PRAHA
aktuální festivalyRozhovor
...ptal se Pavel Širmer...
Herce MICHALA KERNA nelze na pražských jevištích přehlédnout. Není spjatý s jediným divadlem, hraje na scénách různého zaměření. Již několik let působí i v Divadle Na Jezerce, kde se na konci května představí ve své vůbec první titulní roli – SATURNIN.
Populární kniha Zdeňka Jirotky svým humorem bavila několik generací čtenářů. Známé je i filmové a zároveň televizní zpracování z roku 1994. V divadle jsi častěji vystupoval v autorských projektech či v současných hrách uvedených například v české nebo světové premiéře. Je pro tebe osobně odlišné hrát v titulu, který diváci vesměs velmi dobře znají?
Pocit zodpovědnosti za roli je v takových případech trochu jiný. Na rozdíl od neznámé hry nebo autorského projektu mívají diváci už před návštěvou navíc jakási očekávání. Také musím počítat se srovnáváním. Mám nedávnou zkušenost z Národního divadla, kde hraji Puka v Shakespearově Snu čarovné noci. Ještě před začátkem zkoušení jsem začal slýchat, kdo všechno tuto významnou roli v Národním i jinde přede mnou hrál. U Saturnina to cítím podobně. Na samém začátku jsem si prošel krátkým obdobím obav, nad něž jsem se ale musel posléze povznést, abych nebyl při další práci až příliš svázaný.
V první řadě vycházíme z knížky, která je pro nás prioritou. Ctíme dobu děje i její jazyk. V tomto případě se domnívám, že se nelze od Jirotkovy předlohy příliš vzdalovat, pokud chceme zachovat jejího ducha a okouzlující jazyk. Vzhledem k tomu, že i film Jirotkovu poetiku ctil, tak se některé podobnosti s ním v naší inscenaci samozřejmě najít musí.
Kniha je psaná v ich-formě. Vypravěčem je Saturninův pán, jehož jméno vůbec nezazní, což tvůrci řeší různými způsoby. Jak tomu bude v Divadle Na Jezerce?
Od Petra Vacka vím, že když se v 80. letech v Divadle v Řeznické připravovala variace Saturniáda, režisér Jan Marek tehdy Zdeňkovi Jirotkovi navrhnul, aby se pán jmenoval Jiří. Jirotka s návrhem souhlasil. Ve filmu se rovněž objevilo křestní jméno Jiří a přibylo k němu příjmení Oulický. Petr byl jako představitel Milouše u obou zpracování přítomen a zachoval Jiřího i ve své adaptaci.
A zůstane v inscenaci Jiří také vypravěčem?
Ano, stejně jako v knize Jiří svým vyprávěním posouvá děj. Zcela novým nápadem je rozhlasový moderátor v podání Petra Vacka. Ten kromě několika dalších funkcí především uvádí situace do kontextu doby a událostí, které se v té době odehrály nebo mohly odehrát. Stává se tak svým způsobem dalším průvodcem.
V divadle máš sice za sebou řadu velkých a výrazných rolí, ale toto je tvá první hlavní nebo titulní úloha...
Saturnina považuji opravdu spíše za titulní roli než za postavu hlavní. Honza Konečný v roli Jiřího má mnohem více textu a prostoru než já.
Pocítil jsi při této zkušenosti něco nového?
Trochu mě zaskočilo, že na začátku zkoušení za mnou kolegové chodili a měli potřebu mi radit, jak bych měl Saturnina uchopit a hrát. Možná to bylo ovlivněno i tím, že v Divadle Na Jezerce je „rodinnější“ atmosféra než třeba ve velkém souboru Národního divadla. Rady od kolegů jsem samozřejmě dostával i dříve, ale v takové míře se mi to dosud nestalo. A i když se mohlo jednat o zajímavé postřehy, musel jsem začít pečlivě vybírat, jaké rady si vzít k srdci, protože všemi jsem se řídit nemohl a některé mě dokonce mohly zavést jinam. Přes zdánlivě lehčí žánr se pro mě Saturnin stal dosti tvrdým oříškem, do jisté míry překvapivě. Rád se k němu prokousávám, rozhodně si nevystačím jen s předchozími zkušenostmi. Chci se zbavovat zaběhlých hereckých nánosů a osvědčených triků. I za cenu, že se musím někdy zkouškami prostydět, připadat si trapný či absolutně nepoužitelný. Pokládám to za jedinou cestu, jak se dobrat něčeho nového a jedinečného.
Sluha Saturnin má určité tajemství, řadu jeho skutků lze chápat víceznačně. Jak ho vnímáš ty?
V knize se o charakteru Saturnina vlastně najde jen několik málo informací. Zaujala mě zmínka na konci, kdy se ukáže, že pronajímanou loď Saturnin ve skutečnosti vlastní. Z toho jsem pochopil, že Saturnin nedělá práci sluhy pro peníze, protože o ty nemá nouzi, ale baví ho vyvádět lidi z jejich zaběhnutých životů a stereotypů. Vnímám ho trochu jako pokušitele.
Konkrétně svého posledního pána si Saturnin oblíbil, má ho upřímně rád a chce zvrátit jeho nepraktičnost či neohrabanost. Vycházíme pochopitelně i z našich osobností a věku, takže zaměstnanecký vztah mezi Saturninem a Jiřím v naší interpretaci více přerůstá v kamarádství, jsou spíše společnými kumpány.
Film jsem samozřejmě viděl a i díky minimalistickému a úspornému ztvárnění Oldřicha Víznera jsem měl předem zafixováno, že Saturnin by se měl jevit jako „pán odjinud“ a že z něho musí vyzařovat stoický klid. Už během prvních zkoušek se ukázalo, že původní představa sošného elegantního sluhy by skončila u pouhé formy, takže jsme se rozhodli (alespoň u postavy Saturnina) stylizaci nabourat a zkusit jít proti ní. Snažím se být čitelnější v obyčejných lidských motivacích, akčnější, méně úsporný. Ale ten klid se přesto pokouším zachovat. Těžko by někdo uvěřil manipulátorovi, který by vystupoval nervózně a zmateně.
Mě vlastně zajímá všechno. Zjistil jsem, že mi nevyhovuje být dlouhodobě součástí jediného stálého kolektivu. Po čase jsem vždy cítil určitou stagnaci, které bych se rád vyhnul spoluprací s rozdílnými soubory a kolegy. Mám štěstí, že si mohu vyzkoušet pestrost různých divadelních postupů. Děsím se toho, abych nezačal být nezdravě přesvědčený o svém umu, zabedněný a omezený v myšlení a neschopný vybočit ze zaběhnutých kolejí. To bych pak mohl hrát všechny role víceméně stejně a v tom pozoruji velké nebezpečí. Vlastně jediná jistota, kterou u divadla mám, je ta, že mě pořád moc baví.
Herce MICHALA KERNA nelze na pražských jevištích přehlédnout. Není spjatý s jediným divadlem, hraje na scénách různého zaměření. Již několik let působí i v Divadle Na Jezerce, kde se na konci května představí ve své vůbec první titulní roli – SATURNIN.
Populární kniha Zdeňka Jirotky svým humorem bavila několik generací čtenářů. Známé je i filmové a zároveň televizní zpracování z roku 1994. V divadle jsi častěji vystupoval v autorských projektech či v současných hrách uvedených například v české nebo světové premiéře. Je pro tebe osobně odlišné hrát v titulu, který diváci vesměs velmi dobře znají?
Pocit zodpovědnosti za roli je v takových případech trochu jiný. Na rozdíl od neznámé hry nebo autorského projektu mívají diváci už před návštěvou navíc jakási očekávání. Také musím počítat se srovnáváním. Mám nedávnou zkušenost z Národního divadla, kde hraji Puka v Shakespearově Snu čarovné noci. Ještě před začátkem zkoušení jsem začal slýchat, kdo všechno tuto významnou roli v Národním i jinde přede mnou hrál. U Saturnina to cítím podobně. Na samém začátku jsem si prošel krátkým obdobím obav, nad něž jsem se ale musel posléze povznést, abych nebyl při další práci až příliš svázaný.
Michal Kern a Jaroslava Kretschmerová na zkoušce (foto: archiv Divadla Na Jezerce)
V první řadě vycházíme z knížky, která je pro nás prioritou. Ctíme dobu děje i její jazyk. V tomto případě se domnívám, že se nelze od Jirotkovy předlohy příliš vzdalovat, pokud chceme zachovat jejího ducha a okouzlující jazyk. Vzhledem k tomu, že i film Jirotkovu poetiku ctil, tak se některé podobnosti s ním v naší inscenaci samozřejmě najít musí.
Kniha je psaná v ich-formě. Vypravěčem je Saturninův pán, jehož jméno vůbec nezazní, což tvůrci řeší různými způsoby. Jak tomu bude v Divadle Na Jezerce?
Od Petra Vacka vím, že když se v 80. letech v Divadle v Řeznické připravovala variace Saturniáda, režisér Jan Marek tehdy Zdeňkovi Jirotkovi navrhnul, aby se pán jmenoval Jiří. Jirotka s návrhem souhlasil. Ve filmu se rovněž objevilo křestní jméno Jiří a přibylo k němu příjmení Oulický. Petr byl jako představitel Milouše u obou zpracování přítomen a zachoval Jiřího i ve své adaptaci.
A zůstane v inscenaci Jiří také vypravěčem?
Ano, stejně jako v knize Jiří svým vyprávěním posouvá děj. Zcela novým nápadem je rozhlasový moderátor v podání Petra Vacka. Ten kromě několika dalších funkcí především uvádí situace do kontextu doby a událostí, které se v té době odehrály nebo mohly odehrát. Stává se tak svým způsobem dalším průvodcem.
V divadle máš sice za sebou řadu velkých a výrazných rolí, ale toto je tvá první hlavní nebo titulní úloha...
Saturnina považuji opravdu spíše za titulní roli než za postavu hlavní. Honza Konečný v roli Jiřího má mnohem více textu a prostoru než já.
Pocítil jsi při této zkušenosti něco nového?
Trochu mě zaskočilo, že na začátku zkoušení za mnou kolegové chodili a měli potřebu mi radit, jak bych měl Saturnina uchopit a hrát. Možná to bylo ovlivněno i tím, že v Divadle Na Jezerce je „rodinnější“ atmosféra než třeba ve velkém souboru Národního divadla. Rady od kolegů jsem samozřejmě dostával i dříve, ale v takové míře se mi to dosud nestalo. A i když se mohlo jednat o zajímavé postřehy, musel jsem začít pečlivě vybírat, jaké rady si vzít k srdci, protože všemi jsem se řídit nemohl a některé mě dokonce mohly zavést jinam. Přes zdánlivě lehčí žánr se pro mě Saturnin stal dosti tvrdým oříškem, do jisté míry překvapivě. Rád se k němu prokousávám, rozhodně si nevystačím jen s předchozími zkušenostmi. Chci se zbavovat zaběhlých hereckých nánosů a osvědčených triků. I za cenu, že se musím někdy zkouškami prostydět, připadat si trapný či absolutně nepoužitelný. Pokládám to za jedinou cestu, jak se dobrat něčeho nového a jedinečného.
Sluha Saturnin má určité tajemství, řadu jeho skutků lze chápat víceznačně. Jak ho vnímáš ty?
V knize se o charakteru Saturnina vlastně najde jen několik málo informací. Zaujala mě zmínka na konci, kdy se ukáže, že pronajímanou loď Saturnin ve skutečnosti vlastní. Z toho jsem pochopil, že Saturnin nedělá práci sluhy pro peníze, protože o ty nemá nouzi, ale baví ho vyvádět lidi z jejich zaběhnutých životů a stereotypů. Vnímám ho trochu jako pokušitele.
Konkrétně svého posledního pána si Saturnin oblíbil, má ho upřímně rád a chce zvrátit jeho nepraktičnost či neohrabanost. Vycházíme pochopitelně i z našich osobností a věku, takže zaměstnanecký vztah mezi Saturninem a Jiřím v naší interpretaci více přerůstá v kamarádství, jsou spíše společnými kumpány.
Film jsem samozřejmě viděl a i díky minimalistickému a úspornému ztvárnění Oldřicha Víznera jsem měl předem zafixováno, že Saturnin by se měl jevit jako „pán odjinud“ a že z něho musí vyzařovat stoický klid. Už během prvních zkoušek se ukázalo, že původní představa sošného elegantního sluhy by skončila u pouhé formy, takže jsme se rozhodli (alespoň u postavy Saturnina) stylizaci nabourat a zkusit jít proti ní. Snažím se být čitelnější v obyčejných lidských motivacích, akčnější, méně úsporný. Ale ten klid se přesto pokouším zachovat. Těžko by někdo uvěřil manipulátorovi, který by vystupoval nervózně a zmateně.
Michal Kern jako Puk ve Snu čarovné noci - Národní divadlo (foto: Petr Neubert)
Mě vlastně zajímá všechno. Zjistil jsem, že mi nevyhovuje být dlouhodobě součástí jediného stálého kolektivu. Po čase jsem vždy cítil určitou stagnaci, které bych se rád vyhnul spoluprací s rozdílnými soubory a kolegy. Mám štěstí, že si mohu vyzkoušet pestrost různých divadelních postupů. Děsím se toho, abych nezačal být nezdravě přesvědčený o svém umu, zabedněný a omezený v myšlení a neschopný vybočit ze zaběhnutých kolejí. To bych pak mohl hrát všechny role víceméně stejně a v tom pozoruji velké nebezpečí. Vlastně jediná jistota, kterou u divadla mám, je ta, že mě pořád moc baví.
