Před deseti lety vyšla kniha, jež obdržela cenu, kterou pravidelně uděluje běloruský PEN-klub a Rádio svoboda za dílo vzniklé ve vězení. Napsal ji mladý anarchista Igor Oliněvič, jenž byl poprvé zatčen v roce 2010 a bez důkazů odsouzen k osmi letům. V roce 2020, kdy si doufám ještě všichni pamatují na probíhající masivní protesty v zemi, v níž se nelidský diktátor Alexandr Lukašenko drží u moci téměř třicet let, byl běloruský anarchista znovu zatčen a o rok později odsouzen tentokráte ke dvaceti letům žaláře. Před rokem tuto knihu zpracoval do divadelní podoby v prostoru brněnského sklepení Centra experimentálního divadla režisér Adam Steinbauer. Uváděna je pod Divadlem 3+KK, kde se tak aktuálně osoba Igora Oliněviče přidává k Jiřímu Ortenovi a Janu Zábranovi, s jejichž životními osudy se můžete setkat v inscenacích Orten! a Náhradní existence. Dlužen jsem ještě název autorské hry, jež vás zavede do běloruského pekla. Ten zní Jedu do Magadanu – Nevěř, neboj se a nepros.

Představení začíná příchodem Marka Kristiána Hochmana mezi diváky, kteří nejsou usazeni, a je tak nastaven již několikrát osvědčený model, kdy je mezi účinkujícími a návštěvníky odstraněna pomyslná čtvrtá stěna. V úvodní scéně jde spíše o seznámení se s okolnostmi, které se týkaly života Igora Oliněviče před zatčením. Divák neznající knižní předlohu by měl rozhodně zpozornět a pokud se jedná o člověka, jenž se příliš neorientuje v současné společenské situaci v Bělorusku, je potřeba být soustředěný o to více. Zasazení příběhu do kontextu totiž není zcela přehledné. Mark Kristián Hochman jako jediný účinkující není jen Igor Oliněvič, je také vypravěč a rovněž též Ihar, člen skupiny Neřádi, která pátrá po kameni Zornikam. Pokud vám toto nezní nijak podvědomě, není důvod se obávat, že budete mimo hru. Igor Oliněvič je totiž, nebo spíše na svobodě byl častý hráč larpu, takže rozvíjení fantazie mu není cizí. A na kombinaci dramatizace vězeňského deníku s neuchopitelným světem inspirovaným dost možná místním folklórem a bájemi je postavena i Steinbauerova inscenace.

Po úvodní scéně se pod Hochmanovým vedením přesunou diváci do podzemního divadelního sálu, v němž následně probíhá zbylá část představení. Mark Kristián Hochman v roli Igora zde mimo jiné popisuje vězeňskou mašinérii, a to věcně a bez známek emocí. Vystačí si s klidnou mluvou a leckdy též delším a pronikavým pohledem do diváků. V hledišti takřka hmatatelně narůstá postupem času souznění možná ani ne tak s hercem a jeho jinak výtečným výkonem, ale přímo s postavou Igora Oliněviče, který jako kdyby byl neustále přítomný. Na intenzitu prožitku mělo mít jistě vliv i částečné zapojení několika diváků do hry. Diváci jsou nejprve hercem obeznámeni, že „všechno je to jenom hra“, ale interakcí není tolik, což vzhledem k tomu, že dost možná spíše rozmělňují napětí, které v sobě inscenace má, je dobře. V těchto scénách se jedná spíše o krátkou demonstraci fungování systému nemající ale dostatečnou sílu naléhavosti tématu. Snad s výjimkou té první, kde si může alespoň náznakem vyvolený jedinec vyzkoušet jednu vězeňskou metodu vyšetřovatelů. 

Jedu do Magadanu – Nevěř, neboj se a nepros je v každém případně hra nepostrádající magickou atmosféru. V tomto je velmi podobná Náhradní existenci, inscenaci Adama Steinbauera o Janu Zábranovi, kterou mohou diváci navštívit v pražském A studiu Rubín. Hru světel a stínů doplňuje skvělým výkonem Mark Kristián Hochman. Sedí mu jak věcná role vypravěče, jenž popisuje základní body Oliněvičova deníku, jakým je například ztráta sociálních vazeb, boj o svobodu, ale také držení se zásad, jež jsou zmíněné v druhé části názvu inscenace, tak je Hochman velice obratný i v dalších rolích, jakými je snad jakýsi lesní démon, loutka ptáka, z něhož jsem měl vskutku hmatatelně nepříjemný pocit strachu nebo postava vyšetřovatele, jehož znázorňuje Hochman pomocí masky a drápy. Zde herec maximálně využil svoji precizní hru pohybu, a také hlasu. Dobrou práci také odvedla Julie Ema Růžičková, která je podepsána pod výpravou.

Představení má nejen jedinečnou atmosféru a příjemné tempo, ale také jasné směřování a pochopitelně obsahuje i řadu poselství, u nichž je cítit nenásilná ambice předání je divákům. Současná doba, kdy můžeme sledovat nedalekou válku takřka v přímém přenosu, což dokáže vyvolat i velkou míru solidarity a pomoci, sebou nese také smutný fakt, že jakmile je cokoliv aktuální, odchází předchozí téma do pozadí. Ač doufám, že lidé nezapomněli na měsíce trvající protivládní protesty, které běloruská totalitní moc násilně potlačovala, jsem skeptický, zda není bolestná všudypřítomná realita života v Lukašenkově pekle na vedlejší koleji zájmu. Jména zesnulých kritiků režimu, jakými jsou Šyšov, Kryvcoc nebo Bebenin už dost možná nikoho moc nezajímají a skandální zatčení Romana Prataseviše po nuceném přistání letadla už zřejmě také zastínila agrese Vladimíra Putina, jehož je Alexandr Lukašenko věrným spojencem. Jedu do Magadanu – Nevěř, neboj se a nepros připomíná skrze divadelně výtečně zpracované podobenství nejen konkrétní osud běloruských anarchistů, ale obecně se věnuje věčnému tématu souboje zla s dobrem. Emotivní finále představení, v němž zraky diváků spočívají na tradiční běloruské výšivce na bílé košili a nápise Live or Die, zatímco postava Igora Oliněviče definitivně mizí ze scény, je vyplněna písní Jedu do Magadanu ruského muzikanta vystupujícím pod jménem Vasja Oblomov, který je momentálně ve své zemi zakázán. Název odkazují na město, jež se nachází v nejvýchodnější místě Ruské federace, pak připomíná historii spjatou s gulagy. Jedná se však skutečně pouze o historii? Pokud žijete v totalitní zemi a držíte se hesla Nevěř, neboj se a nepros, které je sice doporučováno až při setkání s vyšetřovateli ve vězení, ale lze jej převést i do obecných zásad, máte takřka jistotu, že se vás boj se zlem bude osobně týkat. Možná i to si můžete odnést z návštěvy jinak povedené inscenace Jedu do Magadanu – Nevěř, neboj se a nepros, neboť hra má jednoznačně potenciál diváka zasáhnout přímo a vyvolat v něm bytostně niterné pocity, což stále doufám by mělo být cílem každého dobrého divadla.