Pod hlavičkou divadelního souboru 11:55 vznikla inscenace nahlížející na nejmodernější vedení válek pomocí dronů s rozkošným názvem O krásách bezpilotního bombardování. Čtyřčlenný inscenační tým, v němž režisérka Nina Jacques a dramaturg Boris Jedinák jsou mi momentálně blízcí svým působením v tvůrčí skupině 8 lidí, doplnili Jan Tomšů, podepsaný pod výpravou a Ian Mykiska, který má na svědomí hudební složku. Úvodem mohu sdělit první klad hry. Tak jako je sehraný soubor 11:55 i kvarteto Jacques – Jedinák – Tomšů – Mikyska těží ze svých předchozích spoluprací. Respektive je z inscenace znát určitá kolektivní myšlenka, již se tvůrci snaží dostat k divákovi. A i přes lákavost uchopení tématu z konkrétního politického pohledu se výsledný tvar příjemně nesnaží návštěvníkovi představení servírovat svůj názor jako ten jediný správný.

Výchozím textem byla pro režisérku Ninu Jacques kniha Teorie dronu od francouzského filozofa Grégoirea Chamayoua. Možná překvapivě se však inscenace dostává k ústřednímu tématu jinou cestou než přímou. Tím je nejprve důkladné představení sedmičlenného hereckého týmu, jejich osobních vazeb a náznak charakterů. Jedná se o zábavný úvod, ale především nastoluje atmosféru, která je přítomna po celou dobu inscenace. Pokud bych ji měl přiblížit, pravděpodobně bych zvolil tři slova. Všechno je hra. Samozřejmě, že se během představení dostanou tvůrci i k naprosto závažným tématům jako je válka, oběti civilistů, následné vyhodnocování z morálního hlediska, ale všudypřítomná hravost odkazuje na, řekl bych hlavní otázku: „Jak funguje dnešní válka?". Nemyslím si, že by inscenaci navštívil někdo, kdo žije v nevědomosti o fungování válečných konfliktů v dnešní době, ale ona prezentace, kdy rozhodují o konkrétním zásahu a jeho obětech pomocí dronů, kamer a obrazovek vojáci vzdáleni na míle od místa střetů popíjející přitom v naprostém bezpečí kávu, je naprosto trefná a zobrazuje svět na pokraji fatálního zneužití technologické vyspělosti.

Hravost je přítomna v každé scéně. Ať už se jedná o dvojici vojáků simulující naživo hranou počítačovou střílečku, hromadný výcvik nebo souboj rytíře s postavou v burce. Dokonce i tak závažná pasáž, kterou jsou doslovné přepisy rádiových a kokpitových konverzací dronových operátorů, je podána s mírnou nadsázkou. Ovšem divák je přeci jen postupně připravován na finální vyznění celé inscenace. Tím je výstražně zvednutý prst upozorňující na zvýšené nebezpečí podobných zásahů, při nichž se oběti, a to samozřejmě i z řad civilistů, nejen nemohou de facto bránit, ale administrativní cestou se pomalu může ztrácet i možnost vnější kontroly nad podobnými operacemi a jejich dopady.

Zábavně a experimentálně uchopené téma si jistě inscenaci zasloužilo. Spojení dvou divadelních uskupení a obecně nápaditých tvůrců je rozhodně velkým kladem hry. Určité výhrady bych mohl mít k tempu inscenace nebo vyváženosti jednotlivých scén, ale musím uznat, že kromě bezprostředních dojmů si odnáším také závazek dále sledovat jak divadelní soubor 11:55, tak inscenační tým Ninu Jacques, Borise Jedináka, Jana Tomšů i Iana Mikysku.