Bohumil Hrabal psal o ne zrovna veselé době. Lidem bylo nesmyslně a násilně zasahováno do pracovního i osobního života, děly se jim nespravedlnosti, proti nimž nebylo odvolání. Přesto ta doba byla v jistém ohledu krásná v tom, jak lidé drželi při sobě, vzájemně byli v neustálém styku a kontaktu, pomáhali si, věděli o svých radostech i problémech, měli pro svá neštěstí pochopení, vzájemně se ctili a respektovali. Snažili se žít se svým neštěstím a v rámci možností v něm dokázali být svým způsobem šťastni.

Tvůrci propojují několik osudů z různých Hrabalových děl. Jednotliví hrdinové dostávají svůj prostor a jejich příběhy se nakonec protnou. V inscenaci je skvěle zachycena atmosféra a poetika Hrabalova díla, vystihujícího život s jeho malými radostmi i těžkostmi. Je v ní přítomen zvláštní humor, smutek, nostalgie. Každá z postav má v celku své místo, herci role ztvárňují s viditelným pochopením. Na inscenaci zaujme scéna, která kromě vhodného jevištního řešení navíc nápaditě zasahuje až do zadních řad hlediště. Pomáhají také živá hudba, písně, filmové dotáčky.

Názory jednotlivých návštěvníků se mohou značně rozcházet. Někteří diváci budou mít problém vydržet poslouchat dlouhé monology a obtížně se přenesou přes několik hlušších míst. Vnímavý posluchač by mohl odejít pobaven i dojat zároveň. Kdo má Hrabala rád, může si odnést intenzivní zážitek; a třeba si i povzdechnout, že v dnešní zrychlené a mnohem prázdnější době už z tohoto světa mnoho nezůstalo. Diváka, který Hrabalovo dílo dosud neobjevil, třeba autor začne díky inscenaci zajímat. Ne každý však k tomu bude ochotný a přístupný, část publika se patrně bude nudit.

Nesporné však je, že v Divadle v Dlouhé se s Hrabalem neminuli.