První premiérou sezóny 2021/2022 v A studiu Rubín, která by měla plnit dramaturgický plán s názvem Závislosti, byla adaptace druhého románu mladé české autorky Lucie Faulerové Smrtholka, jenž vyšel v loňském roce. Podobně jako u inscenace Jezero se jedná o koprodukci zdejší scény se spolkem Kolonie, z.s., nicméně si myslím, že vzájemná osobnostní a snad i ideová provázanost, činí z tohoto faktu již velmi vedlejší informaci. Podstatné je, že tato spolupráce opět stvořila povedenou inscenaci a co víc. Osobně řadím Smrtholku mezi vůbec nejzdařilejší hry, které jsem v posledních letech v A studiu Rubín viděl.

 Silný už je samotný psychologický román Lucie Faulerové, jenž se dá, a věřím, že u mnoha čtenářů jistě tak nastalo, přečíst jedním dechem. Jistěže na zajímavosti má velký podíl téma sebevraždy a vyrovnání se s ní v okruhu blízkých, ale i pro své tempo, časovou rozháranost s postupným odkrýváním minulosti nebo i vtip je kniha velmi čtivá. V divadelní adaptaci se dá říct, se tvůrci drželi předlohy věrně, ale nejedná se o doslovné přenesení na jeviště. Naopak, z knihy jsou vytaženy hlavní stavební kameny, na něž pak dramaturgyně Dagmar-Radová Fričová a Lucie Ferenzová a předpokládám, že i v programu uvedená Anita Krausová, vystavěly svižnou a vyrovnanou inscenaci.

 Jak jsem již zmínil, v románu se děj pohybuje jak v přítomnosti, tak v minulosti a tomu zůstali věrni i v A studiu Rubín. Ono by to skoro ani jinak nešlo, protože základem Smrtholky jsou na jedné straně rozhovory, soužití a vztah mezi dvěma sestrami Marií a Madlou, a na straně druhé život Marie a její vyrovnání se s minulostí po dobrovolném odchodu Madly. A podobně jako v knize i v divadle se divák rychle zorientuje, a pak už jen prožívá zdařilý ponor do stále ještě dosti tabuizovaného tématu. Dialogy sester vnáší do inscenace nevtíravý vtip. Jak Anita Krausová, která ztvárňuje Marii, tak Martina Jindrová, jež hraje Madlu, působí uvolněně a navozují vskutku přesvědčivý dojem, že se opravdu jedná o sestry. Scénicky se pohybují kolem pohovky, která dodává atmosféře konkrétní domácí, sourozenecký aspekt. Sledujeme tedy tak trochu holčičí blbnutí a to především díky ztřeštěnosti mladší Madly, která se třeba zeptá své starší sestry, zda by radši spala s mrtvolou nebo se zvířetem, aby pak většinu dialogů ukončila lakonickým: „Není o tomhle nějaký film?“. Ač jistě divák různá vtipná uvolnění uvítá a představení navíc příjemně civilizují, v situacích, kdy se Madla například zeptá, koho by radši Marie zabila, zda sebe nebo ji, už tak veselo není, přestože o teprve následované sebevraždě ví jen hlediště a na jevišti se dále mohou dívky nerušeně smát. Nikoliv náhodou se tvůrkyně netají, že se jedná o dark pop.

 Situace, kdy se děj odehrává bez fyzické přítomnosti již zesnulé Madly, jsou různorodé, ale mají společný jmenovatel. Tím jsou pocity nejbližších pozůstalých, v tomto případě tedy starší sestry. Mísí se tu hněv, provinění, stesk, úzkost. Anita Krausová jako Marie toto vše vnímá a k divákovi dostává své dojmy především skrze naléhavé monology. V některých případech ji ale doplňuje ještě Petr Reif, jenž ve Smrtholce obstarává role otce sester, bratra Adama, sexy idola pana Ročestra i jistého ezomuže.

 Součástí řady inscenací vzniknuvší pod spolkem Kolonie jsou i dvě nepřehledné osobnosti, scénografka Jana Hauskrechtová a hudebnice a herečka Markéta Ptáčníková. A tyto dvě ženy jsou podepsané i pod Smrtholkou. Zatímco u Markéty Ptáčníkové a vůbec hudby u her Kolonie, z.s. jsme zvyklí spíše na ostrou muziku s prvky punku, kde hrají prim bicí, kytara a basa, ve Smrtholce zaznívají spíše jemné tóny. Pravdou je, že se k atmosféře představení hodí lépe, ať už se jedná o brnkání na akustickou kytaru Petrem Reifem nebo Anitou Krausovou procítěně zazpívané skladbě Mobyho Why Does My Heart Feel So Bad?.

 I výprava Jany Hauskrechtové oproti některým minulým inscenacím Kolonie, z.s. působí méně křiklavě. Daleko více než světla, kouř a lecjaké rekvizity, byť to vše ve Smrtholce najdeme, zaujmou civilní kostýmy a například vše říkající nalíčení. Kromě jasně daného středobodu v podobě opět barevně nevýrazné sedačky hraje svoji roli i koutek pana Ročestra, a především pak vizáž Morany. Figuríny zpodobňující smrt, která v našich končinách nese rovněž jméno totožné s názvem knižní předlohy i rubínovské inscenace. Tu, jež lidé házejí do řeky s bláhovou nadějí, že smrt utopí. Čistě subjektivně jsem v audiovizuální složce našel určitou pietu, tedy v porovnání s minulou tvorbou spolku Kolonie a nemohu říct, že bych to neocenil.

 Velkým a příjemným překvapením pro mě byl výkon Martiny Jindrové. Přiznávám, že mě dosud čerstvá absolventka DAMU příliš nepřesvědčila. Zhlédl jsem ji v imerzivním projektu Lístky, prosím, Procesu uváděným spolkem Distheatranz a především jako vrchní sestru Ratchedovou v Přeletu nad kukaččím hnízdem uváděným v Divadle Disk, ale až teď v A studiu Rubín musím uznat, že v ní rozhodně určitý talent dříme. Přesněji napsáno ve Smrtholce se rozhodně probudil, protože její Madla je živelná, ale nenucená, extravagantní, ale přirozená a v jistých momentech i správně prosákl náznak jejího vnitřního pnutí. A hlavně dokázala se ctí obstát vedle zkušené Anity Krausové, která ve Smrtholce předvádí opět jeden ze svých stěžejních výkonů, z něhož je cítit osobní procítěnost s příběhem, tak akorát povolený smutek, ale perfektně zvládnuté i momenty čisté sesterské lásky. A nesmím opomenout ani Petra Reifa, který jak jsem již napsal, zvládnul všechny ostatní role, přičemž sice mohl působit jen jako doplněk příběhu, ale o to větší ocenění si zaslouží celá řada poloh, od pohybů s hoblíkem v ruce, ezoterická rozjímání nebo citlivě podaného otce trpícího tou největší ztrátou.

 Lucie Ferenzová režíruje téma, k němuž jako autorka a dramaturgyně již přispěla v nedávno uvedené inscenaci Osobní Fudži rovněž nyní dostupné na scéně A studia Rubín. Ovšem už v blogu k této hře jsem uvedl, že obě inscenace netřeba srovnávat. Smrtholka není jen o vyrovnání se se ztrátou někoho blízkého a nastolení otázky, nakolik dobrovolný odchod ublíží nebo alespoň ovlivní životy pozůstalých. Je to také o tom, zda se cítí člověk ve svém bytí suverénně či jako podaný, nebo, jak píše Stig Dagerman: „Svoboda začíná otroctvím a suverenita závislostí.“, čímž se vracíme k dramaturgickému plánu A studia Rubín pro tuto sezónu, jehož název na příchozí diváky svítí v předsálí. Ve Smrtholce se evidentně jedná o citovou závislost na vztazích v rodině. A zde možná najdeme i klíč k postavě Marie, která si svou závislost uvědomí až po dobrovolném skonu své milované sestry. Pro naprosté vystižení si dovolím použít pasáž z knižní předlohy: „Jenže co jsem já sama? Co jsem sama bez lidí? Nedefinuje mě nic, mě samotnou nedefinuje nic. Pokaždý, když si začnu příliš uvědomovat sebe, začnu se drolit jak pískovec, jako bych mohla držet pohromadě jen kvůli ostatním, musím myslet na ty, co jsou, na ty, co nejsou. Musím. Musím lnout. Musím parazitovat. Protože jinak nejsem.“ Krásnější a bolestivější slova jsem dlouho nečetl. Lucie Ferenzová ten dojemný zápas mezi životem a smrtí režíruje nejen zručně a s přehledem, ale především s takovým citem, že si těžko představit, jak lépe dostat myšlenky a témata mezi diváky.

 Ne všechny závislosti jsou špatné, ale s každými by rozhodně měl člověk umět pracovat, aby jim nepodlehl a následně nebyl jejich obětí. Postava Marie si po smrti své sestry několikrát ublíží. Přijde o oko i o jazyk a ke vší bolesti pak přidává i seznam toho všeho, čeho již v životě nebude moct dosáhnout. Od kariéry zpěvačky až po možnost lízat zmrzlinu. Možná ale existuje i v takovém případě řešení přežití. Prožít si bolest naplno, a pak si uvědomit, že díky té bolesti jsme alespoň měli možnost zažít něco mimořádného. A potom nezbývá, než jít dál a už nemyslet na to, co nebudu moct, ale co ještě pořád můžu. Pak zůstanou navždy i dvě věty Konstantina Biebla, které autorka použila v závěru knihy: „Naše láska, toť stálé šumění stromů. Nevyjdu nikdy z tohoto lesa.“.

 Mimořádně povedou inscenaci Smrtholka mohu v A studiu Rubín jen a jen doporučit. Čtu-li si po sobě tento blog, shledávám jej tak trochu neuspořádaný, rád bych i zmínil řadu detailů z představení, které stojí za to postřehnout, ale myslím, že nakonec je podstatné to, aby každý měl možnost si tímto příběhem projít sám. A tvůrci udělali maximum možné, aby to divákovi za to stálo.