Jihočeské divadlo má pravidelně velmi vyvážený repertoár na hlavní scéně. Nebojí se experimentovat, věnovat se tématům související s tímto regionem a využívat různorodé žánry. Zřejmě nezbytné pro oblastní divadlo je pak nabízet nastudovanou i konverzační komedii sázející na břitký humor a k tomu mít potřebný herecký materiál. Velmi často tvůrci sáhnou po osvědčených francouzských autorech. V tomto případě jimi je dvojice Alexandre de La Patellière a Matthieu Delaporte a jejich hra Jméno. Že se jedná o úspěšnou a oblíbenou komedii potvrzuje fakt, že je aktuálně uváděna hned na osmi tuzemských scénách. V Jihočeském divadle se její realizace ujala osvědčená režisérsko-dramaturgická dvojice Adam Svozil a Kristýna Jankovcová, pro něž je to tak již čtvrtá práce v tomto prostoru.

Co na představení zaujme na první pohled je scéna a následně poté i kostýmy. Člověk jako kdyby se skutečně ocitnul v pařížských uličkách s jedinečným francouzským vkusem. Otevřený byt Elisabeth a Pierre Garaudových je vybaven do nejmenších detailů, hraje barvami a dominuje jí sedačka s křesly umožňující divákům navodit pocit, že jsou s postavami přímo uprostřed debat. V úvodu ještě vhodně naladí typická hudba a podmanivé slovo Tomáše Kobra, jenž kromě vytvoření atmosféry má za úkol i sdělit potřebné vstupní informace.

Samotná zápletka není přirozeně v typech podobných her nijak zásadní, ale jelikož se nejedná jen o jednu, a navíc je poměrně precizně vypointovaná, což platí o celém ději, jednoduše diváka jistě pobaví. Navíc zlomové okamžiky Jména jsou rovněž možností, jak nejen posunout příběh dále, ale také jak rozvíjet charakter postav a umožnit jim prezentovat se v různých rovinách. Kromě Teresy Schel, jejíž Anna, manželka Vinceta, kterého hraje Tomáš Kobr, nemá příliš prostoru a ve hře funguje spíše jako prvek, který zapadá do celku, projdou všichni ostatní příjemně nenuceným vývojem. Manželé Garaudovi v podání Tomáše Drápely a Natálie Drabiščákové jsou typickými představiteli francouzské střední třídy. Spořádaná rodina dvou učitelů, z nichž Pierre se prezentuje jako klasický levicový intelektuál a jeho žena Elisabeth trpělivě snáší svůj úděl, kdy se musela vdát své kariéry pro rodinu, se v prvních momentech představuje jako víceméně nekonfliktní pár. Jejich konzervatismus a zakládání si na svých vlastních hodnotách je však velmi brzy vystaven konfliktu. Zatímco vývoj Pierra je plynulý, u Elisabeth Natálie Drabiščákové je daleko více hyperbolický. Herečka během představení změní svoji polohu několikrát a musím uznat, že je to vskutku herecké mistrovství, které jako by bylo ušité na míru právě Natálii Drabiščákové. Excentrická poloha, jež je Tomáši Kobrovi vlastní, mu pak také dává velkou příležitost v představení dominovat, což bezezbytku činí.  Důvodem je i to, že jeho postava Elisabethina bratra Vincenta je ta, která takřka veškeré konflikty rozdmýchává. Ačkoliv poslední postava, rodinný přítele Claude, jehož hraje Pavel Oubram, působí většinu času zakřiknutě, je i on ve své roli naprosto přesný a leckdy více sdělí i pouhým úsměvem.

Herecká souhra je ve Jménu naprosto unikátní a je znát, že minimálně tato část hereckého souboru je na sebe již delší dobu navyklá. Hra obsahuje poměrně dost textu a správně vypointovat jednotlivé vtipy, držet přirozenost rodinného setkání a neustále se hlídat, aby individuální výkon držel pohromadě s ostatními je v tomto případě dosti nelehké a velice oceňuji, že účinkující se vypořádali i s menšími nástrahami. Již v úvodu jsem ocenil scénu a kostýmy, a jelikož se jedná o skutečně precizní práci, rád doplním i jméno autorky, kterou je Pavla Kamanová. A jistě velkou zásluhou na povedené inscenaci má i překlad Petra Christova.

Jméno je v podání tvůrců v Jihočeském divadle více než podařená inscenace. Zobrazuje typické městské typy, pro něž je příznačné, že si svoje pohodlí potřebují potvrzovat konfrontačními postoji. Mají nutkání sdělit světu, že si svá postavení vybojovali urputnou snahou či přímo bojem pro lepší budoucnost. Malichernost sporů je pak sama o sobě směšná. Divák může brát Jméno jako tragikomickou sondu do nitra většinového člověka, tudíž je i vysoká pravděpodobnost rozpoznat minimálně část sebe sama. Inscenaci lze také vzít čistě jako komedii a jednoduše se pobavit. V každém případě jsou všechny přístupy, jak divák hru vezme na něm a pokaždé bude mít jistě vydařený zážitek. I to je devíza Jména. Jihočeské divadlo má nyní na repertoáru inscenaci, která má potenciál oslovit širší publikum, a to rozhodně není málo. Jelikož se jedná o zdařilé představení, je dobře, že bude jistě vřele přijímáno.