Britská autorka Caryl Churchill rozhodně nepíše rutinně, experimentuje s formami a dramatickými postupy, což je více než sympatický rys její tvorby. Hra Drunk Enough to Say I Love You? (Dost opilý na to říci miluji tě?) je sledem obrazů, v nichž se probírají drsné a děsivé principy a praktiky (vojenské, politické, společenské apod.), o nichž na světě víme nebo je alespoň tušíme. U těchto typů textů bývají jednotlivé obrazy z hlediska děje na jiných závislé buď málo, nebo dokonce vůbec. V případě tohoto dramatu však mezi jednotlivými obrazy, kromě (samozřejmých) tematických souvislostí, dějová spojnice existuje. Tu představuje milostný vztah dvou mužů (hrají je Tomáš Kobr a Jakub Gottwald), kteří na jednotlivá témata hovoří, resp. spíše chrlí výkřiky, jež se doplňují a skládají ve významy. Pojmenovávání krutých a drsných okolností má dopad i na vztah mužů.

Churchillová se ve hře, prvně uvedené v roce 2006, zabývá vztahem USA a Velké Británie (či Evropy obecně). Režisér Jiří Pokorný, ve spolupráci s dramaturgyní Lenkou Kolihovou Havlíkovou, s textem naložil invenčně, aktualizoval jej a umístil do něho různé narážky na české prostředí.

Malé jeviště Rubínu zabírá převážně víceúčelová konstrukce, sloužící nejen jako ohraničení, ale například také jako jakási „nástěnka" pro zavěšování rekvizit. Uvnitř tohoto prostoru je plošina, na níž se aktéři perou, objímají, sexuálně koketují, souloží.

Homoerotické motivy Churchillové jsou koncipovány tak, že oba hrdinové jsou světem a událostmi kolem nich poznamenáni, jemnost z jejich života takřka zmizela. Takové výjevy mají v inscenaci významný prostor. Nezřídka jsou poměrně odvážné, ne však samoúčelné, mají svou funkci. V milostných scénách je většinou naznačován ryze tělesný sex, muži provozují drsné a na pohled převážně odpudivé praktiky. Spíše než projevem citu nebo něhy je zde milování projevem zoufalství, nenávisti, touhy po násilí. V motivacích mužů se teoreticky láska a cit skrývat mohou, ale v tom případě jsou ukryty za krutostí či dokonce zvráceností.

Herci přicházejí na scénu v uniformách, které postupně odkládají, nemalou část představení odehrají spoře oděni. V jednom obraze Tomáš Kobr stojí nad ležícím Jakubem Gottwaldem se staženými trenýrkami, což dotváří tělesný charakter okamžiku. Na konci přichází Jakub Gottwald v bílých ženských svatebních šatech, nalíčený jako zrůdička, což zase může značit již totální zdeformovanost světovými vlivy.

Kontrastem k drsnosti je vybraná, jemně až ušlechtile působící klasická hudba (např. Wagnerův Tannhäuser), z níž se zvuková složka převážně skládá.

Režisér oba herce nelehkým textem provedl, společně k němu našli klíč. Tomáš Kobr i Jakub Gottwald hrají s velkým nasazením, obsáhnou mnohovrstevnatost obtížného tvaru, není na nich znát problém s pohybově a fyzicky náročnými sekvencemi, v neposlední řadě suverénně odehrají i obscénní a explicitní pasáže.

Koncepce inscenace je logická a funkční. Přesto by se našla jistá úskalí pramenící již z dramatického textu. Autorka používá přímočaré výkřiky, což může být pro sdělení někdy kontraproduktivní; nepřímá vyjádření a významy mezi řádky na jevišti často fungují účinněji. Zmíněné režisérovy aktualizace doslovnost umocňují. V jedné scéně například muži představují českého prezidenta Zemana a jeho mluvčího Ovčáčka a při jejich rozhovoru mezi nimi probíhají sexuální hrátky. Cestu této přímočarosti však nelze jednoznačně odsoudit. Je to poměrně účinný prostředek, jak dotlačit diváky k zaujetí postoje. Někomu mohou hra a potažmo aktualizace české inscenace připadat jako výstižné a trefné. Jiní diváci zase takové postupy mohou vidět jako vnucování názorů, s nimiž nebudou souhlasit, což vyústí třeba i v naprosté odmítnutí.

Po delším čase, patrně již z iniciativy nového uměleckého vedení, nebyla v Rubínu nastudována původní česká hra, ale zahraniční dramatický text. Tematicky není od činnosti Rubínu úplně vzdálený, před časem se tato scéna s poměrně velkým ohlasem vyjadřovala k politické situaci sérií částečně improvizovaných kabaretů Blonďatá bestie. Na repertoár nyní přibyl hutnější kousek. Přes vážný charakter a drsnost se nejedná o ryze ponuré či depresivní dílo. I humor zde má své místo, byť je ještě drsnějšího a morbidnějšího rázu, než s jakým se setkáme i v těch odvážnějších rubínovských titulech.

Již na premiéře se zdálo, že inscenace vyvolává rozličné reakce diváků, od nadšení přes rozpaky až po znechucení. Kontroverznost nemusí být chybou. Inscenace se jistě každému líbit nebude, ale věřme, že se nesetká s nezájmem. Ten by si totiž nezasloužila.