Po komplikacích způsobených čínským virem se konečně dočkala uvedení hra slovenského rodáka Daniela Majlinga Vina?, kterou napsal přímo pro Dejvické divadlo, s nímž se už v minulosti zapletl s inscenacemi Ucpanej systém a Vzkříšení. Režie se ujal herec místního souboru Ivan Trojan, pro něhož je to tak druhá zkušenost na této pozici po šest let starému Záseku. Jak název napovídá, hlavním tématem se zdá být vina, ale ta samotná má mnoho podob, navíc jí leccos předchází, a také na ni navazuje. A jelikož se jedná o Dejvické divadlo, nelze očekávat zcela obyčejnou inscenaci. Nejvíce se Vina? pravděpodobně podobá Vraždě krále Gonzaga, což byl na činoherním poli do jisté míry značný experiment tehdy oslavující pětadvacet let fungování Dejvického divadla.

 Představení se dá rozdělit do tří částí. První se odehrává v divadelním zákulisí, kde herecký soubor bujaře oslavuje premiéru adaptace Goethova románu Utrpení mladého Werthera. Nejen tato scéna působí autenticky také proto, že kromě samotných herců, které divák samozřejmě zná, se v zákulisí na jevišti pohybují i jiní skuteční pracovníci Dejvického divadla jako například dramaturgyně Eva Suková, vedoucí oddělení Michal Berka, šéf techniky Radek Patzel a další. V úvodní scéně nesmí chybět alkohol, hudba, zpěv, smích, prosazování každého jedince i myšlenky v rozmezí od filozofie až po takřka naprosté bláboly. Přesto zůstává vnitřní řád a divák se na poli veselí neztratí. Naopak se postupně seznamuje s místním souborem, který právě dohrál představení pod režisérskou taktovkou Pavla Šimčíka. Edu Lukáše Příkazského, který hrál mladého Werthera, od oslav odrazuje jeho další práce, nespokojený Jindřich v podání Tomáše Jeřábka, jenž se ve Wertherovi sotva mihne, se zase chce prosadit alespoň zde v zákulisí, Saša, kterou hraje Simona Babčáková, je postava, jejíž smysl mi trochu unikal, ale chápal jsem ji v dalším průběhu hry. A pak tu máme trojici David, Ester a Linda, u nichž se v závěru první části provalí milostný trojúhelník, čímž se zápletka zajímavě posouvá do druhého dějství, kterým je samotná scéna ze hry Utrpení mladého Werthera odehrávající se jako druhá premiéra den poté.

 Musím napsat, že sledovat prostřední část, tedy samotné uvádění Utrpení mladého Werthera v situaci, kdy znáte rozpoložení jednotlivých herců, vztahů mezi nimi včetně vyhrocených mileneckých vazeb, bylo nadmíru poutavé a dodávalo to představení větší napětí, než kdybyste sledovali severský thriller. Divadlo na divadle není nikdy jednoduchá záležitost, ale takto jej vykonstruovat, vtáhnout diváka, to byl opravdu vynikající nápad samozřejmě ruku v ruce s perfektním provedením. A jelikož následuje na jeho konci dobrovolná smrt jednoho z účinkujících a vzápětí se zatáhne opona, má Vina? opravdu solidně připraveného diváka do další části uvedenou po přestávce.

 Po pauze překvapivě nejprve sledujeme zkoušení nové hry již známého souboru, tentokráte pod vedením Davida v podání Václava Neužila, ale postupem času se začnou odhalovat řekněme až na dřeň témata, o nichž Vina? skutečně je. Silné poslední dějství pak končí symbolickým uzavřením kruhu a divák může nechat plně doznít vše, co mu v Dejvickém divadle nabídli. A ačkoliv se na první pohled může zdát, že jsme byli svědky jen banálního provázání v jednom pracovním kolektivu, tak téma, poselství a provedení umožňuje dost možná i požadovanou katarzi.

 Už samotná zajímavá konstrukce Viny? By si zasloužila ocenění, ale je to především citlivé vyplouvání nabízených témat a jejich dávkování. Cit pro tempo a dramatické vedení, to jsou z mého hlediska největší devízy režie Ivana Trojana. Pokud je potřeba zvolnit, je použit promyšlený vtip nebo gag, když je nutné vrátit se do reálného světa, ocitáme se v zákulisí, kde se všichni chovají civilně, stejně jako když si zapálíte cigaretu v kuřárně. A především se celým představením táhne neuvěřitelně lehká herecká ladnost a nenuceně působící sehranost. Každý zde má jinou roli, všichni vlastně několik, neboť hrají divadelníky, účinkující na jevišti při Utrpení mladého Werthera nebo herce zkoušející novou, ale všichni své polohy zvládají přesvědčivě a podtrhují tak fakt, že v Dejvickém divadle je jednoduše jedinečný soubor. Mohl bych popisovat každý herecký výkon od toho opravdu intenzivního Václava Neužila, přes Tomáše Jeřábka, který zde naprosto přesvědčil, že je na svém místě, vtipně neurotického Lukáše Příkazského, až po stálice Lenku Krobotovou, Simonu Babčákovou a Pavla Šimčíka, a také samozřejmě bolestivě zasaženou Marthu Issovou, ale detailněji to nemá cenu rozepisovat. To se pochopitelně musí vidět.

 Vina? rozhodně není jen o pohledu na toto slovo. Určitě pojednává i o osobní zodpovědnosti, která by nám měla pomoct při vypořádání se s vlastním svědomím, pokud si vinu připouštíme. Ve hře je i několikrát použito přenášení problému na ostatní, ať už se jedná o banální pracovní záležitosti nebo o ty zásadní, které končí třeba i tragicky. Je to i podobenství celé civilizace, která se neumí vyrovnat ani se svými největšími hříchy. Z velké části dost možná proto, že každý neseme svůj díl viny a za celek tak ve finále není odpovědný nikdo. V programu k představení o tom píše sám autor Daniel Majling v souvislosti s chováním lidí při holokaustu, který z velké části páchali psychicky celkem normální lidé. Myslím však, že každý divák se může skrze představení ponořit do svého vědomí a vnímání své viny. Nepřehlédnutelné je i velké průsvitné plátno s motivem obrazu Jakuba Schikanedera Utonulá, jež může evokovat zmar a úpadek. V případě Viny? je beznaděj leckdy blízko, ale nabízí se východisko, kterým je přiznání a následné odpuštění, na něž se logicky ve hře také narazí. Zpracování odpuštění však působilo příliš křečovitě. V každém případě Dejvické divadlo opět prokázalo, že dokáže zpracovat jakékoliv téma a leckdy to nemusí být zcela standardní formou, ale o to naléhavěji. Pomáhá tomu v tomto případě dobrý výchozí text, režisérské zpracování a osobitost hereckého souboru, který je ve Vině? v té nejlepší formě.