Recenze

Po inscenacích her Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss a Divadelník v režii J. A. Pitínského se na repertoáru objevilo v režii Juraje Nvoty Náměstí Hrdinů - poslední hra tohoto kontroverzního rakouského dramatika. Jeho hry se na česká jeviště prosazují sice pomalu, ale jejich inscenace zato nezůstanou bez povšimnutí. Národní divadlo například nedávno uvedlo Minettiho a na malé scéně Divadla Kolowrat skandální hru Před penzí, která v době prvního uvedení v Rakousku vyvolala odvolání ministerského předsedy.

Bernhardovy hry spojuje postava člověka vyšinutého, zvráceného nebo alespoň vymykajícího se okolní společnosti. V Náměstí Hrdinů tomu není jinak - je to židovský profesor Josef Schuster - ale tentokrát ve hře nevystupuje, pouze se o něm stále mluví. Hra se odehrává v den jeho pohřbu v roce 1988 ve Vídni. Profesor skočil z okna svého bytu poblíž Náměstí Hrdinů, kde bylo v roce 1938 vězněno tisíce Židů. Služebné i rodina spekulují o hlavní příčině jeho smrti. Na pozadí této debaty je cítit kritika rakouské společnosti, ve které je stále hodně (možná i více) skrytých antisemitistů a nacionálních socialistů. Inteligentní Profesor si vždy uvědomoval poválečnou nenávist okolí k Židům. Od roku 1938, kdy uprchl i s rodinou před vězněním do Oxfordu, vlastně stále jen utíkal. Když se po letech vrátil do Vídně, koupil byt poblíž Náměstí Hrdinů, odkud jeho žena Hedvika (Zuzana Bydžovská) stále slyšela vsugerovaný křik. Chtěla se odstěhovat, ale Profesor to nepřipustil. Po padesáti letech utíkání byl, obrazně řečeno, dostižen a „zavražděn”.

Začátek je vskutku excelentní. Téměř tři čtvrtě hodiny jsou na jevišti dvě služebné: mladá hloupá Herta (Natália Drabiščáková), která téměř nemluví, a šedesátiletá Zittelová (Marie Málková). Málková si s dlouhým a mnohoznačným textem poradila dobře a pochopila Bernhardův záměr. Vystihla ženu uznávající (možná i milující) pedantského Profesora, posedlou čištěním jeho bot nebo staráním se o jeho šatník. Její kousek moci, který si vybudovala, se jeho smrtí rázem zhroutil. Nyní se bojí, co dál, je nervózní. Pohledy a občasný mluvený projev Drabiščákové je také naprosto dokonalý a obě herečky strhujícím způsobem uvedou diváka do situace. Dále už bohužel výsledek není tak jednoznačně kladný. Většinu hry jsou na jevišti Profesorův bratr Robert (Jiří Ornest) s jeho dcerami Annou (Magdaléna Sidonová) a Olgou (Petra Špalková). Společná diskuze o Profesorově smrti přeroste v drsnou polemiku o rakouské společnosti. Ornest hraje neobyčejně náročnou postavu o dvacet let starší. Robert si stejně jako bratr uvědomuje nepřátelství okolí k Židům, ale na rozdíl od něho se nepokouší společnost změnit ani kritizovat. Ornest zvolil jakousi nadsázku, se kterou text obstojně interpretuje, bohužel tato nadsázka chvílemi budí dojem zlehčování. Anna je rozvedená knihovnice nespokojená se svým životem, který se jí nevyvedl podle představ. Nejistotu zakrývá sebejistým a rázným vystupováním. Olga je naopak melancholická, pohodlná, neví, co chce, příliš se neprojevuje a život si zpestřuje provokováním sestry. Z této hlavní trojice nejlépe působí výkon Špalkové. Sidonové sice divák její výkon věří, ale dobře napsaná role rozhodně poskytuje větší možnosti, než předvedla. Inscenaci by z její strany prospělo více podtextu, který naopak skvěle vyjádřila Špalková a o který se na své přetěžké pozici občas i úspěšně pokoušel Ornest. Tato nejdelší pasáž sice není nudná ani špatná, začátku se však nevyrovná. Po příchodu paní Liebigové (Jorga Kotrbová) s Anniným ctitelem Landauerem (Igor Chmela) opět pozvolna inscenace nabírá počátečních obrátek. Přítomnost těchto dvou vystihne postoj okolí i společnosti. Poslední čtvrthodina, kdy přichází na pohřební hostinu Profesorova žena Hedvika a syn Lukáš (David Švehlík), je působivým, až zdrcujícím završením. Hedvika je nemocná, snaží se vzepřít, ale děti o ní už rozhodly. Ona chce prodat nenáviděný byt a odstěhovat se jinam. Hedvika nemá dost sil na odpor a na hostině v rozčilení umírá. Zuzana Bydžovská za malou chvíli na jevišti dokáže v úžasné hlasové, pohybové i mimické kreaci sedmdesátileté stařeny doslova roztřást. Hra poskytuje dobré (snad s výjimkou Chmely a Švehlíka) ale neobyčejně těžké příležitosti pro řadu herců a možná právě proto je inscenace Divadla Na zábradlí po herecké stránce nevyvážená. Vyčnívají zde především skvělé kreace Málkové a Bydžovské, zaujmou Špalková, Drabiščáková a Kotrbová, ostatní jen neruší. Obávám se však, že i při sebelepším obsazení, výborné režii a nejdéle možném čase zkoušení by nebyl výsledek nikdy zcela ideální a vyvážený.

Na náročný a „hutný” text se musí neobeznámený divák hodně soustředit. Dalším rysem Bernhardových her je totiž nejednoznačnost, není z nich patrné přesné autorovo stanovisko. Autor předkládá divákovi řadu argumentů, aby si z nich sám utvořil vlastní názor. To vše se podařilo režisérovi Jurajovi Nvotovi splnit. Studenou scénou Kateřiny Štefkové, na jejímž pozadí občas vidíme obraz Náměstí Hrdinů, kostýmy, posmutnělou hudbou Michala Novinskia i hereckými výkony vyjádřil ponurou (přesto chvílemi zábavnou) atmosféru nejen pohřebního dne a hrůzostrašné hostiny, ale především dusného a nepřátelského prostředí Rakouska. Málokomu dojdou všechny myšlenky již v sále, ale nad působivým a naléhavým textem se zamyslí až dodatečně. Nápaditá inscenace v Divadle Na zábradlí si rozhodně zasluhuje pozornost.

Hodnocení: 70 %