Jan Vorlíček

Povedená scéna, poměrně zajímavě rozjetá první třetina, Marta Dancingerová soustředěná na velký výkon. Vše přišlo vniveč, protože spojení osudů Hedy a té hollywoodské holky nefungovalo. Bylo prováděné na sílu, ve spěchu a postavám ho nešlo moc věřit.

Nevím, jestli to byl insenační záměr, a pokud ano, netuším, jak ho provedli, ale když jsem se po představení vracel z Anenského náměstí pěšky k autu na Karlák, navnímal jsem desítky zajímavých lidí a situací, kterých bych si normálně nevšiml.
Hra naprosto dokonale propojila světy bláznovství a šoubyznysu, mezi kterými se pohybuje každý z nás a hledá si své místo na Slunci.
Ač jsem původně nechápal význam názvu hry, tak po představení jsem se zcela přirozeně ocitl uvnitř banánu, nasedl do auta, pustil The Doors a zůstal v něm až do návratu domů. Dokonalá souhra.

Takto silné a těžké téma musí stát na přesných hereckých výkonech, což toto představení naplnilo do posledního detailu. Jak Aleš Bílík, tak Tomáš Dalecký byli v rolích bratří naprosto přesní a to ve všech polohách svých postav (a že jich hlavně v případě Katuriana bylo), stejně tak duo Havlínek, Kalvoda našlo přesnou hranici mezi satirou a temným odkazem, který jejich postavy měly přinést. Velmi funkční a atmosféru dokreslující byla i scéna.

Je to už takřka 20 let, co jsem viděl v ČK. Představení mě oslovilo již tenkrát, nicméně toto ztvárnění v Rokoku zanechalo dojem ještě o chlup hlubší.

Byly okamžiky, kdy mi přišla hra vtipná a rafinovaně rozvíjející charaktery a traumata jednotlivých postav. Jenže místo gradace hry jsem se utopil v neúnosném přílivu řevu, hysterie a nadbytečných vulgarit. Když se otočila v závěru scéna, vnímal jsem to jen jako skvělý technický nápad a ne jako dechberoucí vyústění osudů všech zúčastněných. A kartonový taťka poté mohl říkat cokoliv, ale mě se to již nedotklo.

Herecky byla skvělá Klára Oltová. Naopak výkon Magdalény Zimové mi tentokrát přišel málo uvěřitelný.

Oproti představení Šli tři Šlitři se toto představení věnuje jen Šlitrovi muzikantovi. Jde o pásmo jeho známých i méně známých písní (všechny písně, které zazněly, jsou jiné než v představení Šli tři Šlitři) bez nějaké spojující dějové linky.

Pro mě jeden z nejautentičtějších a nejucelenějších pokusů zpracovat téma mezigeneračního vnímání odlišné sexuální orientace a lásky vůbec.
V druhé půlce jsem sice měl chvílemi pocit, že hra emoce ždíme trochu přes závit, a do příběhu násilně přidává všechny stereotypy, které si člověk k tématu umí představit, ale samotnému zpracovávání a hereckým výkonům moc vytknout nelze.
Představení má díky své přímočarosti a výrazové jednoduchosti potenciál pohnout svědomím mnoha konzervám, aniž by je to nějak pohoršilo, a proto mladí choďte na brigády a kupujte lístky svým předkům a pár předsudků z tohoto světa zmizí.

Krásně napsaná hra, která roky a přes různé herecké obměny funguje stále stejně. Asi díky Svěrákovi, který si roli učitele stále drží bez alternace (už jich je na začátku roku 2025 jen 6, kde Zdeněk Svěrák nemá alternaci). Spolu se Záskokem divácky nejvděčnější a vždy nejdříve vyprodána (za 2 vteřiny, některé ostatní klidně až za 6 vteřin).

Hru v obsazení hodně proměnil po smrti Ladislava Smoljaka Zdeněk Svěrák angažováním synů svých kolegů do role Hlaváčka. Viděl jsem jak Josku Čepelku, tak Vojtu Kotka a nutno říci, že vyznění hry pro mě zůstalo naprosto stejné. Obzvláště Vojta Kotek i jako mediálně známa tvář našel klíč k tomu do souboru zapadnout. Za těch 15 let, co roli hraje už si v ní i více dovolí a se Zdeňkem Svěrákem tvoří kouzelnou dvojici. Zároveň to ale nikdy nepřesáhlo nějakou míru, která by diváka DJC vyvedla z jeho očekávání.
A těší mě, že sem tam se jako Hlaváček stále objeví i Petr Brukner.

U této hry, kterou lze považovat i pro širokou veřejnost jako jednu z nejznámějších (možná i kvůli staršímu záznamu pro TV), mě trochu mrzí, že ji původní herecká garnitura trochu hodila přes palubu a Svěrák, Čepelka a Brukner v ní již téměř nevystupují (Svěrák tak jednou do roka a většinou na zadaném představení). Táborský, Šimon a Reidinger nejsou špatní, ale stejně bych rád ještě jednou viděl Miloně jako Jasoně. Takto jde o hru, kterou jsem v DJC nejdéle neviděl. Naposledy na konci roku 2018 ještě s Jaroslavem Weigelem jako Vševědem, ale už tenkrát s Táborským, Šimonem a Reidingerem.

Ve hře dnes naprosto exceluje Miloň Čepelka, který si ji velmi užívá. Naposledy jsem viděl v roce 2024 relativně výjimečně i se Zdeňkem Svěrákem jako lékařem, ale stejně za hlavní hvězdu byl jednoznačně Čepelka. Jeho kreace na zámku jsou nedostižné.

Kdybych měl říci, který hra mě v DJC nejméně baví, tak kromě Českého nebe to bude Blaník. Přitom je napsána pěkně, ale nějak mi nesedla (vždy mě trochu vytáčel konec s hraním kuželek).

První hra, kterou jsem kdy v DJC v devadesátých letech viděl, a která mě naučila to divadlo (a obecně divadlo) mít rád.
Hru jsem naposledy viděl na jaře 2024 a nemohl jsem uvěřit tomu, co stále dokáže Miloň Čepelka vyzpívat. Zdeněk Svěrák za ním též ve zpěvu moc nezaostává (a v komice vůbec), takže těch 30 min opery je stále nejhutnější zážitek, který můžete v tomto divadle zažít. Skvěle zapadl Robert Bárta jako Krišna. Milan Svoboda není pomateným dirigentem jako byl Pavel Vondruška, ale myslím, že za těch 15 let, co tu hru hraje, už se k němu blíží.

Jedna z ne tak profláklých her DJC, kterou mám rád, ačkoliv ji hrají párkrát za sezónu. Ve hře dostal poprvé větší roli (vystupuje i v semináři) Zdeněk Škrdlant a dokazuje, že princip vytahování kulisáků na jeviště stále funguje. A leckdy lépe než akvizice školených herců.

Hra se za ty roky pro mě nejvíce z repertoáru DJC proměnila. Pamatuji se, jak jsem krátce po premiéře neměl rád alternace se Zdeňkem Svěrákem, který mi přišel oproti Smoljakovi příliš vitální. A sotva Svěrák stačil do té "senility" dorůst, předal roli Táborskému (hraje tak v 80 % případech), u kterého mu to stáří spojené s poslechem promluv profesora Nejedlého taky moc nemohu věřit. A podobné je to i u Marka Šimona jako Motyčky. Trochu se tak ztrácí to kouzlo hry, které jsem tam dříve viděl.

Pamatuji si, jak jsem krátce po premiéře v roce 2002 byl ze hry zklamaný. Některé vtípky mi přišly jednodušší a příliš prvoplánové. Po více než 20 letech, kdy jsem shlédnul reprízu s Vojtou Kotkem v roli Dr. Žáby musí svůj názor opravit. Ta hra je mnohem blíže svým humorem svým předchůdkyním z dílny S+S než se mi zdálo tenkrát. Zestárla dobře (nebo já).
Vojta Kotek zapadl natolik, že téměř žádný divák neodcházel zklamaný z toho, že na fermanu není napsáno jméno Zdeněk Svěrák.

Jak plyne čas, tak se tato hra stává mou čím dále oblíbenější. Možná proto, že v ní zatím nezasáhly žádné větší alternace (Svěrák s Čepelkou hrají nyní (začátek roku 2025) vždy a Petr Brukner jako Kulhánek tak ve třetině repríz). Je to takový etalon toho, že kouzlo divadla je už 58 sezón stejné (za prvních 30 let osobně neručím, ale myslím si to).

Kdysi má nejoblíbenější hra, ve které jsem žral Jaroslava Weigela jako Hlavsu. Robert Bárta ho naprosto dokonale nahradil. Stejně tak role matky/Ptáčka skvěle sedí Marku Šimonovi.
Na jaře 2024 jsem nemohl odolat a šel se podívat na alternaci Ondřeje Vetchého a bohužel on je za mě jediná herecká akvizice v DJC za poslední roky, která mi zkrátka nesedí. Hlavně v roli Smrtky naprosto zbytečně přehrává a snaží se z role dělat něco, co tam podle mě autoři nedali. Jeho výkon mě rušil i v Dobytí severního pólu, ale tady je to o řád horší. Možná to je nezvykem, ale s Kotkem, Táborským či Joskou Čepelkou nemám nejmenší problém. Naopak jsou skvělí.

Po letech jsem si dal kvůli Vojtovi Kotkovi v roli učitele (na jeho premiéře 30.10.2024). Tím, že ctí zásady divadla a hraje roli přesně tak, jak byla napsána a hrána vždy, funguje i toto omlazení dokonale. Před pár lety bych nečekal, že to bez S+S může fungovat dál, ale funguje. Je to malý zázrak. Fungují profesionální herci i nově dosazení kulisáci (např. Petr Reidinger je dnes klíčovou postavou divadla).

Vojta Kotek byl hodně nervózní, ale ke své roli přistoupil se vší pokorou, a dočkal se bouřlivých ovací, až musel v hledišti sedící Zdeněk Svěrák zatlačit slzu.

Tato Kytice je první, kterou jsem kdy viděl, a hodně mě překvapilo její tempo, vtip i poetika, které fungují i na dnešního diváka. Za celých 200 minut jsem se ani jednou nenudil. Nevadilo mi ani připsané a vůči poetice Kytice zdánlivě hodně kontrastní finále. Jen mi bylo trochu líto těch 80 % spoludiváků, kteří evidentně v 70. letech viděli Kytici několikrát a zkrátka žádné změny nechtěli a dávali to najevo. V menší míře tento efekt nastal i u Polednice a Zlatého kolovratu. Ale vlastně i tato zkušenost dokresluje sílu fenoménu semaforské Kytice.

Pochválit nutno mladé tváře Natálii Hrychovou, Barbora Šampalíkovou či Štěpánku Pečenkovou.

Nevím, jestli jsem náhle ztratil smysl pro humor, nebo ho ve hře bylo málo, ale jak hra plynula, tak mě více nudila než bavila. Vtipy mi přišly stále stejné, ve hře nebylo žádné překvapení či nějaký inscenační nápad. Kdyby na jevišti nebyl geniální Filip Rajmnont a skvělá taneční vystoupení čtyř královen, ve hře už by nezbylo téměř nic.
Nepřesvědčivé mi přišly výkony hlavně Kataríny Mišejkové, Oskara Hese i Bohdany Pavlíkové.

U Dianišky už člověk ví, co v divadle dostane. Zajímavé střípky z historie zamotané do vtipných a důvtipných souvislostí. I tentokrát jsem odešel poučen se zapnutou wikipedií hned ve frontě na kabáty, pobaven a s pocitem, že jsem se na dvě hodiny ponořil do atmosféry doby dávno minulé. A co je pro mě na Dianiškových hrách ještě důležité, že baví i pubertálního syna.
A ještě jedna věc. Natálie Holíková podala bezchybný výkon a byla pro mě naprosto autentická.

85 %
Umím si představit mnoho těch co Havla s parohy, Vieru Husákovou zpívající královnu Koloběžku nebo Beneše zpívajícího Mercuryho The Show Must Go On nezkousnou. Umím si představit mnoho těch, kterým výklad dějinných událostí a souvislostí přijde příliš svérázný a povrchní. Pro mě je ovšem Dianiškova hra přesně na hraně mého vkusu i humoru. A jelikož se přes mé chvilkové pochybnosti podařilo hru v druhé půli vypointovat, hodnotím vysoko.

Z herců mé zaujal Vasil Fridrich, Markéta Stehlíková, Lucie Žáčková a Romana Widenková. Nepochopil jsem jen angažování neherce (?) Jindřicha Herbsta do menších postav.

Při sledování inscenace jsem si uvědomil, kolik silných témat se na životních osudech V+W+J dá najít a rozvinout. Hra se jich snažila ťuknout hodně za cenu jisté klipovitosti a nevyrovnanosti, kdy silné scény střídala hudební či komická čísla. Možná by takový koncept ani nevadil, kdyby některé scény byly emotivněji odzpívané a lépe odehrané.
Už dlouho mě v divadle tak nerušil herecký výkon jako v případě Tomáše Havlínka v roli Wericha. V komických scénách chyběla komika, ve vážnějších zase přebývala. Aleš Bílík byl jako Voskovec autentičtější.
Škoda, dojem z hry to výrazně zkazilo.

Bohužel pro mě hra nenaplnila potenciál, který jsem cítil jak z tématu jako takového, tak z klasického dianiškovského pojetí, které mi většinou konvenuje.

To začalo fungovat až v druhé polovině, kdy humor opravdu začal být absurdním černým humorem a přirozeně ústil do mrazivějších a emotivnějších scén.
V první půli to bohužel nefungovalo vůbec. Sledoval jsem jen sled scén bez vtipu, dramatičnosti či nějaké hlubší myšlenky.

První polovina byla tuctová konverzačka bez náznaku nápadu či dramatičnosti. Druhá půle měla větší spád a invenci a nakonec jsem neodcházel tak zklamán jako jsem byl o přestávce.
Ocenit musím výkon Michala Isteníka, který představení hodně držel.