Gimli35

Za pořádně drsný vtip inscenace považuji fakt, že sice pojednává o úzkosti, zároveň ale vytváří situace, které mohou na diváky a divačky působit - jemně řečeno - dost nekomfortně. Mám na mysli hojné interakce s publikem, které se na mé repríze místy dostaly až do (pro mne) nepěkně vlezlé podoby. Ale možná byla chyba i na mé straně, nebyl jsem úplně v rozpoložení, v němž bych si tenhle prvek mohl užít. Hlavní pochvala míří za dvojicí přítomných jeptišek (!) za to, s jakou grácií zvládly své zapojení do představení.

95 % a slzy smíchu.

85 % a nebýt postupně uvadajícího tempa přibližně ve druhé polovině večera, dal bych možná i víc. Velmi totiž pro mne zafungovalo propojení naživo hraných písní Deža Ursinyho (jehož hudbu jsem doposud neznal) v uhrančivé interpretaci účinkujících se sondou do vztahu otce a syna, obzvlášť v první polovině i hodně zábavné. Výtečně je také zpracován protiklad unaveného stárnoucího Deža ve rtuťovitě proměnlivém podání J. Kolaříka a s rozkoší rebelujícího Kuby M. Bendy, které v různých rolích doplňuje obdivuhodně všestranná M. Matulová.

65 %. S Realitami mám dost podobný problém jako s Discolandem - i tentokrát jako by Erbes a Jedinák byli tak fascinováni sesbíraným materiálem a možností předložit ho divákům v co nejširší podobě, že se příliš neohlíželi na dynamiku inscenace, která se tím pádem místy dost vleče. K plusům je ovšem třeba řadit důležité téma a opravdu povedený začátek a konec. Herecky zaujal především D. Buš.

75 %. Asi před měsícem jsem v NoDu viděl inscenaci Jak se dělá divadlo, takže trochu podobně zaměřenou Insomnii chápu jako takový její temnější a introvertnější protipól. Po obtížně uchopitelném snovém začátku se dostává k divácky vděčnějšímu popisu generálkového týdne z režisérského pohledu a zazní spousta skvělých hořkosměšných postřehů. Závěrem je pak zpětně objasněn úvod a spolu se scénografickým řešením dotváří zčásti možná až děsivý náhled do života divadelníka, který už mezi životem a divadlem neumí rozlišovat. I když - tak to přece vždycky chtěl! Nebo...?

Měl jsem pocit, že jdu na křehkou filosofickou věc, místo toho jsem dostal zábavnou hříčku, ovšem pobavil jsem se velmi. Kromě vizuality na mne zapůsobila především šíře hereckých rejstříků všech tří pánů, kterým přirozeně vévodí T. Petřík coby ukázková drama queen, ale ani S. Toman s P. Uhlíkem rozhodně nezůstávají pozadu. Četné zcizováky mne bavily též, obzvlášť odkaz na píseň Mám styl Čendy jsem fakt nečekal. A závěrečný pohřeb postavy T. Petříka byl coby kontrapunkt předchozí exprese prostě krásný, jakkoli sentimentálně to asi zní.

75 %. Pařízek není zrovna režisér mého diváckého srdce, ale tady jsme se potkali. Po expresivním začátku následuje několik opravdu povedených sugestivních scén z Remarquova románu, obzvlášť odzbrojující je monolog S. Majera o dovolené během války. Následuje rafinovaně vymyšlená přestávka, kdy je možné se občerstvit, zatímco účinkující mluví o válce, aniž by to vlastně někoho zajímalo. Druhá část ze současnosti je také dobrá, ovšem přece jen na mě více zapůsobil silnější Remarqův text a díky němu i závěr, který se k osvědčenému románu vrací. Celkově solidní, aktuální a divácky vlastně docela vstřícná inscenace.