Recenze

V září 2002 byla v Divadle Na zábradlí, krátce po nástupu Jiřího Pokorného do vedení, avizována premiéra klasického českého dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba, které tvoří spolu s Její pastorkyňou vrchol tvorby této průkopnice venkovského realismu. Uvedení bylo odloženo a inscenace se na repertoáru objevila až těsně před koncem letošní sezóny. Chudá vesnická krejčířka Eva je nešťastně zamilovaná do Mánka odlišného náboženstvím i výší svého jmění. Eva se provdá za hodného kulhavého kožešníka Samka, ale po ztrátě jejich malé dcerky se rozhodne s Mánkem utéci. Mánkův rozvod je však příliš problematický. Ponížená Eva nechce slevit ze svých očekávání a ukončuje svůj život skokem do Dunaje. Divadlo tentokrát avizovalo uvedení dramatu velkými slovy ("pokus o rehabilitaci Gabriely Preissové jako moderní autorky", "provokativní interpretace jednoho z vrcholných děl české dramatické tvorby") a zavázalo se vskutku odvážně. Od režiséra formátu Jiřího Pokorného leckterý návštěvník očekává nevšední zážitek, který zároveň nepostrádá smysl a kvalitu. Jeho pohled na divadlo bývá hodně odlišný, ale přesto se s ním často dokáže ztotožnit i konzervativní divák. O jeho Gazdině robě se to však říci nedá.

Inscenace je zasazená do podivného retrostylu, který připomíná 60. léta minulého století. Drama se zamýšlí nad nerovným společenským postavením mužů a žen, což je sice současný problém, ale jeho jednotlivé aspekty jsou dnes již úplně jiné než v době, kdy se hra má odehrávat. Daleko závažnější problém nešťastného posunu je však u otázky odlišného náboženství (katolického a luteránského), která v době, do které Pokorný hru zasadil, nebyla už zdaleka tak naléhavá a podstatná. Proč právě tato doba? Na tuto otázku se dá v inscenaci těžko najít odpověď. Již tehdy přece nebyly na vesnicích rozvod či přestoupení na jinou víru ničím tak výjimečným, ani v takové míře odsouzeníhodným. Důležitou roli v dramatu hraje také otázka majetku, ale ta by byla lépe zdůrazněná současností. Gazdina roba je hra úzce spjatá s dobou svého vzniku, všechny naléhavé otázky jsou v ní natolik propojeny, že lze těžko hledat jiný čas, kdy by se mohla odehrávat. Pokud ji chce režisér někam posunout, aby zdůraznil její aktuální myšlenky, musí to provést velice pečlivě a opatrně. Jiří Pokorný to udělal násilně a smysl této úpravy z inscenace nevyznívá. Křečovitě zobrazené a zdlouhavé dobové tancovačky působí jako zbytečný prvek beze smyslu. Neobeznámený divák jen těžko pochopí, že Eva na konci spáchá sebevraždu. Druhá polovina inscenace se dokonce odehrává ve vypuštěném bazénu, což má být zdůraznění nemožnosti úniku. Takových symbolik nalezneme více: Eva s Mánkem shodí při milování kolébku po mrtvém dítěti, Teta nesnesitelně hlučně klepe do hmoždíře. Tyto nápady jsou ještě celkem čitelné, to se však nedá říct o celé řadě dalších (víceúčelové matrace sloužící jako kufry, Zuzčino pokládání neviditelných jehel do vzduchu, rozhovor oblečené Evy s Mánkem v trenýrkách, připsané takřka němé postavy Blacka a Whitea!?). Inscenační tým se také uchýlil k razantním škrtům. Nenalezneme zde například rozhovor Mešjanovky s Kotliebovkou (postava škrtnuta) o poměrech na vesnici nebo závěrečný monolog Evy. Jak se ukázalo, inscenace bez těchto částí zobrazujících atmosféru doby kupodivu může existovat.

Pomineme-li nešťastné uchopení textu, tentokrát selhala i Pokorného schopnost pro přesnou kresbu charakterů, které v jeho inscenacích obvykle bývají odlišné. Nejhůře vedené jsou ženské postavy. Eva Kristiny Maděričové není ani příliš hrdá, ani příliš vášnivá, jen studená a nevýrazná. Mešjanovka Zdeny Hadrbolcové je trochu jízlivá, trochu panovačná, ale žádná z těchto vlastností není rozvinuta v potřebné míře. Ze Zuzky Magdalény Sidonové nepoznáme nic. Ani její přátelství k Evě, ani její pochopení. Nejhůře ale režisér pojal postavu Tety, kterou Jaroslava Tvrzníková dohnala na nesnesitelně pištící karikaturu venkovské slepice, která by však podle textu měla být snášenlivou a vstřícnou ženou. Mužské herecké výkony jsou na tom o poznání lépe a jakžtakž slušně přenesené do doby děje. David Švehlík jako Mánek hraje frajírka toužícího po lásce a změně nudného života. Pavel Liška v roli Samka vykresluje zbabělost a neprůbojnost tělesně postiženého člověka, ale nepředvádí nic nového. Herecky inscenace není příliš dobrá, ale herci nejsou ani hlavní slabou stránkou.

Avizovaná provokace a rehabilitace se nekonala. Gazdina roba v Divadle Na zábradlí je urážkou české klasiky, která by se neměla opakovat. Režisér Jiří Pokorný se nezachoval jako průkopník a objevitel, ale jako nekrofil, co "znásilnil" text Preissové. Jeho interpretaci, nešťastně spojující přemíru symbolik a inscenačních nápadů, nelze přirovnat k netradičnímu pohledu Petra Lébla na Čechova či J. A. Pitínského na Maryšu. Každé divadlo občas uvede inscenační omyl, doufejme, že v případě přední pražské scény jde o úlet ojedinělý.

Hodnocení: 30 %