František Hrubín na sklonku života zpracoval francouzský pohádkový příběh do divadelní hry. Čas prověřil, že se jeho vidění zařadilo mezi ty, které pravděpodobně neupadnou v zapomnění. Jeho Kráska a zvíře se opakovaně vrací na jeviště, na jejím základě mimo jiné vznikly televizní podoba Antonína Moskalyka nebo film Juraje Herze. Činohra Národního divadla titul nastudovala v roce 1980, po více než čtyřiceti letech se k němu vrátila. Přípravy komplikovala pandemie a nová inscenace se po několika odkladech před publikum dostala na začátku ledna letošního roku.

Básníkův jazyk je jednou z hlavních hodnot textu, drama ale po více než padesáti letech od svého vzniku přece jen určitou revizi vyžaduje. Režisér Daniel Špinar a dramaturgyně Ilona Smejkalová před několika lety našli způsob, jak pro současné jeviště oživit Nezvalovu Manon Lescaut; zároveň se jim povedlo zachovat kouzlo veršů. Kdo sleduje jejich tvorbu, těžko bude u Krásky a zvířete čekat přehnaně pietní přístup.

Odvaha ke změnám Špinarovi nechybí. Otec není kupcem, který nešťastnou náhodou přišel o majetek, v inscenaci žije se třemi dcerami v cirkuse. V programu dramaturgyně volbu prostředí zdůvodňuje tím, že nechtěli Krásku přivést ke Zvířeti „z ideálního prostředí plného pravdy a čisté lásky“. Existují cirkusy s uměleckou hodnotou i pokleslejší, Kráska pochází z toho méně kvalitního, který staví na lacinosti a povrchním efektu. Změna prostředí má své opodstatnění v umocnění hašteřivosti a závisti. Výklad jde však do zbytečných extrémů.

Prvním z nich jsou Krásčiny sestry (Pavlína Štorková a Magdaléna Borová), z nichž tvůrci udělali siamská dvojčata, jimž stačí jeden ženich (Filip Kaňkovský). Tato změna zprvu vypadá skoro jako nehorázný výsměch, posléze se však stává zdrojem humoru přinášejícího malé osvěžení. Například když otec od svatebčanů uslyší, že se mu podařilo provdat obě dcery najednou, nebo když se sestry dohadují, která z nich si oblékne Krásčiny ladné šaty. Naštěstí se s motivem siamských dvojčat posléze dále pracuje, divák se dočká překvapení (které nechci prozradit) a řešení se tak alespoň částečně ospravedlní. V tomto provedení však posun přesto zůstává přemrštěným a na vnitřní podstatu falešnosti cirkusového prostředí by lépe upozornilo méně násilné řešení.

Dalším, mnohem významnějším extrémem je výsledný dojem ze Zvířete (David Prachař). Výtvarná stránka se nemusí jevit jako problém. Herec má na nohou nástavce a vzdáleně může připomínat monstrum z hororu Vetřelec. Doba pokročila a děti ani dospělé by zvířecí či ptačí podoba masky těžko strašila. Z tohoto Zvířete jde opravdu strach, jeho děsivost umocněná nasvícením zachovává tajemství a není prvoplánová. Spornější může být zapojení „stínů“ představovaných tanečníky, kteří mohou odvádět pozornost nežádoucím směrem. Smysl lze nalézt i ve volbě, že se ze Zvířete na konci nestane krásný mladý muž; Kráska skrze svou lásku přijímá i jeho stáří a přetrvávající ošklivost.

Dostáváme se však k zásadnímu omylu, jež může u části publika pohřbít nejen dojem ze Zvířete, ale i z celé inscenace. Tím omylem je sound design Michala Cába, jenž pravděpodobně splnil režisérovo zadání. Nezkreslený hlas Davida Prachaře uslyšíme zhruba v 10% textu, jinak je deformován speciálním mikrofonem. Tento efekt možná významně přispívá k děsivosti Zvířete, ale zároveň je zdrojem hned několika problémů. Vklad Davida Prachaře je naprosto přebit a ztracen, herec nemá prostor otisknout do Zvířete svoji osobnost a umění. Zvíře tak v podstatě může hrát kdokoli bez vady řeči a se solidním přednesem. Ve zkresleném zvuku zaniká Hrubínův krásný jazyk, slovům není často rozumět. Pasáží, které herec pronese „svým hlasem“, je trestuhodně málo! Kdo se s pohádkou dosud nesetkal, nemusí ani pochopit rozpolcenost Zvířete užíraného „svědomím“, s nímž vede dialogy; tato podstatná rovina zůstává zcela utopena.

Vinou sound designu se dalším dluhem stává vztah Krásky a Zvířete, kde navíc dochází k naprostému popření Hrubínova textu. Kráska (Anna Fialová) Zvíře nevidí, má být okouzlena výhradně jeho hlasem a podobu si představovat. V inscenaci však Kráska slyší hrůzostrašné zvuky jak z hororu. Pěstí na oko (ucho) jsou okamžiky, kdy se Kráska rozplývá nad krásným hlasem, zatímco předcházely nebo následují odpudivé skřeky nebo chroptění. Kráska v inscenaci pochází z prostředí plného falše a přetvářky a můžeme přemýšlet nad záměrem, že se zamilovala do autentického zvuku bez ohledu na jeho nevábnost. Pokud tvůrci chtěli nastínit něco podobného, nepodařilo se úmysl dostatečně srozumitelně vyjádřit. Ve vnímavém divákovi milostné dialogy v této formě mohou vzbudit nechtěný smích a nabízí se otázka, proč například nebyly zkreslovány pouze repliky původně náležející „svědomí“...?

Anna Fialová v roli Krásky narozdíl od Davida Prachaře dostává určitý herecký prostor. Vzhledem ke zmíněným rušivým elementům je však těžké najít pro Krásčiny city pochopení, natož se s postavou ztotožnit. Zkreslený hlas Zvířete při dialozích rovněž značně oslabuje možnosti herecké souhry hlavní dvojice a vzájemného napojení. Z hlediska psychologie hlavních postav je inscenace vysloveně nezvládnutá.

Efektní scéna Lucie Škandíkové inscenaci, resp. smysluplnému východisku slouží dobře. Například krvavá skvrna na bílém pozadí nebo užití kruhového výřezu nejsou bezúčelné. Výtvarnice kostýmů Linda Boráros obstála v nalezení podoby Zvířete. Méně se jí podařil kontrast, kdy Kráska svlékne kýčovité cirkusové oblečení a oblékne u Zvířete darované šaty. Vkusná kombinace bílé barvy s růžovým doplňkem sice působí na kostýmu elegantně, ale ve spojení se scénou a nasvícením se neukázala dostatečně funkční.

Velmi výrazné je užití ruchů. Ve scénách se Zvířetem inscenaci provází zvuk připomínající výbuch atomové pumy, při nichž se senzitivní diváci mohou až otřásat. Tyto ruchy přispívají k hororové atmosféře, ale jejich intenzita a frekvence jsou přehnané. Nevadí, že jsou diváci strašeni, ale v této míře se opakující zvukový motiv stává iritujícím a míjí se účinkem. Někteří diváci si třeba mohou připadat, jakoby neseděli v divadle, ale hráli střílecí počítačovou hru, v níž dochází ke střetu s monstrem.

Dnes má na jevišti slovo méně klíčové postavení než v době, kdy byla hra napsána. Navíc velký prostor historické budovy si o výrazné efekty říká. Starší děti i dospělé možná agresivní forma Špinarovy inscenace vystraší a zapůsobí na ně. Tak vydatné užití zvukových efektů však Hrubínova slova skoro vysloveně zabíjí. Autor by s tímto pojetím těžko souhlasil. Odpusťte mi nadsázku, že ruchy jsou tak intenzivní, že mají moc dolehnout až do básníkova hrobu, v němž se možná i obrátí.

Inscenace si asi již našla a pravděpodobně ještě najde své příznivce, já ji pokládám za omyl. Daniel Špinar se s Národním divadlem pomalu loučí. Medializované konflikty s ředitelem jistě nejsou příjemné, navíc Špinar zveřejnil intimní problémy, s nimiž se potýká. Režiséři do svých inscenací vkládají kus sebe. Nemohu se zbavit dojmu, že se složitá osobní situace Daniela Špinara do Krásky a zvířete otiskla neblaze. Nikomu svůj dojem nevnucuji, nemusíte se mnou souhlasit. Závěrem bych rád zdůraznil, že si vážím Špinarovy režijní i šéfovské práce v ND i na jiných scénách a děkuji mu za ni.