Rozhovor

S režisérem Petrem Svojtkou jsme se setkali při příležitosti premiéry v Divadle Bez zábradlí, pro které přichystal novou komedii Clémenta Michela Účet. A protože během loňské sezony rozhodně nezahálel, ohlédli jsme se i za dalšími inscenacemi, jež pro česká divadla nastudoval.

Naposledy jsme spolu hovořili před rokem při příležitosti premiéry komedie Berlín Berlín. Co se u vás za tu dobu změnilo?
Tož, děti mi o rok zestárly. Já jsem o rok moudřejší a zkušenější – a taky krásnější… No, to jsem se trošku ulhal - spíš plešatější. A s tou moudrostí to taky nebude bůhvíco. (usmívá se) Ale na to se asi neptáte. Co se divadla týče, nazkoušel jsem čtyři inscenace a pět dalších mám rozpracovaných. Naši hru o Otovi Pavlovi Jak jsem potkal ďábla (spoluautorem je Jiří Janků, pozn. autora) přeložila do hebrejštiny, zrežírovala v Jeruzalémě a odpremiérovala na začátku září Hadar Galron. Z toho máme samozřejmě velikou radost. A ještě - na konci června jsem měl na repertoáru českých divadel 25 „živých“ inscenací. To je zatím můj rekord. Nezáměrný!

K mnohým projektům se ještě vrátím, nicméně v Divadle Bez zábradlí máte těsně po premiéře komedie Účet. Čím vás zaujala?
Je to zábavná francouzská komedie z rodu Obrazu Yasminy Rezy. Na víkend se na venkově sejdou tři letití kamarádi, tři muži se zcela odlišnými pohledy na lásku, partnerské vztahy, na manželství a rodinu, na svět. Zábavné jsou jejich pře, konflikty, třesky mezi nimi a také – a to mám asi nejraději – dojde k několika nečekaným, překvapivým zvratům. Pánská část publika se může v určitou chvíli identifikovat s některou z postav, pro dámskou může být zajímavý zas voyerský vhled do mužského uvažování, do mužských duší, do našich testosteronových tajemství…

Divadlo Bez zábradlí - Účet (foto: Tereza Křenová)

Podle jakého klíče jste vybíral obsazení?
Nejprve myslím padlo jméno Jirky Hány, s nímž spolupracuju už víc než dvacet let – a hraje také klíčovou postavu agenta Stasi Wernera v inscenaci Berlín Berlín Divadla Bez zábradlí, již jsem režíroval. S Jirkou jsme začali v Lakomé Barce na Kladně, a pak intenzivně pokračovali v Městských divadlech pražských: od Monty Pythonova létajícího kabaretu přes Superčlověka, Viktora K. a Perplex po Francina v Postřižinách či poradce amerického prezidenta Archera Browna v inscenaci Listopad, která se už více než deset let stále hraje. Jirka se nám hodil na puntičkářského singl podivína Julese. Do role zdánlivě sucharského univerzitního profesora jsme obsadili úsporného Martina Kubačáka – jsem moc rád za tuhle naši další spolupráci po inscenaci Berlín Berlín. Postava donchuána Alexe nám zas přišla ideální pro herce fyzicky vskutku impozantního – pro novou krev českého divadla - Adama Vaculu. Rád jsem se s ním pracovně potkal a poznal.

Budete s Divadlem Bez zábradlí pracovat kontinuálněji?
To ukáže čas… Myslím, že příprava inscenací Berlín Berlín i Účet obě strany bavila, čili bych řekl, že jsme další spolupráci otevřeni. Nic konkrétnějšího ale zatím v diářích nemáme.

V loňské sezoně měla premiéru v Divadle na Vinohradech vaše inscenace hry Srpen v zemi indiánů. Kolik času vám zabrala její příprava?
Je to velká inscenace velkého textu ve velkém divadle, čili málo času to rozhodně nebylo. S dramaturgem Jirkou Janků a výtvarníky Michalem Syrovým a Agnieszkou Pátou jsme začali studiem historie té horké „země indiánů“, tedy „Osage County“ v Oklahomě, kde se drama odehrává, a všech ohavností, které bledé tváře na tomhle místě spáchali. Zhlédli jsme film Martina Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce, a především četli knihu Krvavé prachy Davida Granna. Lettsova hra není jen velkým rodinným dramatem, je metaforou – stejně jako třeba Albeeho Kdo se bojí Virgínie Woolfové – je metaforou americké společnosti, potažmo celé západní civilizace. Všechno dění v domě Westonů je nahlíženo stoickou indiánkou Johnnou, u nás ji ztvárnila Tonička Talacková, která všechny ty „běžné“ rodinné ukrutnosti přijímá s lehkým podivem. Ona vždy zasáhne ve chvíli, kdy bílí selhávají – zachrání dítě před znásilněním; poskytne náručí dceři, hroutící se po úmrtí otce; jako jediná se fakticky stará o nemocnou stařenu. Její poslední slova hry „tak takhle končí svět“, když konejší všemi opuštěnou umírající Violet, jsou více než výmluvným dokladem téhle metafory.

Divadlo na Vinohradech - Srpen v zemi indiánů (foto: Petr Chodura)

Čím je pro vás tento text výjimečný?
Jsou hry špatné, jsou hry průměrné, jsou hry skvělé, jsou hry výjimečné a pak – jsou hry uhrančivé. Za svou kariéru jsem dělal přes sto her a dvě a půl z nich byly uhrančivé. Srpen v zemi indiánů je jednou z nich, tou stoprocentně uhrančivou. Poznáte ji tak, že od první chvíle jsou všichni tvůrci hrou doslova posedlí. Zkoušení probíhá v jistém stavu horečnatosti, vše se valí kupředu, není vteřina na oddech. Všichni jsou pohlceni, uhranuti. Je to jednak strhujícím tématem a pak všichni mají v té hře velký úkol – ať už inscenátoři, ale především herci, kteří všichni ztvárňují krásné, velké, mnohovrstevnaté a hluboké role.

Bylo pro vás obsazení hlavních rolí Reginou Rázlovou a Andreou Elsnerovou jasnou volbou?
Takhle se to nedá říct. U divadla není nikdy nic apriorní. Vše je tektonické, v pohybu, vše se dlouze zvažuje, přemýšlí se o variantách, a co by z nich vyplývalo. Samozřejmě obě dámy jsou mimořádné herečky, skvěle rezonující s postavami – a obě se s úkoly výjimečným způsobem popasovaly; ovšem mimořádných hereček má Vinohradské divadlo celý soubor… To byl ostatně také jeden z důvodů, proč se nakonec vedení divadla rozhodlo tuto hru uvést: Srpen v zemi indiánů, to není jen Violet a Barbara, ale minimálně pět dalších velkých a krásných hereckých příležitostí pro dámy, což je nevídané. A za mě jsou v inscenaci skvělé všechny! I pánské role jsou krásné – a naši páni v nich eňo ňuno… Při obsazování jakékoli hry je zásadní vnímat obsazení jako celek. Když máte Tři sestry, nestačí být přesvědčen, že skvěle obsadíte Mášu; daleko důležitější je úvaha, kdo bude pro tuhle Mášu Irinou a kdo Olgou a jestli tahle trojice dává dohromady nějaký smysl. A pak - kdo k těm třem ještě bude Natašou… Už jen typové (případně i věkové, neřku-li dnes i pohlavní) obsazení znamená klíčový aspekt interpretace celé inscenace. Ale zpět k vaší otázce – ano, Regina Rázlová i Andrea Elsnerová byly v obsazení usazené velice brzy.

S jakými pocity sledujete „srpnové“ reprízy?
Zdá se, že inscenace je divácky velmi dobře přijímaná, což mě samozřejmě nesmírně těší. Teď budeme po prázdninové pauze oprašovat, tak doufám, že vše dáme úspěšně do fazóny.

Divadlo Hybernia - Otec v šestinedělí (foto: archiv Divadla Hybernia)

S Romanem Vojtkem jste také strávil několik týdnů intenzivním zkoušením monodramatu v Divadle Hybernia Otec v šestinedělí. Tuším správně, že je podobný žánr výzvou nejen pro herce, ale i pro režiséra?
Chá! Otec v šestinedělí bylo veliké, veliké dobrodružství. Poprvé jsme se s nynějším uměleckým šéfem Hybernie Otou Faifrem o tomhle projektu bavili asi před šesti lety, to byl ještě mým kolegou v Městských divadlech pražských. Na začátku byla jeho velice vtipná novelka, sepsaná na základě zážitků z období příprav na otcovství a prvních týdnů po narození potomka. Několik let byl projekt u ledu, pak ho Ota znovu oživil, když po covidu nastoupil do Hybernie. Oslovili jsme Romana Vojtka, který k našemu úžasu kývnul. Z Otovy prózy jsme nejdřív vybírali to, co nám přišlo nejzábavnější a zároveň nejvhodnější k převodu na jeviště. Několik týdnů jsme se scházeli s Romanem, Otou, Michalem Novákem (filmařem, který měl v inscenaci na starosti velice důležité projekce, pozn. autora), a s dramaturgem Jirkou Janků – a brainstormovali, vymýšleli a pouštěli si fantazii na špacír. A nakonec i seskládali osu představení, libreto. Byli jsme tvůrčí skupinou otců celkem třinácti dětí… A pak přišlo zkoušení.

Jak probíhalo?
Tohle byla naše druhá spolupráce s Romanem a musím říct, že jsem z něj absolutně nadšený. Roman je neuvěřitelně mnohostranně herecky, pěvecky i tanečně disponovaný, neuvěřitelně kreativní a také – neuvěřitelně pokorný. Bez něj by snad ta inscenace ani nevznikla. Minimálně by nebyla taková, jaké je. Blbli jsme si spolu, vymýšleli kraviny, dávali dohromady skeče, z nichž je představení seskládáno. Navíc za námi občas zavítal docent Martin Pacek, který secvičil pohybová čísla a dal jim šmrnc. Klobouk dolů, Roman to dělá jedinečně. Je okouzlující, je vtipný, je dojemný. A je sám… Je to zvláštní disciplína – One Man Show. Jen vy a publikum, nikdo vám nepomůže, žádný kolega, nikdo jiný vás nenakopne, všechno musíte odtáhnout sám, ani na půl vteřinu nesmíte povolit – musíte stále hrát, stříhat, zpívat, tančit, smát se, křičet, být něžný, celé dvě hodiny být v plném nasazení „onlajn“. Při zkoušení jsme na to byli aspoň dva. Teď už je většinou sám. Roman má opravdu můj velký obdiv a respekt!

Divadlo Lucie Bílé - Co to píšeš, miláčku? (foto: Lenka Hatašová)

Při práci jste se v tomto roce potkal také s Lenkou Vlasákovou a Miroslavem Etzlerem na komedii Co to píšeš, miláčku?
S Lenkou jsme měli za sebou už jednu inscenaci, s Mirkem dokonce tři – oba jsou to dříči, Mirek je navíc velmi přísný – především na sebe, ale i na ostatní. Oba jsou velcí profesionálové a práce s nimi je dosti intenzivní. A myslím, že intenzivní je i výsledek… Lenka a Mirek mají dar velké autenticity a sugestivnosti a byť Co to píšeš, miláčku? je „jen“ konverzační komedie, dokáží rozehrát široké a hluboké spektrum valérů dlouholetého partnerského vztahu. Ale nijak za nimi nezaostávají ani další dva do čtyřlístku – Veronika Svojtková a Láďa Hampl. Je to až nečekaně sžíravá a smutná tragikomická sonda do manželství, vztahů mezi přáteli a - jak to mám rád – opět s několika překvapivými zvraty i nečekanou pointou.

Mimochodem, jak nyní s odstupem času vnímáte kauzu kolem kladenského divadla, kde jste měl opět režírovat?
Bohužel tahle kauza je zřejmě tím nejhanebnějším, co jsem za třicet let u divadla vůbec zažil. Město Kladno opět potvrdilo, že divadlo prostě řídit neumí, navíc jedná bez elementární slušnosti a úcty k lidem, kteří pro něj léta pracují. Je to veliká ostuda, diletantismus a špatná vizitka pro město, ke kterému mám osobně velmi pozitivní vztah, neboť jsem zde zažil mnoho krásného. Milí kladenští voliči, opravdu vám takovéhle manýry vyhovují? Já už snad ani neglosuji náhlé a nečekané odvolání vedení divadla (navíc provedené během prázdnin), to už se bez skrupulí děje s železnou pravidelností. Rozumějme – nezpochybňuji samozřejmě, že radnice určuje, kdo je jednatelem, město ho jmenuje a odvolává, mluvím o způsobu a kultuře takových aktů, mluvím o všech těch věcech, které to provázejí. Nejvíc mě na aktuální kauze míchá žlučí, že město bez relevantních důvodů napřímo (a bez náhrady) vyhazuje klíčové a nejobsazovanější (páteřní!) herce, tajemnici souboru – tedy organizační mozek divadla, obě dramaturgyně. Jedinými důvody jsou osobní antipatie primátora a v jeho očích nedostatečná servilita zaměstnanců. Divadlo je kvůli těmto vyhazovům zcela paralyzováno: neodehraje vyprodaná nazkoušená představení, ruší smluvené zájezdy (sic!), vrací peníze za předplatné (sic!), protože se dramaturgický plán rozpadl a vygumoval. Čili na jedné straně dochází k finančním ztrátám (kde je proboha řízení s péčí řádného hospodáře?), a na straně druhé – a to mě vytáčí doběla - mnoho externích spolupracovníků je uvrženo do tíživé situace. Externisté nazkoušeli v dobré víře inscenace, které se nehrají, přičemž konkrétní termíny pro reprízy mají vyblokovány na měsíce dopředu čili za svou práci, kterou do inscenace investovali, fakticky nedostanou zaplaceno. Jiní externisté – inscenátoři – připravili k realizaci nové kusy, z nichž některé již byly divadlu jako hotové „předány“ na výrobní poradě - a tyto inscenace se pak nerealizují. Čili za objednanou a odvedenou práci nedostanou zaplaceno. Další divadelníci si rok dopředu, protože to je minimální doba závazného plánování v souborových divadlech, rezervují prostor pro vytvoření inscenace – a opět si s nimi někdo vytře podlahu. Tolik herců se kvůli krokům města ocitlo v tíživé existenční situaci, a co dělá jejich odborová organizace, tedy Herecká asociace? Nic. Mlčí. Plácá se po zádech při předávání cen. Nějaké divadlo na Kladně je nezajímá. To je jako by příslušné odborové organizace mlčely k situaci v huti Liberty a místo toho si předávaly cenu „Hutník roku“.

Městské divadlo Kladno - Jak jsem potkal ďábla (foto: Tomáš Glasberger)

Všichni ale nemlčeli…
Máte pravdu. Vážím si reakce Asociace profesionálních divadel, která se vůči dění v kladenském divadle ostře vymezila. K takovým věcem se přece nemůže mlčet! Pokud jen tak bez povšimnutí projdou, budou se takové nehoráznosti zanedlouho dít v každém druhém městském souborovém divadle. Může se to stát precedentem, který poškodí celý obor. A kdo jiný by měl jasně mluvit a jednat, než odborová a profesní organizace? Nikdy nevíme, kdy se do čela nějaké radnice dostane neznámá strana dejme tomu „Blaho pro severovýchod“, byť třeba díky nějaké chvályhodné kauze, ale absolutně nebude tušit nic o souborovém divadle, které má řídit, nebude nic vědět o instituci tohoto typu. A vezme si za vzor precedens z Kladna…

To je děsivá představa…
Všichni, kdo se kolem divadla na chvilku mihli, vědí, že divadelní organismus je takový zaoceánský parník, velký kolos, který pro smysluplné fungování potřebuje stabilitu, při jeho řízení nelze dělat náhlé manévry. Jinak hrozí velké riziko havárie, či úplného potopení. Samozřejmě je možné otáčet kormidlem i o 180 stupňů, ale je nutné to dělat promyšleně, postupně, v delším časovém horizontu. Když jsme jako bývalé vedení končili po dvanácti letech v Městských divadlech pražských, agendu jsme novému týmu předávali půl roku, odcházející tajemnice té nové měsíc. A ještě několik sezon potom docházelo k postupné obměně repertoáru a personálního obsazení, které na většině pozic neproběhlo, protože nebylo nutné. Oběma týmům velmi záleželo na tom, aby nenastal kolaps instituce.

Tedy pravý opak toho, čeho jsme nyní svědky ve středočeské metropoli…
Na Kladně mají momentálně torzo souboru, torzo repertoáru, skoro nehrají, zrušená jsou i již vyprodaná školní představení; divadlo nezkouší, je vážně pošramoceno jeho renomé. Neplní své základní funkce. Nevím, jestli bych si kdy v budoucnu jako stagiona znovu objednal představení kladenského divadla, neboť bych neměl jistotu, že inscenaci jejich primátor opět nezruší… Tenhle zničený stroj se bude opravovat hodně dlouho a je otázka, jestli se to vůbec podaří.

Je úžasné, jakým způsobem se za třicet let divadlo v Česku rozrezonovalo. Kdo by si to byl pomyslel v prázdných a studených hledištích na začátku devadesátek! Divadlo je momentálně nesmírně populární médium, diváci doslova prahnou po živém umění, po zážitku sdíleném teď a tady s herci - a dalšími diváky. Každá větší vesnice či městys má svůj divadelní sál, kam si zve profesionální divadla (při všem respektu k amatérským!). A bývá plno nejen na komediální tituly. Mám teď na repertoáru několik zájezdových inscenací - a nejen komediálních - takže moc dobře vím, o čem mluvím. Možná byste se divili, jak populární je třeba Zellerův Otec s Honzou Vlasákem, se kterým teď jezdí Indigo Company. To rozhodně žádná legranda není. Mít stagionu, to už je dnes norma i pro ty nejmenší obce. Ambicí každého většího města by mělo být, a bohudík většinou i je, mít divadlo s vlastním souborem, s místem, kde vzniká něco původního, originálního, kde je tvůrčí "melting-pot" - tavící kotlík - a kde pracují "jeho" divadelníci, "jeho" hvězdy ne jen ty populární tváře z Prahy. Takové divadlo je pro každé město požehnáním, je neocenitelné a nedocenitelné, je centrem společenského dění: diváci nemusí za kulturou jezdit pryč. Města typu Kladno pak nejsou pouhou noclehárnou pro lidi pracující a fakticky žijící v Praze. Diváci, kteří jdou večer na představení, zajdou předtím třeba k holiči, dají si někde sklenku, někde povečeří. Čili to má i druhotné ekonomické efekty. Ale především, souborové divadlo je jedna z věcí, které dělá město městem. Tedy sebevědomým moderním městem. Je to jedna z jeho výkladních skříní. Stagiona tohle nikdy nahradit nemůže. A to nezmiňuji další funkce souborového divadla - především tu vzdělávací - která je pro místní školy naprosto nenahraditelná. Osvícení starostové a radní to všechno moc dobře vědí a své souborové si divadlo hýčkají a opečovávají ho. A ke svým divadelníkům se chovají s respektem.

Divadlo Bez zábradlí - Berlín, Berlín (foto: Tereza Křenová)

Zpět k veselejším tématům. Co vaše plány na další sezonu?
Momentálně trávím čas v mosteckém divadle, kde budeme v říjnu premiérovat druhé české uvedení současné izraelské komedie Neperte se, prosím vás!.  Apropo i zde právě proběhla výměna vedení – a vida, šlo to udělat profesionálně, kulturně, bez kolapsů a demolice… Na premiéru naší hry do Mostu přijede autor Gur Koren. Ze západu se pak přesunu na východ, do Ostravy, kde budu v Komorní scéně Aréna zkoušet Boha masakru Yasminy Rezy. Na to se moc těším, mám Arénu rád. Dále průběžně spolupracuji s Jirkou Janků na jeho dramatizaci románu Aleny Mornštajnové Hana, kterou nastudujeme v Divadle na Vinohradech na jaře příštího roku. Což bude náš další velký úkol v tomto divadelním domě… A pak, ještě před prázdninami, s týmž Jirkou Janků budeme v Liberci premiérovat adaptaci filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Pod Ještěd se také moc těším, je tam skvělý, dělný soubor a i zde jsem zažil mnoho krásného, tak doufám, že se nám na to podaří navázat. Naplánováno je toho dost, proto si jen přeju, ať všechno běží, jak má – a především, ať zkoušíme…

dramaturg Jiří Janků a režisér Petr Svojtka při zkoušení inscenace Neperte se, prosím vás! v Městském divadle v Mostě (foto: Tomáš Branda)

Bude se v případě komedie Neperte se, prosím vás! v Městském divadle Most jednat o remake inscenace z Divadla Palace?
Jde o to, jak definujete remake… V Mostě máme jinak koncipovanou scénografii, hrajeme na jiném „hřišti“, jinou hudbu, byť od stejného skladatele Vládi Nejedlého a samozřejmě jiné obsazení. Máme ale stejný překlad a stejného režiséra. Hercům jsem na počátku zkoušení samozřejmě nerozdal flešky se záznamem inscenace Divadla Palace, ať se to podle toho naučí. Situace i figury hledáme pěkně od počátku, vycházím jako vždy především z osobností herců, z jejich naturelu. Ale jak jsem již řekl, režisér je stejný, i text hry. Čili je to remake, nebo ne…?

Takže někdy rád vstupujete do téže řeky?
Upřímně – v opakovaném inscenování téhož textu jsem nalezl jisté zalíbení. Do procesu vstupujete poučenější, můžete se vyvarovat chyb, které jste napoprvé spáchal. Ta práce je jaksi uvolněnější. K nezaplacení to je hlavně v případě autorských projektů. Při zkoušení napodruhé máte od první zkoušky daleko větší odstup od textu, přestanete se prvořadě cítit jako autor a můžete se daleko svobodněji věnovat režii samotné. Když hru, jejímž jste autorem či spoluautorem, režírujete poprvé, velkou část energie vám zabere obhajoba textu jako takového. Před herci i před sebou samým. Někdy vám to požere dokonce energii veškerou, což samozřejmě pro výsledný tvar není ideální. Plnohodnotný režisér může mnohé defekty textu úspěšně kamuflovat či alespoň retušovat, čímž se dá dosti pomoci autorovi… (usmívá se) Jedna z věcí, kterou mi dává zkušenost a léta praxe – učím se mít rád chyby, které nadělám. To nejhorší je totiž chyb se bát – tohle byl bohužel étos na DAMU, když jsem tam kdysi studoval. Až panická hrůza chybovat. To vede jen ke křeči, nesvobodě a ničí to kreativitu. Často jsme se kvůli tomu já i mnozí mí kolegové v kritickém období dvou týdnů před premiérou zhroutili. Nevím, jak je to tam teď, doufám, že dost jinak. Chyba je naopak skvělá věc, ukáže vám, kudy cesta nevede a kudy jinudy by třeba vést mohla. Při druhém nastudování se pak tou cestou můžete vydat. Učme se své chyby milovat – jedině to nás může posunout dál…