Rozhovor

Herce Jana Šťastného (nar. 1965) si jistě mnozí vybaví z řady rolí v televizních filmech (Šplhající profesor, Srdeční slabosti, Arrowsmith, Stín viny, Kočky) a seriálech (Bylo nás šest, Rodáci, Život na zámku, Náměstíčko, Náves, Pojišťovna štěstí). Pracuje v rozhlase, svůj výrazný hlas uplatňuje i v dabingu, kde jej propůjčuje hercům jako např. Antonio Banderas, Mel Gibson či Colin Firth. Již od svých hereckých začátků se ale věnuje především divadlu. Jeho kultivovaný projev ho předurčuje pro velká kamenná divadla, kterým zůstává věrný. Poznal pouze dvě angažmá na předních pražských scénách – Národní divadlo (1988-1992) a Divadlo na Vinohradech (od 1992). Jeho divadelní kariéra se sice na první pohled nezdá příliš pestrá, určitě ale není nezajímavá. Především v Divadle na Vinohradech má totiž za sebou významné role, komediální i charakterní, v klasických hrách i moderních dramatech.


Kromě divadla se věnujete televizi, rozhlasu, dabingu – co je těžištěm vaší práce?
Určitě divadlo, to je „domovský přístav“. Rád dělám i to ostatní, ale divadlo považuji za základ.

Nepocházíte z umělecké rodiny. Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se hercem?
To všechno je velká šťastná náhoda! Nebyl jsem ten, kterému už v kolíbce sudičky řekly: „Z tebe bude herec!“ Na gymnáziu ve Zlíně jsem dělal amatérské divadlo. Tak trochu z hecu jsem šel ke zkouškám na DAMU, které byly oproti jiným vysokým školám dříve, v polovině roku. A ono se to „nějak“ povedlo. Byl to takový kotrmelec, se kterým jsem ani moc nepočítal.

Znamenala pro vás herecká průprava na DAMU přínos?
Pro mě byla nezbytná. Spousta mladých kluků nebo herců má zkušenosti, jsou už tak trochu „hotoví“, ale já jsem začínal od úplné nuly. Pedagogické vedení pro mě bylo velmi důležité.

Které pedagogy jste na škole poznal?
Naším vedoucím byl František Laurin, často jsme se vídali i s Jiřím Klemem. Nejzásadnější pro mě ale byla práce s Janou Hlaváčovou.

Čtyři roky jste působil v Národním divadle, kde jste prožil i období sametové revoluce. Jako mladý jste se náhle ocitl mezi řadou významných osobností. Jak jste se v tomto prostředí cítil?
To je zvláštní kapitola. Cítil jsem se tam svým způsobem dobře. Setkal jsem se s těmi, ke kterým jsem vzhlížel nebo s nimi třeba předtím pracoval v televizi. Se spoustou z nich jsme se opravdu spřátelili. Je nesmysl říkat, že do Národního chodí herec po třiceti letech, kdy se tzv. vyhraje; je to velice individuální. I v ND musí hrát mladí herci. Nicméně já jsem tam asi šel přece jen příliš mladý. Nebylo to přesně pro mě.

Na která setkání z té doby nejraději vzpomínáte?
Bylo jich hodně. Rád jsem pracoval například s Františkem Němcem. Noblesní člověk, velice zábavný, humorný, vzdělaný, to se mi na lidech líbí. Jsem rád, že nyní hostuje v Divadle na Vinohradech v inscenaci Jistě, pane ministře a že jsem se s ním po letech opět setkal na jevišti. Nemohu samozřejmě opomenout ani Janu Hlaváčovou, což je nejen má pedagožka z DAMU, ale i velká kamarádka.

V ND jste dostával i větší příležitosti (např. Tartuffe, Nebezpečné vztahy, Lev v zimě, Katynka z Heilbronnu). Přesto jste byl jedním z těch, kteří krátce po revoluci angažmá opustili, někteří dokonce stejně jako vy přešli do Divadla na Vinohradech. Proč jste se rozhodl ze Zlaté kapličky odejít?
Problém byl spíše ve mně. Pořád jsem nevěděl, zda je tendence ND to, kam chci kráčet dál. Na Vinohrady jsem dostal nabídku už o rok dříve, ale tehdy jsem řekl paní Jiráskové, že to ještě rok zkusím, jestli se třeba něco ve mně nezlomí. Nic se nezlomilo; nebyl jsem si jistý, jestli mohu plně stát za repertoárem, který se v ND po revoluci začal hrát. Tak jsem odešel. Jsem přesvědčen, že jsem udělal dobře.
Bylo to těžké rozhodnutí?
Velmi těžké, stálo mě to hodně uvažování. Když jsem to šéfovi činohry Ivanovi Rajmontovi řekl, nebylo mi dobře.

V Divadle na Vinohradech jste za dobu svého působení poznal tři umělecká vedení, v čele se postupně vystřídali Jiřina Jirásková, Jiří Menzel a Martin Stropnický. I když se tyto tři éry v lecčems odlišovaly, spojoval je – až na pár výjimek – konzervativnější repertoár. Divadlo na Vinohradech někdy bývá označováno jako „měšťanské“. Vyhovuje vám jako herci skladba zdejšího repertoáru?
Musím říct, že vyhovuje. Konzervativnější repertoár, nebo vůbec velké kamenné divadlo, mám rád. V poslední době, za šéfování Martina Stropnického, se však tento repertoár podle mého názoru trochu proměnil. Myslím, že nezůstáváme jenom „konzervou“, ale jdeme trochu více s dobou. Nechci tím říct, že dříve to bylo špatně, mám na mysli, že současný repertoár DnV více kopíruje momentální potřeby diváctva a je vidět jakýsi „vzestup“. Máme vlastně téměř stoprocentní návštěvnost, ale zároveň jsem rád, že se příliš nepodbízíme a nehrajeme za každou cenu pouze bulvár jen proto, abychom měli narváno.

Zahrál jste si v klasice i v moderních dramatech. Je vám něco z toho bližší?
Každý úkol, ať je to klasika nebo moderní drama, je vždycky začátkem od nuly. Zásadní rozdíl v přístupu nevidím. Pokaždé je to o tom poprat se s konkrétním úkolem.

Co je pro vás při zkoušení důležité? Text hry, role nebo třeba porozumění s režisérem či kolegy?
Je to komplexní. Když si přečtu text, docela často se leknu a řeknu si: „Co s tím?“ Pak do toho všeho začnu postupně pronikat. Při zkoušení je pro mě nejdůležitější režisér. Samozřejmě mi ani není jedno, s kým hraju, s někým si rozumím méně, s někým více.
Důležité je všechno. Mohu sedět nad krásným textem, mohu hrát s báječným kolegou, ale „nepotkám“ se s režisérem a vše je rázem problém.

Existují režiséři, kteří hercům nechávají volnost, ale jsou i tací, kteří mají představu o roli do nejmenších detailů propracovanou. Co vyhovuje více vám?
Mně vyhovuje více ten „přesný“ způsob. Nejsem typ herce improvizátora, nemám moc rád, když se řekne třeba: „Tak teď mi tady něco předveď sám za sebe!“ Raději pracuji na konkrétněji formulovaném úkolu. Pokud je to přesně nazkoušené, paradoxně se cítím svobodně, protože mě tělo nezradí a já můžu uvnitř toho všeho svobodně existovat.
Ale najdou se i režiséři, kteří diktují například délku pauzy nebo počet kroků...
Počet kroků – to už je možná trochu extrémní, ale vlastně ani to by mi nevadilo. V divadle každý nějak „funguje“ a dohromady to dává určitou výpověď, jakýsi obraz. Myslím, že divadlo by neměla být věc nahodilá, ale naopak přesně domluvená a udělaná.

V Národním i Vinohradském divadle jste pracoval s řadou významných režisérů (mj. L.Smoček, J.Menzel, V.Strnisko, L.Bělohradská, I.Rajmont, M.Krobot). Kterých spoluprací si nejvíce ceníte?
Moc rád jsem pracoval s režisérem Smočkem (např. Nebezpečné vztahy, Duše krajina širá, Poprask na laguně – pozn. red.), je to kumštýř se vším všudy a velice noblesní člověk. Někteří režiséři na herce řvou, ponižují je, možná s cílem vyprovokovat je k nějakému výkonu – i když zrovna s tím jsem se až tolik nesetkal, myslím si, že stejného efektu se dá dosáhnout slušným přístupem, slušnou komunikací. Mám rád noblesní lidi, jako je pan Smoček.
Krásná spolupráce byla i s režisérem Menzelem (např. Brouk v hlavě, Jak je důležité míti Filipa, Shapira – pozn. red.) ve smyslu jeho laskavosti. Miluji jeho filmy pro poetiku, kterou do nich ze sebe vkládá a kterou přenáší i na jeviště.
V poslední době jsem rád spolupracoval s režisérem, resp. dnes už režisérem, Martinem Stropnickým (Jistě, pane ministře v DnV a inscenace agentury AP-Prosper Kachna na pomerančích – pozn. red.). Ten je zase velice pečlivý až „pedantský“, což mi ale, jak jsem říkal, vlastně také vyhovuje.

Kromě spolupráce s Martinem Stropnickým jste hrál pod režijním vedením ještě dalšího herce – Luďka Munzara.
Ano, na toho bych nerad zapomněl.
Cítíte rozdíl, když pracujete s režisérem, který je povoláním herec?
Cítím rozdíl v tom, že pokud je režisér zároveň i hercem, tak jsou jeho připomínky trefnější. Když to budu vulgarizovat, místo obsáhlého dramaturgického výkladu někdy stačí říct: „Tady se otoč a řekni to nahlas, dopředu!“ Je to pro mě často srozumitelnější, vlastně taková výsostná herecká práce.

Vnímáte některé setkání na divadle jako zlomový bod ve vaší kariéře?
Bylo to právě setkání s Luďkem Munzarem. Ať už v ND při práci na hře Lev v zimě, tak i v DnV při zkoušení hry Dáma není k pálení. Konkrétně tato inscenace měla sice sporný výsledek, co se týká odezvy, ale práce jako taková pro mě zásadní byla.

Které inscenace z repertoáru DnV vás v poslední době oslovily?
Z těch nejnovějších se mi pro dokonalé profesní provedení moc líbilo třeba Tango sólo. Stejně tak muzikál Donaha!; i když to možná není zrovna „hluboká“ hra, myslím, že je to dobře udělaná inscenace, která respektuje žánr.

Inscenace Tango sólo, která se v DnV donedávna uváděla, byla na tuto scénu dosti odvážná. Vy jste ale obsazován převážně do klasičtějšího repertoáru. Netoužil byste si zkusit zahrát v nějakém obdobně koncipovaném počinu?
Klidně, nezříkám se toho. Je pravda, že jsem obsazován spíše do toho, řekněme, „klasičtějšího“ repertoáru (ono to platí v uvozovkách), ale rozhodně bych se nebránil tomu, pokud bych si třeba v Tangu sólu mohl zahrát. I když zrovna tancovat moc neumím, na to jsou tu šikovnější lidi... (smích)

Tango sólo některé diváky šokovalo vulgárním jazykem a nahotou herců. Na česká jeviště pronikla také cool-dramatika a podobné hry, hranice otevřenosti se stále posouvají nebo překračují. Jaký máte názor na tyto trendy?
Myslím, že je to trochu módní záležitost. Já se těmto trendům nebráním, jsou potřeba, o něčem vypovídají. Například Patrick Marber se mi jako autor líbí, protože prostředky cool-dramatiky používá účelově. Nabízí určité východisko nebo řešení a podává obraz, který je – alespoň pro mě – jakousi katarzí. Obecně se mi nelíbí, pokud jsou třeba vulgarismy nebo nahota použity samoúčelně. Vlastně cokoli je na divadle samoúčelné, tak nefunguje, a to já nemám rád.

Měl jste někdy pocit absolutního ztotožnění se s rolí nebo inscenací, cítil jste ji třeba jako vaši osobní výpověď?
Pocit, že existuju stoprocentně, že jsem to já, jsem zažil v Králi Krysovi, kde jsme byli partneři se Sváťou Skopalem. Toho jsme hráli moc rádi. Miloval jsem také hru Pokorný Felix, kde jsem se ztotožnil s problémem katastrofální nemožnosti komunikace.

Do hlavní role v Pokorném Felixovi jste hodně investoval, přijetí publikem DnV však nebylo zrovna přívětivé. Možná to pramenilo i z toho, že někteří nerozpoznali odkazy na Hamleta, které jsou pro pochopení hry nutné. Jak vnímáte tuto hru a inscenaci s odstupem?
Ten titul je těžký. Existenciální problém je podle mého názoru ze hry zřetelný, ale je pravdou, že je k tomu potřeba jakési vzdělání nebo alespoň informace. Při zkoušení jsem byl toho problému plný. Člověk pak vnímá spoustu věcí, přestane být objektivní. Setkání s publikem nebylo takové, jaké jsme si představovali, že bude. Je to možná i otázka zpracování, netvrdím, že to nebyla problematická inscenace. Zkoušení je vždycky riziko a nikdy nevíte, jak to dopadne, o tom ta práce je. Můžete tomu dát třeba sto procent a pak nechápete, proč to nefunguje, proč s tím divák nejde. Přesto jsme Pokorného Felixe milovali a ke konci uvádění čím dál více. Jinak vypadá premiéra a jinak představení po více reprízách, kdy si člověk na spoustu věcí přijde a třeba je vezme definitivně za vlastní.

V celé historii DnV nedosáhla žádná inscenace tolika repríz jako komedie Brouk v hlavě z roku 1996, která je na repertoáru dodnes. Baví vás ji ještě hrát?
Nedávno jsme měli 225. představení. Přiznám se, že už mě nebaví tolik jako dřív, ale věřím, že to není poznat. Já si i po tolika reprízách musím najít místa, na která se těším. I nazkoušené inscenace, které se už tzv. nehnou, se dají během repríz ozvláštnit. Můžeme si dovolit něco trochu jiného, udělat si představení zábavnějším.

V DnV jste se dvakrát objevil i v intimním prostředí Zkušebny. Co vám přinesla tato výměna velké scény za menší prostor?
Zkušebna je jen pro 60 diváků a je tam vidět takzvaně „do kuchyně“. Herectví to není rozdílné, pravdivé musí být v jakémkoli sále, ale prostředky se samozřejmě liší. Ve Zkušebně stačí mrknout okem a každý to vidí, naproti tomu na velkém jevišti musíte mrknout okem tak, že například zároveň rozpřáhnete ruce...
A kde se cítíte lépe?
Ono se to těžko srovnává, cítím se dobře tam i tam. Za základ považuji to velké kamenné divadlo. Ve Zkušebně je to změna; baví mě tam hrát, protože si mohu vyzkoušet jiné věci, které by „dole“ (ve velkém sále DnV – pozn. red.) třeba nešly.

Obě inscenace ve Zkušebně se z ostatního repertoáru, v němž jste hrál, značně vymykaly. První z nich byla večerem složeným ze dvou aktovek Václava Havla Rodinný večer a Vernisáž. Jaké pro vás bylo setkání s absurdním dramatem a Havlovými texty?
Nebylo lehké se tím prokousat. Nikdy předtím jsem absurdní drama nehrál, nevěděl jsem, jak se na něj mám dívat. Text je vlastně takový kolovrátek, založený na principu opakování, už jen naučit se ho bylo velmi těžké. Režisér Jan Burian má na absurdní drama „čuch“, oběma hrami a opakujícími se situacemi nás vedl od refrénu k refrénu. Nakonec to setkání bylo zábavnější, než jsem si původně myslel.

V té druhé inscenaci, neobvyklé hře Richarda Kalinoského Měsíční běs, jste byl celou dobu na jevišti a jako vypravěč musel vždy sledovat silný příběh dvou arménských uprchlíků. Jaký to byl pocit?
Měsíční běs jsem miloval, to bylo plnokrevné divadlo. Skvěle udělaný titul, se kterým jsem se nerad loučil. Dalo by se říct, že jsem byl svým způsobem nejvěrnějším divákem, protože jsem viděl každé představení. (zasměje se) Jirka Dvořák s Andrejkou Elsnerovou v tom byli vynikající. Tvar byl pevně postavený, ale přesto stále živý. Nacházely se tam nové věci, kolegové byli v různé kondici. Bylo pro mě hodně zajímavé sledovat, jak se inscenace vyvíjí.

Komorní prostor přináší mnohem bližší setkání s publikem než velké jeviště. Jak je pro vás při hraní důležitý kontakt s divákem?
Divadlo je především o kontaktu, považuji ho za prvořadý, bez něho by ta práce neměla smysl. Pro mě není rozhodující, jestli si najdu určité oči a mluvím k někomu konkrétnímu, anebo jestli je to klasické „kukátko“, kdy se něco znázorňuje a lidé se na to dívají. I ve velkém sále cítím energii, jaká jde z těch 750 lidí, vnímám jejich reakce atd. Právě tuto bezprostřednost mám na divadle rád.

Vstupenky do divadel jsou občas pořizovány hromadně (zájezdy, zadaná představení). Stává se, že někteří tito návštěvníci neví, na co vlastně přišli...
To je pravda.
Zpozorujete jako herec rozdíl ve skladbě publika?
Samozřejmě, že rozdíly jsou. Poznáte po prvních minutách, jestli přišlo nebo odněkud přijelo publikum, které skutečně o ten konkrétní titul má zájem a vybralo si ho, anebo jestli jde o ten klasický „svoz“ lidí, kteří jdou třeba po nákupech a večer „s vyplazeným jazykem“ do divadla. Ti si pak také většinou objednávají komedie, protože se chtějí zasmát a odreagovat.

Který žánr vám vyhovuje více?
Těžko se to srovnává. Drama i komedie, obojí je náročné, ale každé úplně jinak. Vlastně právě ta odlišnost přístupu, ta „barevnost“ je pro mě zajímavá.

Mimo DnV v současné době hostujete v Divadle Na Jezerce (Takový žertík, Kaviár nebo čočka) a hrajete v zájezdovém představení Kachna na pomerančích. Ve všech případech se jedná o komedie. Vybíráte si tento žánr záměrně?
Je to spíše otázka nabídek, které dostávám, v nich komedie převažují. Komediální tituly jsou pro zájezdová představení snáze prodejné.

Někteří herci z kamenných divadel, DnV nevyjímaje, si občas „rozšiřují obzory“ v netradičnějších projektech, které nejsou pro repertoár jejich domovských scén vhodné. Neláká vás pohostinsky si odskočit do jiného typu divadla, eventuálně si vyzkoušet nějaký experimentálnější tvar?
Osloven jsem byl, ale nepodařilo se mi to časově zorganizovat. Ano, rád bych si zkusil odlišný experimentálnější tvar. Bez ohledu na výsledek by mě zajímalo poznat práci na experimentální scéně jako takovou.

Ve kterých divadlech jste dříve ještě hostoval?
Mimo domovské scény jsem vlastně hrál pouze v zájezdových představeních. Například Pobřeží (Edward Albee), I motýli jsou volní (Leonard Gershe), Poker bez esa (Ivan Kraus), Hexenšús (John Graham) a další.

Máte čas navštěvovat i jiná divadla?
To je můj velký hřích a handicap, asi nejsem jediný z tohoto oboru. Přiznám se, že když už mám náhodou večer volný, tak jsem spíše doma s rodinou.

Zajímá vás, jaké vyjdou na inscenaci ohlasy v tisku? Sledujete recenze nebo kritiky?
To je kapitola sama pro sebe. Na rozdíl od některých mých kolegů ohlasy čtu, rozhodně nemůžu říct, že by mě kritika nezajímala. Možná se pletu, ale občas mám pocit, že kritici mají někdy až zbytečnou „pifku“ na Vinohradské divadlo, jako by byli lehce zaujatí. Samozřejmě, že kritika je od toho, aby pojmenovala, co si myslí, že je špatně nebo dobře. Poslední dobou se mi ale z ní – myslím to teď obecně, neplatí to stoprocentně – trochu vytrácí základní úcta k práci druhého. Je strašně jednoduché „plivnout“, ale my na zkouškách dřeme dva měsíce a výsledek inscenace dopředu neznáme.

Myslíte, že kritika dostatečně směřuje k vaší práci?
Mnohdy je to jen takový popis. Například jsem si přečetl: „Jan Šťastný hrál roli excentrického astrofyzika se směšně rozčepýřenými vlasy...“ V tom není nic, co bych si já mohl odnést. Rád si přečtu kritiku, ze které si něco převezmu a třeba po dohodě s režisérem i dodatečně zapracuji. Neříkám, že nic takového neexistuje, ale obecně mám pocit, že té opravdu fundované nebo konstruktivní kritiky ubývá.

Máte oblíbeného dramatika?
Možná to zní velice vzletně, ale já miluji Shakespeara. Je to tak „našlapané“ myšlenkami... Zdá se mi až neuvěřitelné, jak jsou jeho hry i po těch staletích stále platné, krásné, hluboké, veliké.

Zkoušel jste někdy inscenaci, s jejíž koncepcí jste se nedokázal ztotožnit?
Teď si nevybavím konkrétní titul, ale určitě se mi to za ta léta přihodilo. Ne každá práce vás naplní, ne s každým režisérem si porozumíte.
Řešil jste takovou situaci odmítnutím role?
Já jsem roli (tedy v rámci angažmá) nikdy nevrátil. Neumím si představit, že by došlo zkoušení takřka k premiéře a já bych řekl: „Tohleto já prostě nemůžu!“ Když něco tvoříte, rozebíráte hlouběji a hlouběji, postupně k tomu získáte určitý vztah. To je vlastně podstata herecké práce. Musíte mít vztah k tomu, co děláte, v opačném případě je to na vás vidět. Divák si koupí lístek a nezaslouží si, abyste dával najevo, že třeba nemáte představení rád.

Měl jste období, kdy jste necítil, že by vás práce herce naplňovala?
Stává se to, samozřejmě. Herectví je dost náročné povolání, fyzicky i psychicky. Člověku naskakují pochybnosti, několikrát už mě dostaly i do kolen a váhal jsem, zda mám u hraní zůstat. Na druhou stranu herec by nikdy neměl být spokojen, pochybnosti jsou vlastně svým způsobem důležité, protože mohou motivovat. Musí však zůstat v té „zdravé“ rovině.

Přihodil se vám výpadek textu? Jak řešíte obdobné situace?
Musím to zaklepat, ale paměť mám zatím docela slušnou. Člověk není stroj, stalo se mi to. Jsou kolegové, kteří to dokáží tzv. přehrát, na to já zrovna nemám. Improvizovat sice neumím, ale zatím jsem se z toho vždycky nějak dostal.

Objevil jste v sobě někdy skrze roli něco překvapivého?
To se mi stává. Role mě třeba nutí být cholerickým nebo takovým, jaký si mimo divadlo moc nedovolím být. Myslím, že v každém člověku je úplně všechno, záleží jen, co vyplave na povrch. Divadlo mám rád i proto, že mi umožní ventilovat, co bych v sobě jinak dusil.

Viděl jste dříve v divadle něco magického? Nebo patříte snad dokonce k těm, kteří jsou i po létech hraní stále divadlem fascinováni?
Mám to pořád. Myslím, že tohle se ve mně neopotřebovalo. Například když se jdu do divadla podívat na představení, na tu „druhou stranu“, je to pro mě pořád znovu a znovu velké překvapení. Takové fluidum, které je neopakovatelné, jedinečné, ničím nenahraditelné.

Čeká vás náročná sezóna. Titulní role v málo uváděné Shakespearově tragédii Richard Druhý, Robert Chiltern ve Wildeově Ideálním manželovi a také Dürrenmattova hra Herkules a Augiášův chlív...
Každá z těch rolí bude vyžadovat spoustu práce. Těším se na Ideálního manžela (v režii Jany Kališové), kde se s Oscarem Wildem po inscenaci Jak je důležité míti Filipa setkám už podruhé. Dürrenmatta začnu zkoušet až na jaře; režisér Jaroslav Brabec údajně přišel na způsob, jak bych mohl hrát 10 poslanců najednou, což bude asi velmi zajímavé. Momentálně ale žiji zkoušením Richarda Druhého s režisérkou Lucií Bělohradskou. Je to těžký boj, velká bitva se Shakespearem. Jsem toho plný a jsem hodně zvědavý na výsledek.