Recenze

V Činoherním klubu působí herec Ondřej Sokol i jako režisér. Po mimořádně zdařilé inscenaci hry Martina McDonagha Osiřelý západ zde inscenoval Sexuální perverzi v Chicagu od uznávaného amerického dramatika Davida Mameta. Stejně jako v Osiřelém západu zde vystupují čtyři postavy, dvě z nich znovu hrají Jaromír Dulava a Marek Taclík a autorem překladu je opět sám režisér.

Dan (Marek Taclík) se přátelí s Bernardem (Jaromír Dulava), Deborah (Lucie Pernetová) s Joan (Ivana Chýlková). Všichni čtyři nemají partnerský vztah. Bernard neustále mluví s Danem o svých sexuálních záletech a krmí ho rozmanitými historkami, které jsou ve skutečnosti jen výmysly, jež zakrývají, že Bernard není schopný navázat vztah. Joan je rozvedená, učí v mateřské školce a má najatý byt společně s Deborah, které neustále vykládá, jak jsou muži hrozní a jak je nepotřebuje. Tato výchozí situace Bernardovi a Joan vyhovuje. Když Dan naváže vztah s Deborah, Joan a Bernard ztratí posluchače svých "výlevů". Deborah a Dan jsou zamilovaní, svým nejlepším přátelům se věnují čím dál méně, začnou spolu žít. Joan s Bernardem jsou touto změnou zaskočeni a v duchu si přejí, aby se vše vrátilo do starých kolejí. Deborah a Dan jsou totiž vztahem tak změněni a obohaceni, že si uvědomí prázdnotu Joanina a Bernardova tlachání. Soužití Deborah a Dana způsobí, že díky všedním maličkostem a sporům vztah bez konkrétního důvodu ztroskotá. Deborah je jiná než před tím, Joan sice poslouchá, ale bere ji s rezervou. Naproti tomu Dan se snaží zapomenout, všechny chvíle tráví s Bernardem a zapojuje se do mluvení o smyšlených sexuálních zážitcích.

V době vzniku a uvedení (1974) měla hra senzační ráz a její pikantní název asi nebyl pouhou návnadou, protože hra svou otevřeností mohla skutečně působit skandálně, s trochou nadsázky snad i perverzně. Dnešní diváci jsou však ve filmu i na jevišti zvyklí na ledacos a to, co se odehrává na jevišti Činoherního klubu, dnes rozhodně není senzační a už vůbec ne skandální či perverzní. Mnozí návštěvníci divadel již považují mluvení o sexu nebo vulgarismy jako samozřejmost, dokonce si pozvolna zvykají i na otevřené zobrazování sexu nebo nahotu. Právě proto se dnes lze při sledování této hry celkem snadno povznést nad vulgární mluvu a lechtivé téma. Velkou výhodou je, že divák není u vytržení a dokáže se zamýšlet nad smyslem dialogů. Bohužel ale díky této zastaralé hře je tato výhoda spíše Danajským darem – odkryly se totiž nedostatky, které zdařile zakrýval senzační ráz. Přestože téma hry je stále aktuální a autor do děje zasadil řadu postřehů ze života, k dobrému výsledku to nestačí. Vtipy, které okořeňují dialogy, sice smích vzbuzují, bohužel se však jedná o podbízivý humor bez hlubšího smyslu. Děj plyne velmi zvolna, autor vykresluje dokola stále totéž.

Je velkým štěstím, že hru uvedli v Činoherním klubu. Po herecké i režijní stránce je inscenace na solidní úrovni. Marek Taclík vystihuje všechny Danovy polohy, od povrchního hejska k zamilovanému muži, až k závěrečné přeměně v ubohého mluvku. Jaromír Dulava se celkem dobře vyrovnává s jednotvárností postavy. Hostující mladá herečka Lucie Pernetová celkem zdařile (ale nepříliš výjimečně) vystihuje na pohled výřečnou a nepřístupnou dívku, v níž se skrývá potřeba citu a lásky. Největší hvězda Ivana Chýlková zde překvapivě dostala nejméně prostoru. Tuctová Joan není příliš dobrou hereckou příležitostí, ale od Chýlkové by se očekávalo, že přesvědčivěji a zajímavěji vystihne ubohost této postavy a lépe odvede roli, která se jejím dosavadním hereckým úkolům vůbec nepodobá. Režisér Ondřej Sokol se soustřeďuje na režírování herců, což je v pořádku. Jednak se nacházíme v Činoherním klubu ("Divadle režírovaného herce") a navíc herecké výkony by měly být tou nejpropracovanější složkou inscenace. Scéna Adama Pitry je sice nápaditě řešená, využívá prostor, dá se odkrývat ve středu i po stranách, ale její přeměny přesto vyžadují poměrně dlouhou dobu. Hra se skládá z množství krátkých obrazů odehrávajících se na různých místech a dlouhé přestavby scény mezi obrazy zdůrazňují rozkouskovanost celku.

Současná dramatika nabízí řadu lepších her s podobnou tématikou. Nejlepším příkladem je hra Patricka Marbera Na dotek. Ta je také velmi otevřená, obsahuje hodně postřehů, její dialogy jsou šťavnaté, má dobře napsané role. Co má tedy navíc? Je to především děj. Ve hře se toho ve stejném čase odehraje o mnoho více. Zároveň v ní je celá řada vedlejších motivů a k mnoha výrokům se postavy později vrací. V Sexuální perverzi v Chicagu spousta slov a mnoho vět padá zbytečně a zůstává jen laciný humor. Dramaturgický záměr při výběru titulu možná nebyl úplně špatný: předvést něco, nad čím se dnes divák dokáže zamyslet. V Činoherním klubu si ale bohužel spletli dobu. Kdyby tuto hru uvedli před třiceti, dvaceti, možná i deseti lety, mohla by divákům něco přinést, současná dramatika se však ve formě i v obsahu posunula mnohem dál. Režisér i herci dokázali, že umí hodně, jejich snažení si zasluhuje pochvalu, ale díky volbě titulu nemá jejich počínání zasloužený efekt. Pokud představení navštívíte, neodejdete uraženi, ale když ho vynecháte, o nic zásadního nepřijdete.

Hodnocení: 50 %