Rosa Liksom je finská spisovatelka, jež se ve svých povídkách věnuje absurdním situacím, které ač leckdy vycházejí z reality na první pohled zaujmou svou brutalitou, cynismem a černým humorem. Určitá krutost, jež jest typická pro severskou literaturu, může v provázání s typickým nekorektním českým humorem vést k poutavému výsledku. Na to evidentně vsadili dramaturg Boris Jedinák a režisér Jan Mikulášek, kteří autorčiny texty upravili a doplnili, aby následně na scéně svého domovského Divadla Na zábradlí uvedli na konci roku 2022 inscenaci s názvem Medvěd s motorovou pilou.

Výsledná koláž skládající se z mikropříběhů, které spíše než ambici poskládat obohacující mozaiku mají cíl navodit netradiční atmosféru, je žel natolik opotřebované schéma, že na scéně Divadla Na zábradlí může bavit buď nové diváky nebo vsázet na dílčí povedené chvíle, za nimiž stojí především solidní herecké výkony. Umělecká zacyklenost je však nejen překvapivě průhledná, ale může se dotknout až otravnosti.

Scéna Marka Cpina je univerzální a příjemně odosobněná. Divák tak hodinu a půl stráví v pokoji, kterému dominují hnědé a šedivé barvy, jejichž staromódnost doplňuje starší dřevěný nábytek a těžkopádné závěsy. Tato místnost chvílemi slouží jako hotelový pokoj, jindy zase jako nepříliš útulný domov. Tento všestranný design, jemuž se podřídily i záměrně nevkusné kostýmy, dokresluje mimo jiné i zaměnitelnost jednotlivých scének, kterými je divák zásobován. Zřejmě však měl navodit i jistou severskou skepsi, což se částečně daří, jelikož bezvýchodnost je v představení všudypřítomná, opět však žel i ta umělecká.

Přestože pointy jednotlivých scének často jen nepozorovaně vyšumí do divadelního sálu, myslím si, že neprozradím nic, co by diváka mohlo překvapit a ochudit o zážitek. Již v první skeči, v níž muž servíruje svým hostům polévku s masem ze zavražděné dívky, se nastoluje snesitelná dávka absurdity a morbidnosti, která se následně line celým představením. Pomalé herecké kreace zvýrazňují zajímavé gestikulace a projevy jednotlivých účinkujících, což trefně dokresluje vykloubenost doby, již se snaží inscenace vykreslit. Když ale tento první mikropříběh vyzní do ztracena, předznamená, že se k němu zřejmě přidají částečně i další. A většinou tomu tak žel i je, tudíž nakonec zbývá jen přehlídka zvláštních námětů. Těmi je třeba žena pyšnící se titulem nejtlustší ženy Finska, muž, jenž opravoval chatu tak dlouho, až ji později raději zapálil nebo pochopitelně medvěd, který ukradne motorovou pilu.

Pokud divák rezignuje nad smyslem jednotlivých scén, které po nějaké době opravdu mohou začít nudit, může se přirozeně ještě nechat unášet atmosférou často doplňující povedenou živou hudbou, pod níž je podepsán Vojtěch Vondráček. Tomu se také nadmíru dobře podařilo vystihnout postavu necitelného kriminálníka, což by mohl být vrchol celého představení. Pokud se zamyslím nad jednotlivými herci, tak de facto každému alespoň jedna postava sedla. Diváka tak může pobavit svérázný policista Jiřího Vyorálka nebo třeba na drogově vlně se pohybující zpěvačka v podání Kateřiny Císařové. Vrchol však Medvěd s motorovou pilou nemá, a ani finále, které by zaujalo. Nicméně herecké výkony chvílemi mohou diváka udržet v pozornosti.

To, co skvěle fungovalo v deset let staré inscenaci Požitkáři, jež jest stále právem na repertoáru divadla, pomalu a postupně ztrácelo energii v dalších a dalších inscenacích, založenými na stejném principu. Ve stejném roce, v jakém vznikl Medvěd s motorovou pilou, měla premiéru i hra Obscura. Poměrně zajímavé téma, ale na obehraném půdorysu, už na repertoáru Na zábradlí nefiguruje a je mi trochu záhadou, že podobný osud ještě nepotkal Medvěda s motorovou pilou, jelikož monotónnost je v tomto případě již naprosto ubíjející. Možná mi ale pouze onen „šestý díl Požitkářů“ už jen prostě přišel vyčpělý a jiným divákům třeba přijde k chuti. Vzhledem k tomu, že další premiéra Jana Mikuláška jsou navýsost povedení Veřejní nepřátelé, bral jsem Medvěda s motorovou pilou jako rozlučku s touto typologií her. Ovšem dosud poslední režie Jana Mikuláška Na zábradlí je inscenace Uvnitř banánu, která slibuje opět sled mikropříběhů. Takže rozlučka se nekonala, a divák tak evidentně bude stále zásobován podobným typem her. No, aspoň si můžete vybrat.