Britský herec Luke Norris je rovněž dramatikem a scénáristou. Název jeho hry Growth z roku 2015 by se dal do češtiny přeložit například jako „vývoj", což by docela odpovídalo tomu, čím prochází osobnost i život hlavního hrdiny. Překladatel a režisér Šimon Dominik ovšem zvolil vábnější český název Řekni mi něco hezkýho připomínající prosbu, která za různých okolností opakovaně zaznívá.

Osmadvacetiletý Tobes (Ondřej Novák) žije poměrně obyčejný život, nevymyká se svým vrstevníkům, po důstojném a nevyhroceném rozchodu s přítelkyní si dopřává krátkodobé známosti. A také zjistí, že mu na varleti vyrůstá něco, co by tam být nemělo. S lékaři řeší choulostivý problém, dostává se do někdy trapných situací. Na ty reaguje poměrně dětinsky, což je do jisté míry pochopitelné, ale zároveň se projevuje, že Tobes není příliš silnou osobností. Má tendenci k přehnanému sebeprožívání a sebelítosti, je sebestředný, umí být sobecký. Dlouho si nedokáže uvědomit, že svět se netočí jen kolem něho...

Hru tvoří deset dialogů Tobese s postavou, která se vyskytuje jen v jednom z obrazů a poté se již neobjeví. Z dialogů se tak postupně poskládá obrázek Tobesova života a světa i jeho osobnosti. V úvodu zmíněný vývoj konkrétně nespecifikujme, ale proměna nakonec přichází. Přestože by se mohlo zdát, že půjde o příběh neveselý a dramatický, na ponuré či tragické situace dochází jen v malé míře. Kromě stavů strachu a melancholie přivádí Tobese jeho povaha ve spojení s choulostivostí problému také do okolností úsměvných, komických, absurdních i směšných. Norrisovo uchopení tématu není pesimistické, ale zároveň ani laskavé a nadějeplné. Tobesovy zážitky jsou věrohodně líčeny s otevřeností skoro intimní, přitom autor užívá ironii, někdy i sarkasmus. Tobes zároveň patří do generace, která se více než s existenčními problémy potýká s potížemi v partnerských a mezilidských vztazích a trpí pocitem prázdnoty. Ani to Norris neopomíjí.

Prakticky celou hru se rozebírá problém na varleti, jehož všeobecně známým českým synonymem je „koule", byť jde o výraz hovorový nebo užívaný s nádechem vulgarity. Právě koule se pro scénografa Karla Čapka stala ústředním prvkem scénografie. Malý prostor Divadla Kampa postupně zaplní množství koulí v různých velikostech a modifikacích. Koule nápaditě vstupují do hereckých akcí a případně nahrazují části dekorace. Záleží na pocitech každého diváka, některým jedincům by užití koulí mohlo připadat i prvoplánové nebo nemístně shazující. Nápad má však každopádně oporu v textu a není zcela v rozporu ani se zmíněnou ironií a směšností, plnících ve hře podstatný účel.

Režisér Šimon Dominik s herci v jednotlivých dialozích dávkuje dramatické a komediální prvky ve správné míře, dojemné a působivé okamžiky jsou střídány humorně odlehčenějšími. Obsazení a způsob ztvárnění Tobese dává inscenátorům více možností. Ondřej Novák vychází ze svého subtilnějšího typu, vyhrocenější a konfliktní akce hraje jemněji bez přepjaté hrubosti a agresivity, u Tobesova přemrštěného sebeprožívání upozaďuje pozérství a naopak vyzdvihuje sebelítost a trudnomyslnost. Novák je v různorodých situacích uvěřitelný, vykreslí Tobesův charakter i jeho proměnu, navíc projevuje i cit pro komičnost. O deset vedlejších rolí se dělí další dva z herecké trojice. Šesti ženskými postavami jsou bývalá přítelkyně, spolubydlící (milenka), empatická lékařka, další lékařka s profesionální distancí, Tobesova sestra a dívka na dovolené. Diana Toniková na omezenějším prostoru vtiskne každé z žen osobitou tvář a přechází mezi nimi s přehledem, ačkoli kostýmní výtvarnice nekladla na vnější odlišení zvlášť velký důraz. Zároveň Toniková ve spojení s Novákem (a jistě i za přispění režiséra) dokáží odstínit dialogy, které mají vyznít neosobně až stroze, od těch, jež mají naopak intimnější a emotivnější nádech. Pavel Kryl se postupně stane Tobesovým kamarádem, bratrem, novým přítelem bývalé lásky a smrtelně nemocným pacientem. Krylovi se jednotlivé role nedaří odlišovat zdaleka tak výrazně jako Tonikové, jeho projev není dostatečně proměnlivý, přes nestejnou podstatu rozhovorů nelogicky uplatňuje vůči postavám vždy podobný druh odstupu.

Soubor Divadla NaHraně má domovskou scénu v Divadle Kampa a nedávno oslavil deset let existence. Kromě jiného pravidelně představuje divákům v české premiéře nové hry (většinou pocházející z Britských ostrovů) nebo dokonce na českých jevištích dosud neuvedené autory. Další britská novinka Řekni mi něco hezkýho nabízí divákům možnost prožít spolu s Tobesem příběh člověka v nelehké pozici, líčený bez přehnaného optimismu i pesimismu. Tobesovy pocity a problémy mohou vybídnout k přehodnocování a bilancování. Nemusí být cizí ani těm, kteří podobné záležitosti řešit nemusí.