí určitá odvaha, takže nelze výsledek označit za „nijaký" či nezajímavý. Inscenace si jistě najde i své odpůrce, ale dá se předpokládat, že ze strany diváků půjde o vyhledávaný titul.