Tomáš Dianiška je dnes již jeden z nejrespektovanějších českých divadelních autorů, který si v posledních letech i své hry zručně režíruje. Na svém kontě už má celou řadu inscenací, které jsou nejen výtečné, ale mají přesah jak výběrem tématu, tak i jeho zpracováním. Dobrou zprávou také je, že bohatá divadelní potence pana Dianišky neubírá na kvalitě. O to je nutnější ihned zkraje složit poklonu, protože jen v roce 2023 uvedl dokonce čtyři své hry. Když k tomu přičtu, že je navíc součástí hereckého souboru Divadla pod Palmovkou a do kin letos uvedl svoji celovečerní prvotinu, je opravdu neuvěřitelné, kde tato divadelní osobnost bere čas a energii.

Tomáš Dianiška již oživil řadu příběhů stvořených na základě polozapomenutých osobností či skutečností, což je například hra Transky, body, vteřiny o československé atletce Zdeně Koubkové nebo Bezruký Frantík o nejznámějším chovanci Jedličkova ústavu. Tajně pak doufám, že letošní novinka Pravomil uvedena v Divadle v Dlouhé o Pravomilu Raichlovi není o polozapomenuté osobnosti, ale nedělám si o české společnosti iluze. V každém případě je Tomáš Dianiška schopen velice nápaditě se podívat i na osobnosti šířeji známé, a tak může divák v Ostravě a v Liberci navštívit životopisné hry o Věře Špinarové a Vlastu Burianovi. Tím se také dostávám k inscenaci 294 statečných, která do jisté míry výše zmíněné kombinuje. Ač je přirozeně operace Anthropoid spojena se jmény Jan Kubiš a Jozef Gabčík a tito hrdinové zde také hrají, přičemž vystupují pod krycími jmény Otto Strnad a Zdeněk Vyskočil, hra je primárně o všech, kteří československým parašutistům spojených s operací Anthropoid pomáhali, čímž pochopitelně nasazovali své vlastní životy. Jména všech 294 statečných pak divák nalezne v programu k představení.

Ačkoliv se na velkém jevišti Divadla pod Palmovkou uvádějí Dianiškovy hry Pusťte Donnu k maturitě! a Bezruký Frantík, jejichž premiéry byly v letech 2018 a 2019, inscenace 294 statečných je první, kterou Tomáš Dianiška nastudoval přímo pro zdejší velké jeviště. A je to opravdu znát. Jedná se totiž opět nejen o důležité a zajímavé téma, o celou řadu zaznamenáníhodných osudů, ale i o velkolepou podívanou. Kostýmy Lenky Odvárkové jsou sice dobové, ale scéna je plně funkční pro Dianiškův velký rozmach. Divák tak může sledovat skutečně poletující parašutisty nebo majestátní spouštění rudých vlajek se specifickými symboly, zatímco se divákům představuje postava Reinharda Heydricha jako extravagantního slizouna. Dianiškův způsob využívání jeviště je sice maximalistický, ale k tomu koneckonců tento prostor slouží. Při velkém počtu postav se v konečném součtu jedná o poměrně velké množství jednotlivých scének, což samozřejmě má za důsledek i téměř tříhodinovou stopáž s přestávkou. Tvůrcům se však daří držet příběh pohromadě, a i přes moji nejistotu, zda opravdu bylo nutné každou scénu v konečném tvaru ponechat, musím uznat, že vše mělo v inscenaci své opodstatnění.

Nemám v úmyslu popisovat děj, který je závislý na konkrétních životech oněch statečných lidí. Divák si jistě prožije mnoho osudů i nasaje atmosféru boje dobra se zlem. Inscenace je i herecky kompaktní, a tak jen vyzdvihnu Denisa Šafaříka, který sedmnáctiletého Aťu Moravce, unikajícího z nepříjemné reality do světa Golema a magie, ztvárnil jako nebývale křehkou poetickou duši a dodal tím do představení určitou dětskou bezelstnost. Všechny postavy jsou ale jinak přirozeně zásadně ovlivněny Dianiškovým specifickým humorem založeným na morbiditě a drastičnosti, jež však ve spojení s nadsázkou a ironií působí příjemně odlehčujícím dojmem a jinak nesmírně těžké a vážné téma je tedy předkládáno nejen originálně, ale hlavně z nemalé části i humorně. Ovšem za hranici nevkusu se zde nejde, takže pieta někde v pozadí stále hrdě stojí na svém místě.

294 statečných je z velké části inscenace založená i na popkulturních odkazech a zálibu v akčních filmech osmdesátých let zde tak Tomáš Dianiška vhodně otestoval, aby jej plně rozvinul ve své další hře Encyklopedie akčního filmu. Z toho pochopitelně plyne, že se nejedná o věrné zobrazení reality bolestných let protektorátu. Nicméně možná i díky dramaturgii Ladislava Stýbla je stále inscenace 294 statečných autentické dílo, které je důstojnou poklonou všem hrdinům pomáhajícím československým parašutistům, a jež má jasné poselství pro další a další generace.

Sedíc v Krčmě u Parašutistů vedle Pravoslavného chrámu svatého Cyrila a Metoděje listuji v programu k představení. V něm je na šestatřiceti stránkách vše podstatné. Přemýšlím, proč nikdo o operaci Anthropoid až do roku 2020 nenapsal žádnou divadelní hru. Nevím. Sedm parašutistů zde položilo životy již před osmdesáti lety a jsou společně s dalšími podepsáni pod nejzásadnější odbojovou akcí v našich moderních dějinách a do Národního památníku hrdinů heydrichiády jistě během školního roku zavítá plno dětí. Takový odkaz nelze zapomenout. Ale dá se zapomenout, jaká tehdy skutečně doba byla a kolik dalších statečných lidí bojovalo pro vlast, ať už se jednalo o řezníka nebo o samoživitelku. Tomáš Dianiška se svým dílem 294 statečných zasloužil o to, že tito lidé žijí dál. A především ožili pro mladou generaci, neboť hra k ní promlouvá dobře známým jazykem a humorem. Jedná se výtečně uvázaný věnec. Věnec, který je položen před pomník všem 294 statečným lidem, ožívajícím v každé repríze, aby mohl být divák okouzlen divadelní magií Tomáše Dianišky i citelně zasažen sílou odkazu jednotlivých lidských osudů. Pro mladou generaci a její vnímání světa tímto možná udělal Tomáš Dílnička více než leckdo jiný, protože přesně tohle je vhodná forma, jak naši historii zprostředkovat právě lidem, jež už se narodili do jiného světa, ale ten starý, a především boj o dobro by si měli připomínat. Už jen proto, že je možné, že i na ně někdy dojde, a pak by bylo dobré si vzpomenout, na jakou stranu je důležité se postavit.