Recenze

Martina Stropnického zaujala slovenská inscenace Slovenského národního divadla Krajčírky s Mariánem Labudou v roli optimistického, se životem bojujícího, ale zároveň lehce bezohledného Leona, jehož hlavním cílem je přežít a vydržet. Rozhodl se ji uvést v české premiéře na scéně Vinohradského divadla a k hostování přizval právě Labudu. Režii svěřil hostujícímu Petrovi Novotnému, který by se vzhledem k počtu nastudovaných inscenací na této scéně dal nazvat režisérem kmenovým. Ve hře se nachází hodně příležitostí pro ženy, což zároveň řeší i nevytíženost hereček v divadle. Grumberg napsal Krejčovský salon před více než dvaceti lety. Pravého uznání se hře dostalo teprve nedávno, kdy za ni Grumberg získal cenu Molière jako autor roku. Na první pohled se hra jeví jako komedie, mezi řádky však vyznívá její tragická podstata. Příběh se odehrává v letech 1945 až 1953 v krejčovském salónu, který vede Žid Leon spolu s ženou Helenou (Jiřina Jirásková). Zaměstnávají čtyři švadleny různého věku a právě přijímají pátou. Z rozhovorů švadlen i manželů v dílně je cítit zvláštní smutek, nespokojenost se současným poválečným stavem a nepříznivou společenskou situací. Každý se s těmito problémy vyrovnává po svém, někdo snáze, někdo obtížněji. Všichni o nich vědí, ale nikdo s nimi nedovede nic udělat.

Hra rozhodně nepostrádá dobře napsané role. Hostující Marián Labuda v roli Leona sice exceloval na své domovské scéně, ale v češtině a v režii Petra Novotného se mu tolik nedaří. Přestože občas zazáří a strhne pozornost na sebe, jeho výstupy povětšinou působí dlouze a nudně. Největším zklamáním je však Jiřina Jirásková. Obtížnost její postavy spočívá v umění říci malým počtem vyřčených slov všechno, což se jí nepodařilo. Snaží se Helenu zahalit tajemstvím, které však nemá hlubší opodstatněnost. Její výkon je jen prázdným odříkáváním, jež má vypadat zajímavě. K silnějším místům inscenace patří dialogy mezi švadlenami v dílně. Nejvíce prostoru ve hře má nejkladnější postava statečné Simony, které se nevrátil její manžel z koncentračního tábora a ona zůstala s dětmi v bídě sama. Přestože chvílemi propadá zoufalství, neztrácí naději v lepší život. Andrea Elsnerová nabízený prostor využila, opět se jí podařilo skloubit živost a přirozenost, jak jsme u ní zvyklí. Vulgární výřečná provokatérka Mimi s oblibou pomlouvá kolegyně, je však přímá a dokáže pomoci a povzbudit v těžkých chvílích. Simona Postlerová v této nejednoznačné postavě inscenaci nejvíce oživuje, aniž by přehrávala. Často zvyšuje hlas, nebojí se výrazně interpretovat vulgarismy, používá výraznou gestikulaci. Elsnerová s Postlerovou pozvedávají celkový dojem z inscenace, zásluhou nedbalého režijního vedení však není dojem z dalších výkonů jednoznačně kladný. Celkem slušně si ještě vede Zlata Adamovská, které se velmi dobře daří vystihnout prázdnotu Gisely a všednost jejích zájmů. Trochu nepřesvědčivá je ale ve vyjádření nespokojenosti a často se musíme ptát, co je vlastně důvodem jejího častého malicherného rozčilování. Postava Marie je nejhůře napsaná, v textu vlastně nejsou vysvětleny příčiny jejího trápení, které skrývá za hlučný smích. Lucii Juřičkové se zdařilo vzbudit zájem o tuto postavu, dobře naznačila, že její rodinný život asi není ideální. Režie však neudržela zájem diváků o tuto postavu, a tak se snažení Juřičkové míjí účinkem. Nejhůře zrežírovaná je Daniela Kolářová v roli povýšené puritánské Laurence, trpící chorobnými předsudky a pocitem, že všichni stojí proti ní. Tato postava sice není příliš barvitá, ale je vykreslená daleko zřetelněji než Marie. Režisér a Kolářová pojali Laurence ze špatného konce a její pravý charakter vlastně vůbec nevyznívá. V menších mužských rolích se zde mihnou také Oldřich Vlach, Michal Novotný, ale největší prostor zde dostává Pavel Rímský, který sice vystihne jádro postavy, ale přece jen by nemusel hrát tak monotónně.

Dobrý titul měl všechny předpoklady k tomu, aby se jeho inscenace stala událostí. To samo o sobě však ve stagnujícím Divadle na Vinohradech nestačí. Martin Stropnický se snažil provětrat stojaté vody, a proto přizval Mariána Labudu. Měl však přikročit k daleko radikálnější metodě a nedávat režii Novotnému, jehož pravidelná tvorba na této scéně není pokaždé úspěšná. Petr Novotný nechal hereckým osobnostem velký prostor, aniž by jim poskytl potřebnou dávku režijního vedení. Někteří se s touto volností poprali úspěšně, jiní s většími či menšími výhradami, ale celkově jejich výkony zanikají v nesourodém celku. Na klasické scéně Ivo Žídka a v klasických nápaditých kostýmech Lucie Loosové vznikla průměrná obstojně interpretovaná inscenace, na kterou se možná bude chodit, ale která zdaleka nenabízí, co mohla. Nostalgii, smutek i humor těžce dolujeme ze záplavy vyřčených slov a musíme si připravit velkou dávku trpělivosti, abychom našli, co se za dialogy skrývá. Tolik očekávaná divadelní událost se tedy na velkém Vinohradském jevišti opět neuskutečnila. Šéfovat "vinohradskému kolosu" a pozvednout jeho úroveň je situace nelehká a zda se to Martinovi Stropnickému povede, ukáže čas. Jeho snažení nelze stejně jako inscenaci Krejčovský salon označit za prohru, bohužel ale ani za výhru.

Hodnocení: 60 %