Po úspěšném Konci rudého člověka a komorním projektu Valčík náhody je Kartonový taťka další spoluprácí Divadla v Dlouhé s režisérem Michalem Vajdičkou. A opět je to spolupráce úspěšná, díky níž vznikl divácky atraktivní tvar, který ale přináší i vysoce aktuální pohled na současnou společenskou situaci.

Hra maďarského dramatika Istvána Tasnádiho je velmi rafinovaně vystavěná. Na první pohled se tváří jako situační komedie o jednom nepovedeném rodinném obědě. A humoru je ve Vajdičkově inscenaci skutečně mnoho, pramení z neshod mezi jednotlivými členy domácnosti, ale především z výchozí situace, že vdova Eva si není ochotná připustit ztrátu svého manžela a na návštěvu ke svému bratrovi Karlovi přijde s kartonovou podobiznou zesnulého muže, což se zbytek rodiny snaží taktně přecházet.

Pod zábavnými, někdy až do absurdna vypointovanými dialogy se postupně začínají objevovat celkem vážná témata - jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, jak velký vliv může na člověka mít nedostatek rodičovské lásky, obecně se řeší generační nesoulad nebo odlišnosti mezi konzervativním a liberálním pohledem na svět. Tasnádi se chytře nestaví na žádnou stranu naznačených sporů, každá z postav má svou pravdu a jejímu úhlu pohledu lze rozumět. Celé to graduje až k nečekaně mrazivé pointě, jenž přesahuje rodinnou problematiku a ukazuje na celospolečenský jev, kdy je snaha opět nastolit vládu pevné ruky, která by vnesla řád do hodnotově rozdrobené společnosti. Překvapivě je hybatelem dění představitelka nejmladší generace a nikoliv na "staré dobré časy" vzpomínající rodiče. Autorův sarkasmus dává znát, že v Maďarsku mají s obratem k neliberální demokracii své smutné zkušenosti.

Na první pohled překvapí scénografické řešení Pavola Andraška, kdy je jeviště smrsknuto do jednoho malého pokoje představujícího kuchyni. Ukazuje se ovšem, že takto přísně ohraničený prostor velmi dobře funguje jako katalyzátor dění, navíc umožňuje i jednu hezkou pointu. 

Takto ostře až groteskně pojatá černá komedie vyžaduje od herců preciznost, aby se z jejich postav nestaly karikatury. V Dlouhé se povedlo text herecky maximálně vytěžit. Jan Sklenář je jako Karel přesnou studií nemotorného intelektuála, který je pevně přesvědčen o svých zásadách, ale život se mu zatím rozpadá pod rukama. Klára Oltová dokáže Evu zahrát na hraně hysterie, aniž by to začalo být časem únavné. Magdalena Zimová má cit pro přesný timing jedovatých hlášek, kterými jako Jitka častuje svého manžela. Velký vývoj mají postavy dětí - ať už je to Hugo, kterého Miroslav Zavičár graduje od totálního outsidera po člověka, který si umí prosadit svou, nebo Magda, jež v podání Kristýny Jedličkové působí zprvu jako sympatická volnomyšlenkářka, aby ji prožité zkušenosti vrhly na úplně opačnou stranu názorového spektra.

Kdo se chce na svižnou stominutovou inscenaci vydat jen jako na komedii, jistě nebude zklamán, humoru je zde dostatek. Zároveň má ale Vajdičkův nový počin zřetelnou nadstavbu a silně rezonuje s dnešní společenskou debatou, aniž by se uchyloval k nějakému moralizování.