V rámci festivalu ...příští vlna/next wave... 2017 vznikl pozoruhodný a povedený projekt s názvem Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát, jenž oživil básně Ivana Martina Jirouse. Naštěstí se nejednalo o jednorázovou akci, a tak je stále k vidění. V roce 2018 se na ...příští vlna/next wave... zjevilo obdobně zajímavé zpracování poezie. Debutové dílo Kultu hanby, jehož název jest Hlupáci, proberte se. A co je krásné, obě dvě díla jsou aktuálně na repertoáru Divadla X10 a v prostoru DUP39 jsou uváděny momentálně jednou měsíčně v jeden večer. Milovníci skutečného undergroundu by si rozhodně neměli návštěvu a zhlédnutí tohoto 2v1 ujít.

Kult hanby, ač to nikde není uvedené nebo dohledatelné, evidentně tvoří trojice, jež v inscenaci Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát účinkovala. Herci Vojtěch Hrabák, Petr Uhlík a scénografka Jana Hauskrechtová. Jakou měrou se kdo podílel na textu Hlupáci, proberte se přesně nevím, ale beru jej jednoduše jako počin Kultu hanby, seskupení, které bude doufám ve své tvorbě pokračovat.

Tak jako nejsem až tak velkým znalcem tvorby Ivana Martina Jirouse, nemám absolutně ambice debutový text Kultu hanby podrobit literární kritice. Podstatné pro mě je vždy intenzita a přesnost sdělení. A tak jako byly přesné zásahy Jirousových slov, neminuly mne ani ty vyřčené v Hlupáci, proberte se. Vzájemnou podobnost sice příliš neshledávám, ale pojítkem řekl bych je, že se jedná o pravý underground. Zatímco inscenaci Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát bych shrnul větou, jež jest opakovaně vykřikována: „Je mi k smrti smutno." u Hlupáci, proberte se bych pravděpodobně volil možná mírnější, ale stejně naléhavou: „Jsme k smrti unavení." ve hře sdělenou slovy:

Neb jsem k smrti

Unaven

Jak starý motýl

Nebo jepice

Na konci dne

Kde jsi?

Můj kokone!

Ať už

Znamenáš cokoliv

Chci se jen zabalit

A odpočinout

Spočinout

Ano, být unavený, jak jepice na konci dne, dle mne přesně vystihuje jednu rovinu, který v sobě text Hlupáci, proberte se obsahuje. Nicméně myšlenek, sdělení, nálad, pocitů a nutkání vykřičet své názory je celá řada. Jistě jej každý divák bude vnímat jinak, já mohu jen krátce popsat své subjektivní dojmy.

Neodbytný pocit, jenž jsem při představení cítil, bylo vědomí, že jsem i já obětí marné obžaloby společnosti, které postavy podávají. Na mě, že cílí všudypřítomný hnilobný rozklad. Text je také protkaný režnou (sebe)ironickou nití, takže jsem se alespoň necítil jako vyděděnec, ale jako součást inscenace. Mezi silné momenty rozhodně řadím zprostředkování hledání lásky, jež jest zabaleno do silně skeptického hávu. Hlupáci, proberte se v sobě skrývá také naivnost dítěte a sílu ďábla či splynutí se zemí podobající se utonutí.

Inscenace začíná závažnými tématy, a také jimi končí, ale během představení dojde částečně i k určitému odlehčení. Především pasáže o trapnosti nebo alkoholu dodávají hře potřebnou energii, neboť poté následuje již zmíněná unavenost ze života, odcizenost a vyčerpanost. Postupné odhalování záhuby duše přejde ve ztracení a směřuje k finálnímu vyznění, které přirozeně nezmíním. Jednak jej jistě každý divák prožije rozdílně a uvnitř sebe, a pak už bych měl nepříjemný pocit, že zde popisuji své nitro, které pochopitelně nikoho nezajímá. Proto tedy ještě jen několik slov závěrem.

Pozoruhodnou součástí inscenace je výprava. Hra se odehrává na schodech, nad kterými sedí Žena, a také Země, Matka a Anděl Jana Kozubková, jež se mimo jiné stará o hudební doprovod. Prim kromě černě potažených schodů, které mohou znázorňovat například fakt, že to s námi jde tak trochu z kopce, hrají konfety a svíčky. Ač vlastně jednoduchá, je scéna maximálně funkční. Na svědomí ji má Jana Hauskrechtová. Kromě Jany Kozubkové v inscenaci účinkuje dvojice Vojtěch Hrabák a Václav Marhold, obsahující postavy Proroka, Poutníka, Otce, Dítěte, Muže, Zvířete a Ďábla. Od prvních chvil je znát, že jsou na sebe jako herečtí partneři zvyklí a i díky jejich sehranosti drží hra pohromadě. Možná trochu schází pevnější režie, ale myslím, že určité punkové vyznění ke Kultu hanby zřejmě patří, a doufám, že i patřit bude. A tím bych skončil. Nadějí a vírou, že underground žije a má stále co říct, což mne osobně těší opravdu ze srdce.