Divadlo NaHraně je teprve druhým českým souborem, který nastudoval hru britského dramatika Philipa Ridleyho; předtím pouze Divadlo Letí v roce 2006 uvedlo drama Rtuť.

Vanilková džungle je monodramatem pro jednu herečku. Psychicky narušená Andrea ze svého pohledu líčí svůj život a to, co ji v něm potkalo. Nejedná se o chronologické vyprávění, ale o zpověď tak, jak Andree naskakují myšlenky. Do „džungle", kde vyprávění Andrey končí, dívku přivedly poměry, z nichž vzešla, nezájem rodičů, absence citu při výchově babičkou, jež pro ni byla naprosto cizí ženou; negativně ji poznamenali i další lidé, kteří se v jejím životě objevili. Andree se od útlého dětství stávaly věci, které na ní musely zanechat následky a po nichž snad ani nemohla zůstat nepoznamenaná. Přes drsnost líčených událostí není monodrama ryze „temné" či tragické, objevují se v něm i úsměvné či humorné prvky, dotvářející obraz osobnosti Andrey.

Ze Rtuti i Vanilkové džungle lze usuzovat, že Ridley nepatří k autorům, kteří by se báli otevřenosti. Ve svém díle je divákům schopen často dosti nemilosrdně předložit drsné skutečnosti a popsat události, jež se stávají a které se klidně mohou vyskytovat v naší bezprostřední blízkosti. Zároveň se však neomezuje na pouhá konstatování, události spojuje a místo důrazu na zobrazení reality se spíše soustředí na domýšlení možných důsledků i za cenu, že se drama stane spíše vizí s varovným podtextem. Na obou Ridleyho hrách, které zatím čeští diváci měli možnost poznat, je tento podtext patrný. Možná by se dalo shrnout, že tento svým způsobem pozoruhodný rukopis tvoří jednu z hlavních hodnot. Hry vybízejí k zamyšlení nad tím, kam by jednou svět mohl dospět a upozorňuje, k čemu bychom neměli být lhostejní.

V inscenaci Divadla NaHraně, pravidelně hrajícího v Divadle Kampa, se v jediné roli Vanilkové džungle představila herečka Diana Toniková, vedená režisérem Šimonem Dominikem, jenž zároveň hru přeložil do češtiny. Tvůrčí tým spoléhal na text, interpretace je přehledná a srozumitelná. Drobná scénická oživení neodvádějí pozornost, hudební předěly jsou adekvátně dávkované. Toniková dokázala, že patří k herečkám, které v monodramatu obstojí. Svým projevem je schopna zaujmout a udržet divákovu pozornost. V poměrně komplikovaně strukturované hře se s pomocí režiséra zorientovala, rozkryla nejrůznější odstíny nejednoznačného Andreina charakteru a zachovala i určitou „masku" a tajemství, která autor záměrně neodhalil. Hereččino nasazení a investovanou energii je třeba ocenit.

Zdařilé zpracování monodramatu, které stojí za to poznat.