Rozhovor

Na sklonku minulého roku měla v nově otevřeném divadle Nová Spirála premiéru adaptace slavného filmu Madisonské mosty  v režii Viktorie Čermákové. V hlavních rolích se představili Vanda Hybnerová a Jan Révai. S režisérkou jsme hovořili nejen o vzniku této inscenace.

Co Vás přiválo k režii Madisonských mostů?
Přivedla mě k ní producentka Petra Horváthová, já bych do toho nikdy nešla. Její naprosté přesvědčení mi ale dodalo kuráž se do inscenace pustit, přestože mi příběh původně připadal málo hutný a dramatický. Právě pro jeho, mně celkem nepochopitelnou, oblibu u širokého spektra diváctva mi přišlo už také celkem zbytečné ho recyklovat divadlem. Zejména intimita příběhu, která podle mne potřebuje detailní záběry, a pak Nová Spirála, jež byla ještě loni v létě nepřesvědčivým staveništěm, se zdály být naprosto nekompatibilními stavebními kameny smysluplného divadelního projektu. Vlastně se mi jevila Spirála, kde bylo nadmíru složité si představit cokoli kompaktního a výtvarného, pro tento účel vyprávění příliš rozsáhlým a chladným prostorem, v němž koneckonců nebylo možné ani mluvit a být slyšen, přičemž i viditelnost se mi zdála pro většinu diváků značně problematická.

Takže jste se zalekla tak velkého prostoru pro ryze komorní obsazení…
Bála jsem se dost… až do první generálky před lidmi.

z inscenace Madisonské mosty (foto: Anna Hladká)

Musela jste se coby režisérka vyrovnávat v nově otevřeném divadle s nějakými úskalími?
Pracuje zde mnoho nadšených, skvělých lidí, ale ani jejich zápal nevyřeší jejich neodpovídající finanční ohodnocení, nezaplaší únavu a fakt, že se všichni s náročnými technologiemi učí pracovat a snaží se chápat a spolupracovat s množstvím cizích lidí. Než poznáte, že je na Vás někdo naštvaný, používá ironii, nebo Vám fandí a podrží Vás, chce to přece jen nějaký čas. Tady bylo mnoho věcí a lidí poprvé. Během měsíce nám dokonce odešlo pár klíčových spolupracovníků, většinou z důvodu přepracování. Také bylo velmi náročné koproducentství, jeho oboustranné chápání a koordinace v novém provozu, který ještě neměl ustanovené priority a struktury. Kdo za co může, kdo za co ručí, na koho se funkčně obracet, to všechno se muselo ve velké míře teprve ustanovovat, nebo řešit.

Nová Spirála se vyznačuje netypickým jevištěm, které je pro tvůrce do značné míry limitující. Co pro Vás tento fakt znamenal?
Bylo to mnoho bezesných nocí a debat, posedávání nad modelem a kreslení storyboardů. V průběhu zkoušek a zejména v koncovce zkoušení jsem měla permanentní stres, že někdo někam spadne, nebo na něj něco spadne, nebo se zasekne, nebo prostě jen nebude. Hrozí tu nejrůznější úskalí i úrazy. Hraní i v tzv. obyčejné aréně je náročné, ale aréna s pěti patry a intimní příběh k tomu… To byl opravdu hlavolam.

z inscenace Madisonské mosty (foto: Anna Hladká)

S Vandou Hybnerovou nespolupracujete poprvé. V čem je pro Vás coby herečka pro režisérku inspirující?
Vandu kdysi přivedl jeden kolega do divadelního souboru A studio jako svou přítelkyni. Už tehdy to byla pozoruhodná, krásná, statečná a komplikovaná bytost. Zkoušet s Vandou je náročné, je strašně svéhlavá, má zkušenosti a názor a neposlouchá režiséra. Úplně jí rozumím, byla jsem jako herečka dost podobná. Inspirující je v mnoha ohledech, nejen ve své profesi, ale z různých úhlů, je to hodně komplexní bytost. Vanda také režíruje, takže je těžké s ní mít rozpory, je totiž velmi zmužilá v prosazování svých záměrů a má ráda věci pod kontrolou. O to větší je zážitek, když se nakonec domluvíme, pochopíme a dokážeme se vzájemně dostrkat k uspokojivému, nebo dokonce radostnému zvládnutí spolupráce směrem k zážitku diváka a k naší společné výpovědi.

Do jaké míry jste ovlivňovala další složky inscenace, jimiž je například hudba a dotáčky?
Ovlivnění probíhá vždycky dost těžko postřehnutelně. Prostě spolu mluvíme, díváme se na obrazy, fotky, filmy, posíláme si kousky hudby a písní, které podle nás odpovídají zamýšlené náladě obsahu. Ovlivnění bude jistě vzájemné, což je myslím jeden z důvodů, proč mě divadlo už skoro půl století tak baví. Miluju pocit mentální spolupráce, nebo spíš tvorby. Ten pocit, jak se působením rozdílných osobností, zkušeností, vlivů a vkusu násobí a do premiéry vstupuje v takovém energetickém víru, který se rozletí mezi diváky. Ti ho zase podle účinku x krát znásobí a posílají zpět na jeviště. Je to nádhera. Čím lepší spolupracovníky si vyberete, tím závratnější jízda to bude. Pak je celkem fuk, kdo ovlivnil koho.

z inscenace Madisonské mosty (foto: Anna Hladká)

Jak vznikl nápad s kavárnou a zapojením diváků?
Dramatizace knihy nás ke kavárně vedla nějak sama a cítili jsme, že po dlouhém čase, kdy jsou na jevišti jen dva vášnivě zamilovaní, bude třeba uvést je zpět do reality jejich životních rolí skrze setkání s vnějším světem. Mně se zalíbila možnost propojit svět divadla s realitou diváků, na které jsme během přípravy hodně mysleli. Dokonce jsme si hypotetické diváky na zkouškách zástupně pojmenovali, abychom si je tak zpřítomnili a naše vyprávění jim pomyslně, ale srdečně, adresovali.

S jakými novinkami, co se technologie týče, jste se v Nové Spirále setkala?
Ve Spirále většina věcí funguje jinak, než je člověk zvyklý z běžného divadla. Ale pro mne, která nejsem moc technický typ, to znamená hlavně dlouhé čekání na technické úkony, jimž nerozumím. Takže na mne byl kladen zejména požadavek na vnitřní ukázněnost, víru ve spolupracovníky a svatou trpělivost.

z inscenace Laponsko – Děti jsou jen děti (foto: archiv Divadla Metro)

Jaké režie Vás v této sezoně ještě čekají?
Právě jsem začala zkoušet hru Rita v Divadle Metro. Jde o dost zvláštní komedii o nejdůležitějších věcech života i smrti a o tom, že je dobré mít někoho, kdo nám poradí, nebo Vás dokáže zvednout ze dna, a že úplně nejlepší je, když takového člověka najdeme sami ve svém srdci. Dvojici sourozenců, se kterými se život nemazlí, ostatně stejně jako s nikým z nás, hrají Jitka Ježková a Filip Rajmont. Bude to hezké, znají se od dětství a vlastně jsou skoro jako sourozenci. Hodně se nasmějeme a také jsme při zkoušení hodně smutní, ale moc nás to baví. Ostatně sezonu jsem otevírala taktéž v Divadle Metro českou premiérou hry Laponsko – Děti jsou jen děti. To je příběh o lidské potřebě harmonie a balance mezi magií a pravdou, zejména ve vztahu k našim nejbližším, a pak hlavně o svátcích, které jsou časem sdílení a lásky, jež se bez magie, ale ani bez pravdivosti, dlouho neobejde. Hrají v ní Markéta Plánková, Denisa Pfauserová nebo Petra Horváthová, Radek Zima a Jiří N. Jelínek. Ještě mě čeká práce na tanečním projektu Lysistrata, tu plánujeme s produkční skupinou Živá tvorba. Velmi se těším i na plenérový Máchův Máj  s Vršovickým divadlem MANA. Možná ještě do třetice stihnu před prázdninami rozjet nějakou další komedii. Měla by mít premiéru začátkem října. Držte mi palec.