Dech

Zajímavý experiment s jevištním minimalismem, byť si tedy nemyslím, že by scény odehrané ve tmě přinášely nějaký větší benefit oproti těm úsporně nasvíceným. Hra Matěje Samce má meditativní atmosféru, Jan Hájek dokáže pouhým hlasem dobře zachytit roztříštěnou mysl muže, který se po smrti své matky nachází v hluboké duševní krizi a řeší co dál se životem.

--- Povzdech synovské duše --- (více v článku na blogu)

55%. Autor M. Samec se inspiroval několika zdroji, které spojil do zvláštně neuchopitelného textu, v jehož středu je Josef, resp. zmatený tok jeho myšlenek ve složité situaci. Většina inscenace je situována do tmy, což přináší ozvláštnění i úskalí. Propracovaný zvukový design ve spojení s podmanivým hlasem J. Hájka přinášejí silné momenty. Diskutabilnější je řešení, kdy B. Milotová představuje tři ženské postavy; herečce se pouhým hlasem vždy nedaří role odlišit, což může někoho mást, jiného naopak lákat v posílení pocitu Josefovy zmatenosti. Experiment potenciál látky a možnosti zvuku využil jen částečně, své příznivce si však možná najde.

Inscenace Dech částečně posouvá (a v jistém ohledu vlastně i pokouší) hranice divadla směrem k těm rozhlasovým či audioknižním. Divák je tu do značné míry odkázán na vnímání pouze prostřednictvím sluchu, spolusdílení tmy s ostatními v hledišti pak vjem o další dimenzi zpestřuje, ale současně i klade nezvyklé nároky na adekvátní možnost soustředění se. Cesta neuspořádanými myšlenkami ústřední postavy Josefa, které se především dotýkají jeho komplikovaného vztahu s matkou, ve své spletitosti zvládne obsáhnout víc témat. A Jan Hájek opětovně dokazuje, že pro role "životních outsiderů" má unikátní patent s darem podmanivě vás vtáhnout do příběhu.