Jestli jsou mé počty správné, tak inscenace Džípy, která měla premiéru v loňském roce, je dvacátou režií Martiny Schlegelové pro Divadlo Letí. Od letošního roku nová ředitelka Jihočeského divadla spolu s kmenovým dramaturgem Divadla letí Davidem Košťákem zpracovala současný text německé autorky Nory Abdel-Maksoud. Hra Džípy se může pyšnit nominací na Müllheimskou dramatickou cenu za nejlepší hru roku 2022, a jak už to bývá u nezávislého Divadla Letí, věnujícímu se již téměř dvacet let výhradně současné české a světové dramatice, zvykem, Džípy byly ve Vile Štvanice uvedeny v české premiéře.

Mrazivá komedie začíná civilním představením zasazení děje. Herci postupně rozkrývají podmínky reformy dědictví v Německu. Nikdo totiž přirozeně nemá žádné zásluhy na tom, jakému dědictví se mu dostane, a proto v rámci sociální spravedlnosti přechází při úmrtí dědictví na stát, který jej následně formou loterie, a tedy náhodně přerozděluje ostatním občanům. A jak účinný tento boj proti spermoloterii, kde jednu náhodu, tj. komu jsme se narodili, vystřídá nová, tj. klasická loterie, dopadá v praxi? Mimo jiné o tom inscenace Džípy jsou. Samozřejmě bych ještě doplnil, že se jedná o alternativní a přirozeně tedy fiktivní budoucnost. To ovšem na příjemnosti představení nijak neubírá. Ačkoliv je pravdou, že samotné zpracování trochu podkopává hře dynamiku, ale tak byl zřejmě text napsán. Ono zpracování jest totiž koktejl popisování děje, a to zhruba ve stejné míře jako jeho samotný průběh. Divák se tak dočká plno vysvětlujících komentářů. Vzniká tak finální dojem, že se jedná částečně o dokumentární divadlo. Možná že tedy příliš mnoho slov na úkor akce rozmělňuje děj, ale možná právě i tato forma dělá z Džípů půvabně netradiční inscenaci, která do repertoáru Divadla Letí absolutně zapadá.

Celé představení se odehrává na mnichovském úřadu práce. Každá ze čtyř postav je zcela rozdílná a dohromady tak tvoří pestrou mozaiku lidských povah, čímž naplňují ideálně reprezentující vzorek společnosti. Armin je definitivně vyhořelý úředník, kterého zachraňuje pouze arogance, cynismus a povrchnost. Nerad bych se dotkl Tomáše Kobra, ale tohle je parketa přímo pro něj. Jeho postava se pravděpodobně nejvíce ujímá popisování děje z pozice jakéhosi moderátora, což Tomáš Kobr rovněž zvládá s naprostým přehledem. Jeho kolega Gábor v přesném podání Richarda Fialy je víceméně jeho protikladem. Svědomitý úředník, který se našel v administrativní práci se sklony pro detail je navíc nesmlouvavý, což ještě více zvýrazňuje jeho kancelářský život. Několik let si poctivě šetřil a ušetřil na vysněný džíp, jehož symboliku nejen pro inscenaci samotnou Richard Fiala výtečně vysvětluje, čímž definitivně potvrzuje svoji urputnost. Tato dvojice úředníků reprezentující státní aparát je ale přirozeně pojata podobně jako víceméně celá inscenace s notnou dávkou komiky. Jestliže jsem již zmínil, že postava Armina jako by byla ušitá na míru Tomáše Kobra, Richard Fiala pro změnu dokazuje svoji nevyčerpatelnou škálu postav, které dokáže ztvárnit, a to s okouzlující jedinečností. Vyrovnanost hereckého kvarta potvrzují i obě dámy. Maud Natálie Drabiščákové působí jako tak trochu směšná tetka, které autorka přisoudila punc štamgastky úřadu práce, paní závislé na sociálních dávkách. Tak trochu vlezlé a možná i lehce popletené paní dodává však Natália Drabiščáková natolik silné energie, že často přebírá velkou část komiky, kterou je, jak jsem již zmínil, představení poměrně dosti naplněné. Čtvrtou účinkující je Milada Vyhnálková. Její Silke je podobně jako u mužských osob z velké části protějškem druhé ženské postavě. Mladá, ambiciózní dáma z dobře situované rodiny se snaží prorazit v podnikatelském prostředí pomocí netradičních obalů na notebook, což by jí dost možná prošlo v reálném světě. Ve fiktivním příběhu ovšem její postavení neznamená nic a dědictví je přirozeně v rukou státu. Ačkoliv se její postava může zdát celkem povrchní, je to právě její odhodlání a čin, který se stává zápletkou pro celou hru.

Nebudu se pouštět do samotného děje, abych nikoho případně neokradl o zápletku, ale jestliže zatím má slova nevyzněla příliš dramaticky, nemusí se nikdo obávat. Dojde na drogy, zbraně, hamburger a přirozeně velkou roli hraje i džíp. Charaktery postav zvýrazňují vhodně zvolené kostýmy Simony Pekařové, zatímco scéna Anny Brotánkové je celkem strohá, ale poskytuje dostatečný prostor pro účinkující, kteří se pohybují nejen na jevišti, ale i v ději a mimo něj. Naprosto zásadní je pak pro vyznění inscenace režie Martiny Schlegelové a dramaturgie Davida Košťáka, u nichž je znát dlouholetá spolupráce a samozřejmě se pak projevuje v hereckém provedení řekněme oldstars týmu Divadla Letí, protože již zmíněná herecká čtyřka projevuje naprosto bezchybnou souhru.

Džípy jsou ostrou sarkastickou hrou, která se zamýšlí nad stavem střední střídy a jejím postavení naprosto závislém na materiálním zázemí. Sociální drama je plné nadsázky až grotesknosti, ale i přes svůj absurdní nádech nabízí kromě kvalitního činoherního divadla plno prostoru pro zamyšlení se nad stavem společnosti, což je nosné téma de facto každé inscenace uváděné Divadlem Letí. V případě Džípů se sešel jak dobrý text, tak schopný a sehraný inscenační tým, což je na výsledku jednoznačně znát. Vše je pak nakonec završené sladkobolnou písní spojenou projekcí, což je taková hezká tečka za tím naším večerem stráveným na úřadu práce.