Sorokin je pro mě ze současných ruských spisovatelů zcela zásadní a nesmírně důležitý. Už jeho raná tvorba v sedmdesátých a osmdesátých letech zcela nepřekvapivě narazila na nepřízeň sovětské KGB a naprosto přirozeně tak přešla do prostředí undergroundu a začala vycházet jako samizdaty. Přestože začalo Sorokinovo dílo po roce 1989 vycházet, problémům se zdaleka nevyhnul. Žalován byl také za pornografická místa ve svých dílech.

Řada Sorokinových románů jsou futuristické blízké vize s nádechem určité neskutečnosti. Ta se však týká převážně některých nereálných postav či zvířat (například kentaurové, trpaslíci, obři). Budoucnost, kterou nám ve svých dílech Sorokin zobrazuje, je ale především nové rozdělení světa, možná trochu podobné Orwellovu románu 1984, ale více zaměřené na určité reálie, které jsou realitou i dnešní doby (narkotika, korupce, význam plynu či ropy nebo trh levného zboží z východu). To se týká i novely Den opričníka.

Jeden den člena osobní gardy (opričniny) vůdce Ruska roku 2027, slovutného Gosudara je protkán několika úkoly. Dojde na likvidaci nepřítele státu, zhlédnutí koncertní zkoušky, aby se zjistilo, zda není závadná a kacířina neprosákla i tam, drogový výlet v lázních, korupční řešení celnického problému, setkání s jasnovidkou, návštěvu první dámy a opričnickou večeři, která s klasickým posezením u pokrmů nemá mnoho společného.

Jsem nesmírně rád, že poté co necelé tři roky exceloval jako opričník ve Studiu Hrdinů Karel Dobrý v hlavní roli a získal řadu divadelních cen, se k této látce znovu někdo odhodlal. Samozřejmě, že se ve mně ukrývala i jistá pochybnost. Přeci jen oceňovaná inscenace a několikrát přečtená oblíbená kniha, způsobily, že jsem pociťoval určitou přísnost, se kterou se na další zpracování budu dívat.

Ten, kdo se látky ujal, byl herec, který má se sovětským režimem své zkušenosti. V devatenácti letech z něj totiž emigroval. Vladimir Benderski. Dále pak tvůrčí duo divadelního souboru Tygra v tísni dramaturgyně Marie Nováková a režisér Ivo Kristián Kubák. A na každém detailu je znát, že inscenace byla připravena nesmírně pečlivě a do nejmenšího detailu. Už samotná scéna je koncipována jako jeden velký stůl, ke kterému diváci zasednou, čímž se stávají součástí hry. Někdy více, někdy méně. Nejvíce pak na závěrečné večeři opričníků. Každý divák se tak alespoň na chvíli stane členem osobní gardy nového ruského cara.

Základem úspěchu inscenace, kromě tedy precizní přípravy, jsou pak dva faktory. První, že se drží dost věrně původního textu, čímž se k divákovi dostává krásný Sorokinův jazyk a příběh samotný. Druhý je pak výkon Vladimira Benderskiho. Jeho ďábelské odhodlání oddaně sloužit jediné správné myšlence, velikého, jednotného, silného Ruska v rukách ztělesněného kultu osobnosti na přítomné doléhá z každého slova, z každého gesta, z každého pohledu, mnohdy velmi blízkém. Přestože samotní nepřátele státu ve hře konkrétně nevystupují, je síla slova a naznačených gest neuvěřitelně silná. To zlo obklopí všechny přísedící a nic s tím nenadělají.

Pravdou je, že vysoko nasazenou laťkou, není jednoduché udržet, ale snad kromě návštěvy jasnovidky a hudební vložky se to podařilo a děj i nasazení tak zůstalo konstantní. K Vladimirovi Benderskimu se v průběhu představení ještě přidá Adam Langer jako opričníkův přímý nadřízený, což rozhodně není na škodu, neb minimálně jejich společný drogový výlet v lázních dostává zajímavý rozměr.

Jak jsem již zmínil, diváci se pak nejvíce zapojí do představení v závěrečném setkání opričníků. Ti, kteří nemají rádi interaktivní divadlo, však mohou zůstat klidní. Jedná se hlavně o navození pocitu, že všichni jsme zajedno, všichni chceme chránit nejvyšší zlo. V představení se tomu nevyhneme, ale jakmile inscenace skončí, je to už jen na nás, zda uděláme něco více, než že budeme pasivně u televize sledovat anexi Krymu, okupaci Ukrajiny či oplakávat Alexandrovce. Nebo zkusíme udělat cokoliv, aby se opričnické heslo „Slovo a dílo" již v blízké budoucnosti nestalo realitou. Myslím, že je nejvyšší čas. Divadlo, které klade podobné otázky, vybízí k podstatným myšlenkám je potřebné. Obzvlášť když je uděláno na tak vysoké kvalitní úrovni. Bravo všem, bravo pane Vladimire Benderski.