Kartonový taťka

Jedna dosti povedená psychologická sonda do společensko-rodinných vztahů. Samotný děj je dobře vystavěn s několika překvapivými zvraty. Často jsou náročnější situace v té správné míře odlehčeny vtipem či místy trochu černým humorem. Celé to znamenitě graduje a rozhodně nijak nenudí. V několika místech mi to trochu připomínalo Srpen v zemi indiánů, ale netuším zda tam byla inspirace či je jistá podobnost jen náhodná. Co zde opravdu funguje jsou jednotlivé charaktery postav, jenž se skvěle doplňují a povedlo se je všechny skvěle ztvárnit. Výborné především trio M. Zimová, K. Oltová a J. Sklenář. Díky a tleskám.

85%. Hra maďarského dramatika I.Tasnádiho je velmi rafinovaně vystavěná. Na první pohled se tváří jako situační komedie o nepovedeném rodinném obědě, ale postupně se začínají objevovat celkem vážná témata - jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, jak velký vliv může na člověka mít nedostatek rodičovské lásky, obecně se řeší generační nesoulad nebo odlišnosti mezi konzervativním a liberálním pohledem na svět. Inscenace M.Vajdičky je svižná, vtipná, ale nacházejí se zde i celkem mrazivá místa. Hercům se podařilo přesně trefit groteskní stylizaci. Je to kus, který pobaví, ale zároveň hodně rezonuje s aktuální společenskou debatou. (více v článku na blogu)

85 %. Kolotoč absurdních situací, který během na každý pád vychýlené rodinné návštěvy nabere vskutku turbulentní razanci, zrcadlí naši osobní i společenskou nepoučitelnost, neschopnost oprostit se od vyprázdněných ideálů minulosti, zbavit se stigmat dědictví "začarovaného kruhu" manipulativních iluzí. Jak moc pokřivený hodnotový vzorec předáváme dalším generacím? Do jaké konkrétní podoby si ten náš odkaz asi "poslepují"? Náročnou groteskní stylizaci a černohumornou nadsázku se podařilo prostřednictvím precizní herecké souhry výborně udržet a předat divákům myšlenky hry se všemi valéry hořkosměšnosti tématu, včetně její citelně mrazivé pointy.

„Ten obraz má krizi!“ Tasnádiho tvorba, která je v maďarských konzervativních kruzích tabu, se vůbec poprvé ocitá na českém jevišti. Debut je to zdařilý po režijní i herecké stránce, přičemž vyzdvihnu K. Oltovou. Silné výkony pětice jsou dalším potvrzením, že Dlouhá je aktuálně z hlediska kvality dramaturgie jednou z nejzajímavějších pražských scén. Kartonový taťka patří k inscenacím, u kterých se sice smějete nad malostí a absurditami, ale zároveň vám zhořkne v puse, protože vidíte denní realitu na poli politickém a rodinném, kde často každý žije jen sám v sobě a pro sebe. Spolu v prostoru, ale sami. Dokážeme ještě v iluzi zahlédnout pravdu?