Vzpomínám si, jak jsem před několika lety četl knihu rakouského spisovatele Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse a jak mi přišla nesmírně nudná. Možná byla chyba na mé straně, možná jsem ji zkrátka jen nepochopil. O to zvědavější jsem byl, jak se s nesnadným textem utkají studenti Divadelní fakulty JAMU.

Po zhlédnutí inscenace Lidé bez vlastností, uvedené v DISKu v rámci festivalu Zlomvaz, musím s ulehčením konstatovat, že mladý tvůrčí tým archaickou předlohu zdařile modernizoval. Adaptace Musilových románů je, jak sami inscenátoři píší, volná – díky tomu si s vlastní dramatizací mohli trochu „pohrát“. Obzvlášť první polovina se nese v tomto duchu, úvodní sled krátkých bizarních skečů za doprovodu energické rockové hudby je toho nejlepším příkladem. Navíc je inscenace prostoupena dekadentní, až erotickou atmosférou, prostředí pochybného podniku nedaleko internátu k tomu ostatně přímo navádí.

Scénografie Adély Szturcové si vystačila s železným kruhem, ze kterého visely zlaté řetězy, a zadní stěnou tvořenou obrovskými reproduktory. Kruh s řetězovým závěsem se různě nakláněl a řetězy dle toho sjížděly na jednu stranu či zůstaly v prstencovém tvaru, což společně s nasvícením reproduktorů přenášelo postavy v prostoru a dovolovalo efektní vstupy na scénu. Kromě toho byl závěs využit i jako projekční plátno při pseudovědecké přednášce.

S dlouhatánskými filozofickými pasážemi, které považuji za jeden z hlavních problémů Musilova románu, si brněnští poradili asi nejsmysluplnější cestou – zironizovali je. Přesněji řečeno, několikrát je přetavili do záměrně trapných monologů v podání Hofa (Jan Valeš), vědou zcela pohlceného matematika bez sociální inteligence, či v podání dalších nepříliš sympatických postav.  

Sám Törless (Tomáš Slabiňák) není kdovíjak výraznou postavou, většinou představuje spíše zástupce mlčící většiny, jehož morálka sice není pokřivená jako u šikanátorů, ale především sám nechce mít problémy. Zato Beineberg Martina Mihála, který publikum Zlomvazu zaujal už loni v monodramatu Na tom nesejde, je téměř zosobněním zla: arogantní, krutý manipulátor neštítící se obzvlášť drsného psychického nátlaku. Fyzické násilí zase přináší Gerda (Tereza Havránková) promlouvající i k dnešku svými šovinistickými utopiemi o potřebném životním prostoru. Toto nadčasové téma se nenápadně propisuje do celé inscenace – černé košile studentů jako by odkazovaly k italskému fašismu. Basini (Adam Kořán), oběť šikany i drobný zlodějíček, působí jako bezelstný, jednoduchý kluk. Proti svým tyranům, kterým jinak oddaně slouží, se odváží vystoupit jen jednou a vzápětí je ztrestán dalším Beinebergovým psychickým trikem, tentokrát s nenabitou pistolí.

Snad jediná podstatnější výtka by mohla směřovat k délce, některé výstupy by bylo možné zcela bez problému škrtnout. Složité monology či abstraktní dialogy střídané s poutavějšími, „akčnějšími“ scénami tvořily – přes veškeré vizuální hrátky – ke konci již trochu únavné schéma. Obecně bych se však Lidi bez vlastností nebál označit za nadprůměrný studentský počin. Silný závěr (Törlessův odchod z ústavu) byl jasnou a smysluplnou tečkou a celkově šmrncovní, energické a mírně sebeshazující zpracování poněkud zastaralého textu plného lidí, kteří se berou smrtelně vážně, mne velice bavilo. Vlastně až do té míry, že jsem přestal sledovat, zda byly všechny myšlenky a témata (šikana, hierarchie ve skupině, filozofie, láska…) eklektické inscenace jasně artikulovány a jestli mne jimi režie Marka Davida příliš nezahltila.