Velká část inscenací uváděných v pražském MeetFactory jsou knižní adaptace zpravidla současných světových spisovatelů. O něco, a nikoliv o mnoho méně her jsou pak původní texty, u nichž je většinou podepsaný jako autor nebo alespoň spoluautor dramaturg tamější scény Matěj Samec. Letos v září měla premiéru jeho inscenace s názvem Dech, u které bych se nebál použít ani leckdy zprofanované označení projekt. Představení se totiž odehrává převážně ve tmě nebo minimálně v pološeru. To sice není žádná novinka, neb v minulosti v Divadle X10 uváděli performanci Společný smysl, v Divadle NoD zvukový koncert v inscenaci Fantasy! a ve Studiu Hrdinů zase hru Molyneuxova otázka vycházející z rozhovorů s nevidomými lidmi, nicméně Dech nepřináší příliš velkou přidanou hodnotu. Zjednodušeně se dá říct, že se jedná o klasickou inscenaci jen uváděnou netradiční formou. To samozřejmě není nic špatného a zrovna v MeetFactory se i určitý aspekt odvahy ve zkoušení menšinových forem nabízí. Divák zde rozhodně není ochuzen o zážitek ze zapojení své fantazie. Nicméně pořád a možná více než u klasických představení je i v tomto případě na prvním místě text, a zde se obávám, že se o nijak objevnou záležitost nejedná, alespoň co do dramatičnosti, byť svoji vnitřní kvalitu jistě má.

Režie se ujala Natália Deáková, pro níž je to počítám-li správně již pátá spolupráce s MeetFactory. Naposledy zde nastudovala hru Serotonin, kterou následně upravila i pro audioverzi. Podobně jako v Serotoninu i v Dechu režisérka spoléhá na herectví Jana Hájka. Dokonce by se dala vysledovat i určitá podobnost obou hlavních rolí, které zde v současné době předvádí. Osamělý muž středního věku prožívající těžkou krizi sice rovněž není nijak minoritní téma, ale jednak bych tyto dvě inscenace více neporovnával, a pak je nutno dodat, že Jan Hájek je snad pro tyto postavy zrozen. To sice také zjednodušuji, ale chci tím především zdůraznit, že je to on, kdo ze Serotoninu dělá vynikající představení a z Dechu minimálně ucházející. Navíc v Dechu je přirozeně pozornost soustředěna na jeho práci s hlasem a ta je jedním slovem bravurní.

Vrátím se však k textu a příběhu projektu, jenž stojí na rozhraní divadla a rozhlasu. Matěj Samec se inspiroval několika knihami, které mají jeden společný ukazatel. Tím je vztah k ženám. Také hlavní postava Dechu Josef prožívá nebo spíše rekapituluje svůj vztah k nim. Barbora Milotová, která je vedle Jana Hájka jedinou další účinkující, pak má na starosti vyobrazit a pochopitelně, že především hlasem a projevem sestru Josefa, a dále pak jeho matku, a rovněž byť jen okrajově také ženu, již potkal tak trochu náhodou, a která dokresluje charakter hlavní mužské postavy.

Josef v podání Jana Hájka tady velmi citlivě odkrývá své nitro, přičemž nechybí různorodé polohy vyprávění. Se sestrou, snad trochu komicky podanou obětí, ale zřejmě i šiřitelkou dezinformací a konspiračních teorií vede přímý dialog, zatímco řekněme rozhovory s matkou jsou podávány formou vzpomínání. Zcela logicky se pak v těchto případech vrací Josef do hlubokého dětství, v němž má snad každý člověk schované své křivdy, nenaplněné sny či nezodpovězené otázky. A právě vztah s matkou se postupem představení dostává do popředí a umožňuje mimo jiné také Janu Hájkovi jít do těch nejintimnějších poloh, v nichž by se v reálném světě pravděpodobně každý náhodný účastník podobných pohnutí duše tak trochu styděl, že je zrovna u takového odhalování přítomný.

Kromě vystavení příběhu, s nímž si každý divák pravděpodobně projde trochu rozdílně, neboť jak je možná patrné, je nutné zapojit kromě fantazie také porozumění, je představení doplněno i zvukovými dotáčkami lidského dechu a horské přírody, čímž je atmosféra v divákově podvědomí trochu usměrněna. Tímto zásahem, které propojuje vyprávění s vnějšími zvuky, pak alespoň pro mě vynikne závěr hry, v němž hlavní postava touží být horským potokem.

Tak trochu předpokládám, ač to vlastně nemám rád a zásadně se snažím vyvarovat domněnkami, jak bude inscenace přijímána jinými diváky, že co návštěvník to jiný zážitek z představení. Ač jsem již zmínil, že tato forma není úplně nová, a navíc co se týče představivosti, tak tu musí člověk vynaložit i u rozhlasových her nebo do jisté míry třeba u scénických čtení, je pro mě Dech zajímavý experiment, jehož výsledek bych nerad nějak odsuzoval. Věřím, že u velké části diváků bude mít větší dopad než u mě. Z toho snad i trochu vyplývá, že jej mohu minimálně pro formu ztvárnění doporučit. Když k tomu přičtu výkon nejen Jana Hájka, jenž svého Josefa podává s přesnou dávkou jak procítěnosti, tak i v určitých chvílích vhodnou odtažitostí, ale také nelehkou roli Barbory Milotové, jež musela své tři role dostatečně oddělit, přičemž věcnost postav je pak v zajímavém kontrastu s Josefovou niterností, je co sledovat, poslouchat, prožívat. V každém případě neváhejte, pokud máte rádi různorodé divadelní formy. Závěrem tedy jen dodám, abychom se nebáli experimentovat, a také abychom nedali na kritiku, ale vždycky si šli udělat vlastní názor.