Konverzační vztahové drama je standardně napsanou hrou. Nepřináší nic objevného, ale kdo měl nebo má podobné problémy, může být osloven.

Režisér Janusz Klimsza hru uchopil za správný konec a směroval herce vhodným směrem. Inscenaci však bohužel částečně ublížilo nepříliš šťastně vybrané obsazení. S rolí Honor se Regina Rázlová nesetkala ve správném věku a postavě o přibližně deset let mladší se zcela nepřizpůsobila. Zejména v první polovině se občas uchylovala k hereckým „fíglům“, které ubíraly na autenticitě jejího projevu. Ve druhé části již hrála přirozeněji a mnohem přesvědčivěji a odkryla vnitřní svět ženy v nelehké situaci. Charakter jediného mužského hrdiny George se pochopit dal, ale podání Milana Heina na tom nemělo velkou zásluhu; herec sice svým výkonem inscenaci „nepohřbil“, ale víceméně pouze odříkal text. Nešlo se zbavit pocitu, že by roli pomohl tvárnější a zkušenější představitel. Někdo může kritizovat, že si ředitel divadla svým obsazením splnil sen. Na jeho omluvu je však dobré si uvědomit, že tak učinil ve svém soukromém divadle a za své peníze. Má na to právo, zvlášť když dosud dával prostor převážně jiným. Má-li někdo s jeho herectvím problém, není povinen na inscenaci chodit. Výborná Jitka Čvančarová naprosto přesně vyjádřila vlastnosti postavy i její motivace, byla výrazná a přitom přirozená. Zejména ve slabší první polovině se chvílemi jevila skoro jako záchrana. Roli „radikální“ dcery Sophie autorka obdařila náhlými a těžce ztvárnitelnými zvraty a přechody, postavu není snadné zpřístupnit divákům. S některými úskalími se Petra Nesvačilová nedokázala zcela vypořádat, ale přesto její spontaneita a energie měly něco do sebe.

Z hlediska úrovně Divadla Ungelt stojí tato inscenace zhruba uprostřed. Nepatří k nezapomenutelným počinům, ale vznikly zde i méně podařené tituly. V současnosti v repertoáru převažují sentimentálnější, divácky vstřícnější hry. Byť volba samotného textu je sporná, drama na toto téma přineslo vítanou změnu.