Román Jaroslava Havlíčka Neviditelný se dosud jevištního uvedení nedočkal a jeho první dramatizace se chopil Martin Velíšek. Ten v minulosti pro divadlo již úspěšně adaptoval jiný Havlíčkův román Petrolejové lampy (ve spolupráci s režisérem prvního provedení Ivanem Rajmontem) a dramatizace byla v divadlech napříč naší republikou dosud inscenována ještě pětkrát. Neviditelného se souborem Městských divadel pražských nastudoval Martin Františák a česká premiéra se uskutečnila v dubnu 2019 na scéně Divadla Rokoko.

Hlavním hrdinou románu, odehrávajícím se na počátku 20. století na českém maloměstě, je ambiciózní inženýr Petr Švajcar, jenž se sňatkem se Soňou přižení do bohaté rodiny Hajnových. Rodina je zatížena duševní poruchou, která naplno propukla u strýce Cyrila. Ten se pokládá za neviditelného a ostatní obyvatelé domu s ním tuto hru více či méně ochotně hrají. Prostředí domu, sled událostí a všemožných okolností postupně vedou k tomu, že se choroba začíná projevovat i u Soni a dochází k totálnímu rozkladu celé rodiny.

Dramatizace je poměrně rozsáhlým dílem. Velíšek přenáší děj románu do „tradičních“ dialogů, doplněných několika Petrovými monology. Příliš se neuchyluje ke zkratkám, k posunům dochází pozvolna. V psychologické kresbě charakterů jde do hloubky, hrdiny neidealizuje, ani nešetří. Například v porovnání s televizním zpracováním z roku 1965 (scénář Miloš Řehák, režie Jiří Bělka), v němž negativní vlastnosti postav byly tlačeny více na rozhraní a jejich jednání se jevilo omluvitelněji, je dramatizace mnohdy ostřejší a nemilosrdnější.

Martin Františák se množství textu adaptace nezalekl. Přestože stopáž jeho inscenace přesahuje tři hodiny, neztrácí sílu ani dech, v přijatelném tempu se daří udržet, resp. gradovat napětí. Postupně přibývají působivé a silné obrazy s drastičtějšími momenty. Určité motivy, zejména sexuální, jsou zobrazeny současnějšíma očima a přímočařeji.

Inscenaci sice dominuje herecká složka, nicméně scénografie Evy Jiřikovské je rovněž výrazná. Klíčovou pozici má otočná průhledná krychle, v níž se občas odráží dění, případně se v ní odehrávají některé podstatné momenty. Nelze nezmínit práci se světlem. Kostýmy mají prvky odkazující na dobu děje, ale ryze dobové nejsou, například dámy někdy nosí výrazně kratší sukně, než bylo začátkem 20. století přípustné. Atmosféru dotváří sugestivní hudba, jejíž původní základ je doplňován citacemi moderních i klasických písní a skladeb.

Hlavní roli inženýra Petra Švajcara ztvárnil Petr Konáš, jenž ve spolupráci s režisérem postihl rysy ambiciózního pragmatického muže, v jehož životě není příliš místa pro opravdové city; zároveň se mu podařilo vtisknout postavě charisma, jímž si dokáže své okolí podmanit. Petrova snoubenka, posléze manželka Soňa byla velkou příležitostí pro Petru Tenorovou. Na počátku je Soňa nepříliš sebevědomou dívkou, posléze se u ní stále intenzivněji projevuje duševní choroba, k níž jsou v rodině dispozice. Sonin postupný přerod byl pečlivě promyšlen a vystavěn, herečka mimořádně přesvědčivě vyjádřila i konec postavy, kdy u Soni šílenství propukne naplno. Ústřední dvojice Tenorová & Konáš více než obstála. „Neviditelný“ Cyril takřka nepromluví, ale jedná se o postavu důležitou, svou přítomností spouští několik vyhrocených situací. S odpovídající fyziognomií Milana Kačmarčíka bylo vhodně pracováno a účelu postavy bylo dostáno. Marie Málková ztělesnila v pratetě Karolíně zaslepené lpění na starých pořádcích a hýčkání minulosti i s rodovým prokletím, hereččin autoritativní projev dodal postavě potřebnou dominantnost. Dilema Sonina otce Huga, jenž se ocitá v nelehké pozici, kdy musí řešit rozpory mezi několika členy rodiny, působivě podal Miloslav Mejzlík. Poměr Petra se služebnou Katy byl pojat tělesně a u Katy tak byla posílena vyzývavost; Sára Affašová v sexy kostýmu se koncepci obratně přizpůsobila. Na menším prostoru byly naplněny i postavy rodinného přítele Kunce (Jiří Schwarz), šéfa výroby Holzknechta (Aleš Bílík) a lékaře Mildeho (Michal Kern).

Podobně jako román podává inscenace výpověď o době, v níž se odehrává, zároveň však nepostrádá nadčasovost a je viditelná snaha o posílení stále platných paralel. Například v Petrově počínání můžeme vidět chladnokrevný kalkul, jakého dnes býváme svědky, cizí nám jistě nebude pohled na rozpad starých pořádků, rozpory mezi členy rodiny či vztahové peripetie. První dramatizace Havlíčkova románu se podařila a Městská divadla pražská se mohou pochlubit nejen prvenstvím v uvedení, ale i kvalitním nastudováním. Nebylo by divu, kdyby se podobně jako Velíškových Petrolejových lamp, chopila Neviditelného i další divadla.